Rarita Šumavy? Umrlčí prkna...

     Nedávno jsem narazila na zajímavou pověst, která se týká, nám všem jistě známé Horské Kvildy, a chci se s vámi o ni podělit.  Navíc jsem trochu zapátrala a dozvěděla se o umrlčích prknech něco  víc…

            Jednou o Dušičkách uzavřel jistý, alkoholem posilněný, mladík rouhavou sázku. O půlnoci vyjde z hostince a na rozcestí vytáhne ze země jedno z umrlčích prken. Lehne si na něj a přespí tak až do svítání. Marné bylo varování přátel, mladík se nenechal odradit.

            Těsně před půlnocí se vytratil ven, vytáhl zabodnuté prkno a naložil si ho na záda. Řekl si: „Přenesu ho do komory ve svém domě, abych v noci neumrzl, tam se lépe vyspím.“ Ale prkno bylo stále těžší a těžší, až se mladík pod vahou nákladu bořil do půdy. Chtěl se desky zbavit, jenže ta se mu doslova přilepila na záda. Polomrtvého mladíka zachránili sousedé, ten se ale pomátl a zbytek života prožil v chudobinci. Sedával, hleděl do plamínků, a když vyšel ven na vzduch, drmolil slova a věty v neznámém nářečí, kterému nikdo nerozuměl.

            Umrlčí prkna patřila mezi originální obyčeje Šumavy a Bavorského lesa. Více než s křesťanstvím tento zvyk, ač se tvrdí pravý opak, souvisel s rituální magií. V každé chalupě bylo v zásobě několik prken, a když někdo z rodiny zemřel, položilo se nové prkno na dvě židle. Na prkno pak uložili vystrojeného nebožtíka, vždy tváří ke dveřím. Poté mu byly zkříženy ruce a zápěstí převázána růžencem.
U prkna se vykonávaly zaříkávací rituály, rodina držela stráž a modlila se za zemřelého. Po pohřbu se prkno vyzdobilo a odneslo na rozcestí. Dnes na rozcestích stojí pouze kopie, originály uvidíte v muzeích nebo kostelech, u cest už jen v Bavorsku. Použití prken pro vlastní potřebu se nevyplácelo. Při pálení v kamnech vybuchovala, když se z nich vyrobil nábytek, popraskal a rozpadl se. I dnes může být takové dřevěné „lůžko“ šeredně nebezpečné pro každého, kdo patří do světa živých.