… ať mám co nejvíc drobných v kasičce, a mohla tak jít konečně domů. Protože stát přes dvě hodiny na mrazu, na hlavě mít antény v podobě tykadel a být obviňována z podvodů a krádeží, není něco, co bych ráda dělala ve svém volném čase. Ale jelikož jsem duše hodná, přehodná, rozhodla jsem se zapojit do sbírky Světluška. Hotová svět(l)ice.
Byla jsem s mou spolužačkou Nikčou umístěna do Volyně. Přemýšlely jsme, kam si tak stoupnout, abychom narazily na co nejvíce obyvatel, nejlépe těch starších. Domnívaly jsme se, že starší občan naší republiky bude přeci o něco štědřejší než studenti, kteří, podle našich zkušeností, mají sotva na rohlík, a pracující spěchající dospělí lidé.
Náš cíl byl jasný. Jednalo se o ,,firmu s více než stoletou tradicí v oblasti obchodu, služeb a výroby potravin“, Jednotu. Největší (a snad jediný) pořádný obchod ve Volyni. Vytipovaly jsme si čas, kdy by naše cílová skupina mohla jít asi tak pro čerstvé rohlíky, křížovky a Coregu. Po deváté jsme tedy stály připravené před obchodem, na sobě tematická trička, na hlavě už zmiňované vysílače a má statečná spolu-dobrovolnice si na záda přivázala křídla. A tak jsme čekaly...
… a čekaly. Oslovovaly kolemjdoucí a začínaly ztrácet naději, že přispějeme nevidomým dětem byť jen korunou. ALE! Kolem půl desáté se na nás usmálo štěstí a začínaly jsme prodávat. Píšťalky, náramky, tykadla a klíčenky. Nutno podotknout, že jsme některým obyvatelům nestály ani za odpověď. Někteří nás považovali dokonce za podvodnice, které Světlušku berou jen jako záminku pro vlastní zisk, a tak jsme nejednou sáhly pro kartičku dobrovolníka. I když… I tu někdo považoval za padělek.
Neměly jsme žádnou strategii. Jako tučňáci z Madagskaru jsme se jen usmívaly a mávaly. Také jsme se klepaly zimou a každého, kdo si z našeho super výběru nic nekoupil, vraždily pohledem. (Což asi moc vražedně nevypadalo, když jsme se podobaly broukům.) Na výmluvy typu: ,,Nemám drobné, počkejte, až rozměním.“ nebo ,,Kupovala jsem už něco včera.“ jsme jen protočily oči, ze zdvořilosti poděkovaly, že mají alespoň slušnost odpovědět nám na naši dvěstětřicetkrát položenou otázku: ,,Dobrý den, nechtěli byste přispět nadaci Světluška pro nevidomé děti a dospělé?“ a myslely si svoje.
Sečteno a podtrženo, nakonec naše vymáhání nedopadlo úplně nejhůře. Získaly jsme něco kolem tisíce korun a kecala bych, jestli bych řekla, že mi to za to nestálo. Pocit, že jsem někomu pomohla, totiž úplně přebil zimu, trapnost a počáteční strach, že nevybereme ani halíř. A pokud někde zahlédnete chudáky s tykadly a křídly, běžte jim něco hodit do kasičky, ono je to moc potěší. A dostanete náramek. A to se vyplatí!
Komentáře
Okomentovat