Trošku línější a méně sebevědomý? To Jakub Vácha tedy rozhodně není!

Abych pravdu řekla, rozhovory nikdy nebyly mou silnou stránkou. Neusnadnila mi to ani má první dotazovaná osoba, Jeroným Klimeš, který se mi do paměti vryl sáhodlouhými odpověďmi, které jsem stejně musela od začátku pozměnit. Proto jsem jen nerada kývla na nabídku, abych s bývalým studentem naší školy, Kubou Váchou, trochu "pokecala" o jeho časopiseckých začátcích. A víte co? Byla to sranda!
Kuba v živém vstupu


1. Jak bys třemi slovy vystihl svůj první dojem ze školního časopisu? 



ŠANCE, ZMATEK, SRANDA. Pro každého, kdo píše do školního časopisu, je to šance se alespoň částečně seznámit s prací novináře. Musí pravidelně vymýšlet témata, musí si najít čas o nich psát a může se potkávat se zajímavými lidmi. Osobně jsem relativně skeptický ke studentským simulacím něčeho skutečného (různé studentské kongresy, debatní soutěže,…), ale školní časopis na vimperském gymnáziu mi takový nepřišel – on je skutečný. Musíte psát skutečné články
o skutečných lidech či věcech. V tomto ohledu bych snad ještě zmínil, že si myslím, že novinářem se člověk rodí, podle mě se to nedá naučit – proto se i v kontextu školního časopisu už může mluvit 
o skutečných novinářích.


Zmatek jsem zmínil z jednoho prostého důvodu – byl jsem u zrodu časopisu a je fakt, že to moc klidné nebylo. Museli jsme tomu dát nějakou formu, vymyslet stránky, to měla na starost hlavně Tereza Daňková. Často byl problém i k něčemu kloudnému přemluvit lidi, kteří tam psali. Ale je vlastně pravda, že se to většinou přehouplo k tomu třetímu fenoménu, který jsem zmínil – a to je legrace. Té tam bylo vždycky dostatek.



Kuba moderoval spousta akcí
2. V čem se časopis nejvíce odlišuje od té skutečné novinařiny?

Ačkoliv jsem psal, že i ve školním časopisu člověk musí hledat témata, tak to vlastně není moc pravda – správně by to bylo „MĚL BY“ hledat vlastní témata. Když nemáš, co se stane? Bude tam prázdné místo, nebo někdo jiný něco vymyslí. Stále je to jen JAKO. Ale ve skutečném médiu člověk skutečně MUSÍ. Musí hledat, musí psát, v televizi ještě točit – přemýšlet nad textem, obrazem, zvukem. Už to není hra. Ale je pravda, že když to člověka baví, tak žádnou změnu oproti psaní do školního časopisu nezaznamená. ☺


No a rozdíl je samozřejmě i v tom, jak ten který výstup nakonec vypadá – ve školním časopisu jsou sice šéfové, ale určitě to celé funguje trochu (trochu víc) jinak než ve skutečných médiích, kde by se skutečně mělo dbát na to, aby výstup odpověděl na všechny otázky, které mohou čtenáře nebo diváka při nastolení tématu napadnout.



3. Motalo se kolem žurnalistiky vždycky málo kluků nebo je náš gympl prostě jen smutnou výjimkou? (Smutnou tedy hlavně pro redaktorky.)

Mně osobně vyhovuje, že se kolem ní motají hezké holky ☺. Asi se to tak nedá říct, záleží na každém, jestli se chce prosadit a jak moc se chce prosadit, záleží na jeho schopnostech a vlastnostech. To, jestli je člověk muž nebo žena, by třeba při žádání o místo v médiu, jistě žádnou roli hrát nemělo. A možná je to tím, že jsou kluci trošku línější, méně cílevědomí,... Co já vím☺



4. Pomyslel jsi někdy při psaní do časopisu na to, že bys skončil na televizních obrazovkách jako redaktor?


Je fakt, že mě prostředí médií vždycky lákalo, i to byl možná impuls, proč jsem se začal zajímat 
o školní časopis. Díky paní Heřtové jsem na gymnáziu mohl moderovat nějaké školní akce, na jedné z nich jsem se mimochodem mohl potkat s vimperskou rodačkou Ivetou Toušlovou, toho času moderátorkou Toulavé kamery, před tím Událostí. Pobavili jsme se, samozřejmě jsem chtěl, aby se mi podepsala. Do knížky mi napsala „milému kolegovi Jakubu Váchovi“. Tak se to přání dostat se do nějakého mediálního domu stalo silnějším.


Nastoupil jsem na brněnskou žurnalistiku a hned jsem se poohlédl po nějakém rádiu, už na gymplu jsem koketoval s moderováním na KISS Jižní Čechy. Jestli znáte brněnské Free Radio 107 FM, tak tam jsem 2 roky moderoval, dokud nepřišla povinná školní praxe v nekomerčním médiu. Povedlo se mi najít místo v brněnské redakci zpravodajství ČT a ani nevím, jak se to stalo – nechali si mě tam i po praxi. Takže – asi jsem na to pomyslel, ale tehdy to bylo jen zbožné přání.

... v minulosti třeba i maturitní plesy


5. Proč je dobré v časopise vůbec být?
Jak už jsem psal – je to šance si to vyzkoušet. Když člověk chce být kuchařem, taky hned nejde žádat o místo v Alkrónu, nejdřív si ty špagety uvaří doma, dá je ochutnat rodině a přátelům. Až když pozná, jestli ho to baví a jestli to lidem chutná, začne se snažit o to prestižnější místo. V novinařině je to, podle mě, podobné. Je pravda, že to někdo dělá přesně naopak – rovnou přijde žádat o místo do Alkrónu. Ale pak zjistí, že ho to nebaví a že to prostě není to pravé ořechové. Pak je to komplikace pro něj, protože ztratil čas, ale i pro Alkrón – taky ztratil čas. A čas je (alespoň pro novináře) to nejméně dostatkové zboží, ale to už jsi jistě taky poznala.



6. O čem jsi nejraději psal? O čem nejraději píšeš teď?
O pěkných věcech, které zároveň zajímají lidi. A třeba v ČT se říká, že v každé zprávě by měl být dopad na lidi – někde spravují silnici, tak se o tom točí proto, že tam můžou být zácpy. A tak by to mělo být u všeho. Tak věřím, že jsem tak psal i pro školní časopis a že i když jsem v ČT zelenáč, nováček a týden i s cestou, tak ještě budu mít šanci o takových věcech něco pěkného natočit ☺.

Úsměv do kamery


7. Jak bys charakterizoval hlavní šéfovou redakčního týmu? (Zase můžeš použít tři slova.)
PŘÍSNÁ, HODNÁ, VYSOKÁ ☺

Komentáře