Jak žalostné byly Želary

Jedna z period školního roku opět uběhla svou délku a zopakovala se. Uskutečnil se totiž tradiční výlet do nejbližšího divadla
s kulturou schopnou uspokojit pedagogický sbor. Do 140 km vzdálené díry.
Tato odysea do smradlavého Mordoru, jak v mých očích vypadá Praha, uplynula díky vybrané společnosti v autobusu relativně rychle. Zážitek zkazil ještě dříve, než to stihla plánovaná hra párek skřetů, který pod bronzovými zraky svatého Václava hlásal zážitky pociťované při kopulaci
s Ježíšem. Hlavní náplň se odehrála v divadle Rokoko umístěného patrně pro nedostatek stavební plochy pod úroveň terénu (díra z úvodu). Hra Želary sice neměla jednoznačnou pointu. Sledovala jen osudy brněnské lékařky schované na venkově za druhé světové války. Osudy to byly nanejvýš dobrodružné, proto jsem se nenudil. Zajímavé bylo i ohrožování mravní výchovy mládeže frekventovaným užíváním vulgarismů.
Po odhalení lékařských znalostí hrdinky vesnickými balíky se stala z opovrhované náplavy oblíbenou obyvatelkou. V Želarech se jí podařilo zlepšit zdravotní péči vesnického doktora s přístupem: "K*rva, chce to zašít. Přijďte zítra." Její manžel, dřevorubec, byl na konci hry (války) zabit osvobozujícími Sověty a ona se vrátila do Brna obohacená o cenné bylinkářské a sociální zkušenosti od buranů, kterými na začátku tolik opovrhovala. V hlavních rolích: Evellyn Pacoláková, Vasil Fridrich, Oldřich Vízner a Jitka Smutná.
Výlet to nebyl špatný, ale porušil zásadu mého cestování též známou jako Janova věta
o cestování: Nepotřebná cesta je akceptovatelná, pokud náklady v cíli jsou větší než náklady po cestě. Hra se mi líbila. Vzhledem k tomu, že se mi opět dostalo možnosti spatřit zrcadlový tunel, dávám čtyři hvězdičky z pěti.

Komentáře