Busking? To jako žebráte?

Indické tanečnice, osamělý Charlie Chaplin a za rohem nadaný klavírista, kterému nadšeně tleská dav turistů z celého světa. Nejznámější asociace Staroměstského náměstí. Karlův most je zase slyšet z dálky, a když přijdete blíž, uvidíte skupinku jazzmanů, kteří zrovna hrají My Funny Valentine a celá Praha se jim za zády pomalu noří do noci.
                         

Ještě jste si nevšimli pojmu busking? Vlastně jde o veškeré pouliční aktivity, ve kterých figuruje klobouk či krabička na drobné mince postavená na zemi a které oživují ulice a slouží k pobavení kolemjdoucích. Patří sem hudební i divadelní představení, nebo třeba „živé sochy“, které mimochodem pokaždé obdivuji - stát na jednom místě bez většího pohybu 12 hodin chce hodně trpělivosti.

V „nadčasové“ Praze je busking brán jako žebrání, za které můžete dostat i dvoutisícovou pokutu. Zejména pokud jde o hudební produkci, kdy se snažíte jen pobavit lidi (a ne v nich vyvolat soucit, což je hlavním cílem žebrání) a ti vám podle svého vlastního úsudku mohou dobrovolně vhodit finanční odměnu.

 

Co se týče míst vhodných k produkci, místo si busker sám vybrat nemůže, jsou k tomu povolená v podstatě jen tři po celé Praze. To je vzhledem k velkému počtu buskerů žalostně málo, a tak se často stává, že potkáte hudebníky u vchodů do metra, v parcích, nebo třeba na Starých zámeckých schodech.

Poprvé jsem jela buskovat s kamarádem v létě. Očekávání bylo mnohem větší než zážitek, který jsem si přivezla zpátky domů. Nejenom že jsme bloudili po centru Prahy a vybírali vhodné místo, kde bychom si mohli sednout, ale všudepřítomný strach z policie a přehnaných pokut nás děsil víc než vědomí, že „tímhle stylem si přece vůbec nezahrajem“. Nejrušnější místa byla samozřejmě zabraná těmi zkušenějšími, což byla dopředu očekávaná věc, ale stejně se s ní člověk těžko smíří. Obzvlášť, když vidíte na rohu Staromáku snědého Itala s kytarou v ruce, „staromódního romantika“, který sice zpívá do mikrofonu podmanivou píseň You are Beautiful od Jamese Blunta (při které si ho mimochodem natáčely snad všechny turistky z asijských zemí a ochotně mu házely dvaceti eurovky do futrálu), ale na playback. Říká se, že lidé určitě poznají, když hrajete pro peníze a ne „ze srdce“, ale přiznám se, že po deseti minutách, co jsem nevěřícně zírala na toho romantika a jeho letní pražskou brigádu, moje ego utrpělo velkou ránu, po které mě přešla veškerá chuť jít hrát. Naštěstí se mnou byla ještě rozvážnější osobnost, než jsem já sama, a tak jsme po dlouhých hodinách bloudění našli konečně to pravé místo na Malostranském náměstí.

Na stejné místo jsme nakonec jezdili i během podzimu. Museli jsme změnit repertoár a domluvit se na stylu, který vůbec chceme dělat. Pořád dokola přehrávaný pop jsme částečně vystřídali bluesem. Našla jsem i odvahu zpívat ve francouzštině, i když při každém „Belle! Merci!“, které mi věnovali turisté s úsměvem na tváři, jsem rychle o odvahu přicházela. :-D

 Na léto si s sebou chci vzít saxofon a hrát na nočním nábřeží hned pod Národním divadlem, protože jsem byla vždycky ta, která seděla u extatického jazzmana do noci a fascinovaně pozorovala lidi kolem sebe. Jsem zvědavá, jak to všechno vypadá z jeho pohledu.

Autorka J. Tomášková