Všechno nejhorší!

16. kapitola

Těsně před tím, než výstřel padl, se ozvala přede dveřmi rána. Zásahovka se dobývala dovnitř. Mathew na chvíli zaváhal. Jack toho využil a odkulil se mimo hlaveň Mathewovy zbraně. A to mi stačilo. Skočila jsem po své pistoli, sebrala ji ze země a vystřelila.

Mathew se otočil a zíral na mě. Vystřelila jsem podruhé. A ještě jednou. Přestala jsem se ovládat. Myslela jsem na Felixe, na Dickense, na Lennyho. Vztek mnou cloumal. Aniž jsem si to uvědomila, vyprázdnila jsem do Mathewova těla celý zásobník. Pak mi klesla ruka. Kirby se zvedl, popošel ke mně a vzal mi pistoli z ruky.

"Nechtěla jsem, aby zabil i tebe." Nervy mi povolily docela. Rozbrečela jsem se. Jack mě obejmul.

"Už je konec, Sulli. Je konec."

 

Kirbyho odvezli do nemocnice. Jela jsem s ním. Sice brblal, že mu nic není, ale mě nepřemluvil.

Jeho zranění nebylo nijak vážné. Za chvíli vyšel z ordinace s rukou v pásce.

„Co Kelmore?“ zeptal se hned, jak vyšel. Kelmore byl ten zabitý policista na příjmu. Zavrtěla jsem hlavou.

„A co ty? Jsi v pořádku?“ Sedl si vedle mě na lavičku.

„Vlastně ani moc ne. Je mi dost mizerně.“ Zdravou rukou mě vzal kolem ramen.

„Nic z toho, co se stalo, není tvoje vina.“

„Tobě se to řekne, Jacku. Já s tím ale musím žít. Mathew kvůli mně zabil tolik policistů. Nemyslím si, že to bude někdy v pořádku.“

„Pomůžu ti. Spolu to zvládneme.“ Zvedla jsem se.

„Zavolám na stanici, aby pro tebe někoho poslali a odvezli tě domů.“

„Ale já nechci domů. Nevím ani, co bych tam dělal. Víš co? Půjdeme na stanici pěšky, projdeme se. Tam aspoň budeme užiteční. Ale jestli chceš domů...“

„Ne, půjdu s tebou.“

 

Osazenstvo stanice se pomalu dávalo dohromady. Gardner spolu se svým týmem zprovoznil několik nejnutnějších zařízení.

„Je to nouzovka. Moc s tím nevyřešíme. Dal jsem dohromady spektrometr, ten jediný pořádně funguje.“

„Teď už můžeš konečně předložit šéfovi tu žádost o nové vybavení, tu co jsi mu chtěl dát příští týden. Nebude moct nic namítat.“

„To máš pravdu. Hned sepíšu nový seznam. Mimochodem, mám tu obsah kapes toho našeho zabijáka.“ Podal mi zmuchlaný papírek. Byla na něm nějaká adresa.

„Zřejmě jeho další doupě,“ poznamenal Kirby,  "vezmu si pár lidí a zajdu tam.“

„Ne, ty tu zůstaneš,“ zadržela jsem ho. „Já tam zajdu. Máš ještě něco, Gardnere?“

„Doktor Black mu na rukou našel stopy nějaké látky, už to analyzuji, ale při stavu mé laboratoře to bude trvat dlouho. Zkusím alespoň základní analýzu.“

„Dělej co můžeš.“ Obrátila jsem se na Jacka: „Můžeš jít se mnou?“

Odešli jsme do kanceláře. Zavřela jsem dveře a zatáhla rolety.

„Co se děje, Sulli?“ Vzala jsem ze stolu list papíru a podala jsem mu ho. Zběžně ho prolítl očima.

„Cože? To nemyslíš vážně!“

„Ano, myslím. Dávám výpověď.“

„Proč?“

„Jacku, poslední dobou toho bylo moc. Tolik lidí kvůli mně zemřelo. A já už nemůžu dál. Ti policisté měli rodiny, přátele. Už se tu nikomu nemůžu podívat do očí, když vím, že je to moje vina. Už to takhle nejde dál.“

„Už to ví šéf?“

„Ne. Chtěla jsem, abys to věděl první. Mrzí mě to, Jacku.“

„A co budeš dělat?“

„Ještě nevím, něco se najde.“

„A zůstaneš aspoň ve městě?“

„Ne. Nemůžu tu žít. Vrátím se zpátky do Londýna. Zbylo mi tam ještě pár známých, tak se tam snad uchytím.“

„To znamená, že už se nebudeme vídat?“

„Promiň.“ Sednul si na židli.

„A jak dlouho tu ještě zůstaneš?“

„Uzavřu tenhle případ a pak odejdu.“ Vzdychl. Kdybys jen Jacku věděl, jak mne to mrzí a že mi budeš moc chybět, říkala jsem si v duchu.

„Stavím se u šéfa v kanceláři a půjdu omrknout tu adresu, co měl Mathew u sebe. Tak zatím.“

Nechala jsem ho stát v kanceláři.

 

Šéfinspektor přijal moji výpověď dost neochotně.

„Budu vás postrádat. Jste můj nejlepší člověk. Opravdu chcete odejít?“

„Ano, pane. Je mi líto, že jste se celé roky tak snažil mě tu udržet, ale bude to tak lepší.“

„Je to vaše rozhodnutí. Ale jsem rád, že jsem mohl mít na stanici takového policistu, jako jste vy. Budete nám všem chybět.“

„Vy mě také, pane.“

„Zítra vám dám vědět, jestli vaši žádost přijmu, ale nevidím důvod, proč ne.“

„Ještě než odejdu, ráda bych uzavřela tento případ, pokud to nevadí.“

„Vůbec ne. Naopak. Je to váš poslední případ tady. Měl by být řádně uzavřen. Můžete jít.“

„Děkuji, pane.“

Když jsem odcházela ze šéfovi kanceláře, Jack stál na chodbě.

„Sulli...“

„Už jsem se rozhodla, Jacku.“

„Nechci tě ztratit.“

„Vždyť neumírám, Jacku. Můžeme si psát, občas se sejít. Londýn není tak daleko.“

„Ale nebudeš tady.“ Naklonila jsem se a políbila ho na tvář.

„Ještě se uvidíme.“ Když jsem mu tohle říkala, měla jsem takový divný pocit. Jako kdybych ho už neměla spatřit.

 

Domek na dané adrese vypadal nenápadně a úplně stejně jako ostatní. Bylo tam několik bytů, ale jak jsme se přesvědčili podle zvonků jen jeden v prvním patře, byl obydlený. Tři policisté, kteří šli se mnou, se rozestavili u dveří. Já čekala dole na schodech.

Zrovna když jeden začal odemykat dveře, zazvonil mi mobil. Kirby volal.

„Sulli, Gardner našel na McBrideových rukou stopy výbušniny. Za žádnou cenu nesmíte jít dovnitř! Vypadněte odtamtud. Je to past!“

Zrovna když to řekl, policista vzal za kliku. Ozvalo se ostré cvaknutí. Pozdě.

„Jacku!“

.........

Spojení se přerušilo.

 

Konec

Komentáře