Být v roli nemilosrdného kata není žádná výhra

Vždycky jsem se bála veřejného vystupování. Nejsem ráda středem pozornosti a veškerým jejím projevům se obloukem vyhýbám. Při zkoušení u tabule si nevzpomenu na zhola nic (Pokud danou látku nemám našprtanou jako básničku. Což většinou nemívám.) a když už si mě nějaký cizinec všimne a udělá tu blbost, že mě osloví, okamžitě rudnu. Proto není žádným překvapením, že              u konverzačních soutěží je mou nejméně oblíbenou částí právě rozhovor. 

Byla jsem tudíž nadmíru zvědavá, jaké to je, když potící se studenty sleduji z opačné strany stolu,       z místa porotce. Byla mi nabídnuta pozice tohoto ,,nemilosrdného kata" z důvodu absence jednoho    z učitelů, nemohla jsem odmítnout. 

AVyhnula jsem se jedné hodině dějepisného semináře. 
B) Mluvit jsem vůbec nemusela. Jen poslouchat a rozdávat hodnocení od jedničky do desítky. Hodnotila se gramatika, slovní zásoba a pohotovost. 

Ze začátku jsem vůbec netušila, komu kolik bodů dávat. Tenhle se mi zdál dobrej, tamta zase byla pohotovější, tento mi byl sympatický... Byla jsem zmatená asi jako u nás sníh o Vánocích, ale postupem času jsem si v rozdávání hodnocení začala být jistější. (Zčásti proto, že jsem neustále pokukovala po známkách, které rozdávali učitelé sedící po mé pravici a levici.) 

Upřímně? Někdy jsem se zapotila více než studenti, které jsem měla hodnotit. 
U těch nejnadanějších jsem napínala obě uši a zadek k tomu, jak jsem se snažila naklonit co nejblíže k nim, abych identifikovala byť jedno slovo, které mělo být údajně německy. Na červenající studentky jsem se snažila povzbudivě se usmívat, ale zdálo se, jakoby můj kouzelný úsměv braly snad jako výsměch, protože se chvilkami i zakoktaly. Byla jsem bezradná. A když už jsem položila až směšně jednoduchou otázku, přičemž jsem otevírala pusu, jako bych jedla přinejmenším kilový hamburger, aby mi bylo co nejlépe rozumět, musela jsem dotaz zopakovat z důvodu nepochopení. 

Musím říct, že jsem si často kladla otázku, na jaké židli se sedí příjemněji. Být v roli soutěžícího není nic jednoduchého. Zvláště, pokud jste pesimističtí trémisté jako já. Ale i porotce to vůbec nemá snadné. Musíte zůstat objektivní a klást bezradným studentům ty správné otázky, abyste je dokázali alespoň trochu rozmluvit. (Což se mně moc nedařilo.)  

Abyste si nemysleli, že hodnocení je bůhvíjaká tragédie, byly tu momenty, kdy jsem se i od srdce zasmála. Když nám kupříkladu jedna nejmenovaná studentka nadiktovala i číslo svého mobilního telefonu nebo když mě jeden žák 6.G upozornil, abych se přestala tlemit(Opět, pouze jsem se povzbudivě usmívala.) Úsměvné bylo i to, když jedna studentka stihla za deset minut vystřídat tři jazyky. 

Pokud tedy váháte, zda zkusit štěstí příští rok, neváhejte. Možná se tam potkáme! 

Komentáře

  1. Moc pěkně napsané! :)
    Sama jsem nikdy v roli porotce nebyla a asi po tom ani nijak netoužím. Ale není špatné zkusit si to - člověk pak na soutěžích víc chápe druhou stranu a je ochotnější připustit, že za případným horším bodovým ziskem fakt nemusí být žádná donebevolající nespravedlnost :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat