Tento díl je věnovaný opět životu studentů- kdo z nás neprošel tanečními a jaký byl výsledek? A co soužití s učiteli? Tento tvor bývá pro studenty velkou záhadou, přestože se setkávají velmi často, učitelova duše bývá jiná, než si studenti myslí.
Tak nějak málo tančím
Tanec Všude kolem nás. I takový titulek by nebyl od věci. Taneční kurzy jsou v plném proudu, tančit se začalo i na Kavčích horách již v páté sérii Star Dance. A jak se tančí mě, když jsem již čtyři roky tanečně vzdělaný?
Jak já bych tančil!
První překážkou v taneční seberealizaci je absence příležitostí. Nemám kde ukázat, jaký jsem "mistrný tanečník". Právě proto se obávám, že ona mistrnost již za sebou zavírá vrátka. Kdyby tak zavírala... Alespoň bych měl důkaz, že tu byla.
Co jste hasiči, ...
Pravda, párkrát jsem svoje střevíce provětral. Hasičský ples, to je ta pravá příležitost pro můj taneční um. A nejraději tančím kolem půlnoci! To si všichni přítomní myslí, že tančím skvěle (v tu dobu již požili notnou dávku alkoholu). Těm střízlivým se zase mohu vymluvit, že jsem to s alkoholem přehnal já, a proto tak divně pohybuji nohama.
Co vlastně umím?
Jsem rád, že jsem v prváku taneční kurz pana Fíly navštěvoval. Mohl jsem si vyzkoušet spousty druhů tanců, od české klasiky až k pohybům hodících se k latinsko - americkým rytmům. Co jsem si opravdu zapamatoval, je polka. Ta se dá využít právě na rozličných plesech. A co víc! Já její kroky dovedu napasovat na valčík! To jen tak někdo neumí, že?
Maturák. To bude tanec.
Za pár měsíců startuje náš maturitní ples, který již nyní s vervou chystáme. Doufám, že se bude líbit všem hostům a že si tam všichni příjemně zatančíme. Musím domluvit s panem kapelníkem, aby jako sólo pro učitele i rodiče zahrál polku. Nebo že bych oprášil pár dalších základních krokových variací?
Jakub Vácha
Průzkum učitelské duše aneb Je za plotem tráva zelenější?
Denně se potkáváme s lidmi, kteří stojí na pomyslném opačném břehu školského systému a o nichž si toho hodně myslíme, ale kdo ví, jestli jsou naše domněnky pravdivé. Hádáte správně, narážím na učitele.
Patnáct učitelů z naší školy jsem poprosila, aby anonymně odpověděli na pět otázek, které nám možná pomohou nahlédnout do učitelských životů. Studenti si určitě myslí, že učitelé mají sladký život. Znáte to, za plotem je tráva zelenější.
Podívejme se na jednotlivé otázky:
Rozdáváte pětky rád/a?
Úplně všichni pedagogové odpověděli, že ne. To se dalo čekat, říkáte si, stejně by se k tomu nepřiznali. Žáci si často myslí, že dělá učitelům rozdávání špatných známek radost. Já sama bych řekla, že může nastat chvíle, kdy si kantor při hodnocení testu pětkou řekne: „Konečně! Tady má ten lump, co se vůbec neučí, důkaz, že dopadne špatně.“ Ale učitelé uvádějí, že nemají důvod k radosti. Vždyť jde o jejich žáky. Tak dlouho se s nimi mordují na hodinách a takhle to dopadá? Z některých dotazníků dokonce vyplynulo, že může vyučujícího známka mrzet více než hodnoceného. Věřte nebo nevěřte.
Pár zajímavých odpovědí:
Kdybyste se vrátil/a do minulosti, zvolil/a byste si stejné povolání?
Dočkala jsem se upřímných odpovědí. Osm dotazovaných (což je přibližně polovina – podle mého názoru docela malá část) by se opět vrhlo s chutí do školství. Práce je baví, zatím mají dost energie. Tři by takovou zkušenost znovu nepodstoupili. Důvody jsou částečně vyčerpanost – chybí jim zpětná vazba z řad studentů – a částečně osud, který je do škol přivedl jakoby náhodou, přestože jejich původní plány byly úplně jiné. Zbylí čtyři byli na vážkách, nebo se raději odpovědi vyhnuli. Vypadá to, že kantořina není takový med, když se do ní neženou ani sami kantoři. Nepřekvapuje vás to?
Charakterizujte vimperské studenty třemi slovy.
Možná vás to překvapí, ale slovo, které se opakovalo nejvíce, je vtipní. Řekli byste to do vimperských studentů? Dále jsem často narazila na chytří, líní, mladí - nevím, co tím mají učitelé na mysli, ale mně se vybavuje známá hláška z filmu Slunce seno jahody, kdy Kropáčková dotčeně říká: „Copak jsem mladá nebo blbá, abych to udělala?!“ :D. Rozporuplné jsou odpovědi týkající se ctižádosti. Buď jsme podle učitelů málo ctižádostiví, nebo příliš, ale s nepodloženými skutky. Občas se chováme příjemně, jindy protivně. Někteří učitelé v nás vidí inspiraci. Ač jsme občas mimo realitu, pořád jsme prý normální žáci, srovnatelní s jinými studenty středních škol (jak v součastnosti, tak v minulosti). Já jsem si nejvíc oblíbila tyto charakteristiky: rafinovaní, rozumpobírající, bystří, zatímneználci (ale to se časem změní). Ovšem nezapomínejme na jedno – každý jsme originál.
Největší „pruda“ je prý vymýšlení a opravování písemek, kontrolování domácích úkolů a zkoušení. To také zrovna nemilujeme, že? Stejný (ne-li větší) problém jim dělají neukáznění studenti s nezájmem o studium, kteří ruší, podvádějí a mohou naprosto zkazit chuť vůbec něco někoho učit. S nechutí studenta tedy roste nechuť učitele a s nechutí učitele roste nechuť studenta. Trochu zacyklené, že?
Práce se studenty, pokud se snaží. Jejich zpětná vazba, aktivní přístup. Když se žáci dovtípí, když něco pochopí. Když práce na hodinách není zbytečná. Tak to cítí všichni učitelé.
Tak nějak málo tančím
Tanec Všude kolem nás. I takový titulek by nebyl od věci. Taneční kurzy jsou v plném proudu, tančit se začalo i na Kavčích horách již v páté sérii Star Dance. A jak se tančí mě, když jsem již čtyři roky tanečně vzdělaný?
Jak já bych tančil!
První překážkou v taneční seberealizaci je absence příležitostí. Nemám kde ukázat, jaký jsem "mistrný tanečník". Právě proto se obávám, že ona mistrnost již za sebou zavírá vrátka. Kdyby tak zavírala... Alespoň bych měl důkaz, že tu byla.
Co jste hasiči, ...
Pravda, párkrát jsem svoje střevíce provětral. Hasičský ples, to je ta pravá příležitost pro můj taneční um. A nejraději tančím kolem půlnoci! To si všichni přítomní myslí, že tančím skvěle (v tu dobu již požili notnou dávku alkoholu). Těm střízlivým se zase mohu vymluvit, že jsem to s alkoholem přehnal já, a proto tak divně pohybuji nohama.
Co vlastně umím?
Jsem rád, že jsem v prváku taneční kurz pana Fíly navštěvoval. Mohl jsem si vyzkoušet spousty druhů tanců, od české klasiky až k pohybům hodících se k latinsko - americkým rytmům. Co jsem si opravdu zapamatoval, je polka. Ta se dá využít právě na rozličných plesech. A co víc! Já její kroky dovedu napasovat na valčík! To jen tak někdo neumí, že?
Maturák. To bude tanec.
Za pár měsíců startuje náš maturitní ples, který již nyní s vervou chystáme. Doufám, že se bude líbit všem hostům a že si tam všichni příjemně zatančíme. Musím domluvit s panem kapelníkem, aby jako sólo pro učitele i rodiče zahrál polku. Nebo že bych oprášil pár dalších základních krokových variací?
Jakub Vácha
Průzkum učitelské duše aneb Je za plotem tráva zelenější?
Denně se potkáváme s lidmi, kteří stojí na pomyslném opačném břehu školského systému a o nichž si toho hodně myslíme, ale kdo ví, jestli jsou naše domněnky pravdivé. Hádáte správně, narážím na učitele.
Patnáct učitelů z naší školy jsem poprosila, aby anonymně odpověděli na pět otázek, které nám možná pomohou nahlédnout do učitelských životů. Studenti si určitě myslí, že učitelé mají sladký život. Znáte to, za plotem je tráva zelenější.
Podívejme se na jednotlivé otázky:
Rozdáváte pětky rád/a?
Úplně všichni pedagogové odpověděli, že ne. To se dalo čekat, říkáte si, stejně by se k tomu nepřiznali. Žáci si často myslí, že dělá učitelům rozdávání špatných známek radost. Já sama bych řekla, že může nastat chvíle, kdy si kantor při hodnocení testu pětkou řekne: „Konečně! Tady má ten lump, co se vůbec neučí, důkaz, že dopadne špatně.“ Ale učitelé uvádějí, že nemají důvod k radosti. Vždyť jde o jejich žáky. Tak dlouho se s nimi mordují na hodinách a takhle to dopadá? Z některých dotazníků dokonce vyplynulo, že může vyučujícího známka mrzet více než hodnoceného. Věřte nebo nevěřte.
Pár zajímavých odpovědí:
- Naopak. Dokonce když tuším, že někdo neumí, nezkouším ho.
- Nerozdávám, vůbec mě to netěší, ale když musím, tak ji dám.
- Pětky rád nerozdávám. Není vyloučeno, že když už mne student přinutí udělit tuhle známku, často mne mrzí více než jeho.
- „Pětku“ jako desetikorunu? Tu občas někomu dám rád (i několik). :D
Kdybyste se vrátil/a do minulosti, zvolil/a byste si stejné povolání?
Dočkala jsem se upřímných odpovědí. Osm dotazovaných (což je přibližně polovina – podle mého názoru docela malá část) by se opět vrhlo s chutí do školství. Práce je baví, zatím mají dost energie. Tři by takovou zkušenost znovu nepodstoupili. Důvody jsou částečně vyčerpanost – chybí jim zpětná vazba z řad studentů – a částečně osud, který je do škol přivedl jakoby náhodou, přestože jejich původní plány byly úplně jiné. Zbylí čtyři byli na vážkách, nebo se raději odpovědi vyhnuli. Vypadá to, že kantořina není takový med, když se do ní neženou ani sami kantoři. Nepřekvapuje vás to?
- Jestli bych zvolila stejné povolání? Asi ano. Práce se studenty mě baví.
- Někdy ano, někdy ne.
- Určitě, je to totiž poslání, které má, jak se stále ještě domnívám, smysl.
- Zřejmě ne, mé plány vedly původně úplně jinam, ale v osudu bylo napsáno zřejmě něco jiného.
- To nemohu posoudit – příliš mnoho neznámých a parametrů. (Matematik se nezapře :D) Jestli je smyslem otázky zjistit, zda mám své povolání rád – tak ano.
- Ne, většinou žákům chybí motivace a snaha o dosažení nejlepších studijních výsledků (výjimky jsou v menšině).
- Ano. Původně jsem i jiné povolání měla. Tohle je tvořivější. Je to výzva. (Challenge accepted :))
- S ohledem na možnosti současné doby bych možná volil jiný obor. Přesto nelituji, že jsem si kantořinu vybral jako své povolání.
Charakterizujte vimperské studenty třemi slovy.
Možná vás to překvapí, ale slovo, které se opakovalo nejvíce, je vtipní. Řekli byste to do vimperských studentů? Dále jsem často narazila na chytří, líní, mladí - nevím, co tím mají učitelé na mysli, ale mně se vybavuje známá hláška z filmu Slunce seno jahody, kdy Kropáčková dotčeně říká: „Copak jsem mladá nebo blbá, abych to udělala?!“ :D. Rozporuplné jsou odpovědi týkající se ctižádosti. Buď jsme podle učitelů málo ctižádostiví, nebo příliš, ale s nepodloženými skutky. Občas se chováme příjemně, jindy protivně. Někteří učitelé v nás vidí inspiraci. Ač jsme občas mimo realitu, pořád jsme prý normální žáci, srovnatelní s jinými studenty středních škol (jak v součastnosti, tak v minulosti). Já jsem si nejvíc oblíbila tyto charakteristiky: rafinovaní, rozumpobírající, bystří, zatímneználci (ale to se časem změní). Ovšem nezapomínejme na jedno – každý jsme originál.
Co vás na učení baví nejméně?
Největší „pruda“ je prý vymýšlení a opravování písemek, kontrolování domácích úkolů a zkoušení. To také zrovna nemilujeme, že? Stejný (ne-li větší) problém jim dělají neukáznění studenti s nezájmem o studium, kteří ruší, podvádějí a mohou naprosto zkazit chuť vůbec něco někoho učit. S nechutí studenta tedy roste nechuť učitele a s nechutí učitele roste nechuť studenta. Trochu zacyklené, že?
- Potýkání se s neupřímností, lží a podváděním, včetně taháků.
- Vymýšlení a opravování písemných prací. Nucení studentů k učení.
- Zkoušení a opravování domácích úkolů.
- Zbytečná práce ve třídě, tj. výuka bez efektu. Nutit někoho ke studiu, když on sám nechce.
A co vás na učení baví nejvíce?
Práce se studenty, pokud se snaží. Jejich zpětná vazba, aktivní přístup. Když se žáci dovtípí, když něco pochopí. Když práce na hodinách není zbytečná. Tak to cítí všichni učitelé.
- Nejednotvárnost, rozmanitost.
- Vymýšlet, jak motivovat a naučit úplně všechny. Je to dřina.
- Jednak okamžiky, kdy to ve třídě jiskří tím, že studenti pochopí nebo se dovtípí, o čem je řeč, a jednak situace, kdy je možné studentům předat důležité informace a oni si uvědomují, že to tak je.
- Prázdniny a přestávky. (Studenti, nepřipomíná vám to něco?)
- Že mohu stát před tabulí. :D
Původně jsem chtěla stát na „studentském břehu“ a podávat informace úsměvně, s nadnesením, ale najednou váhám. Zjistila jsem, že život tam je vlastně docela podobný tomu našemu. Plný povinností, nepříjemných činností, kterým se nevyhneme, občas prosluněný hezkým zážitkem či prázdninami. Plujeme na stejné lodi a je na nás, jestli ji potopíme, nebo budeme spolupracovat, vzájemně si pomáhat a bezpečně doplujeme do přístavu. :)
Karča Karasová
Komentáře
Okomentovat