Něco z historie časopisu 3. díl

Před prázdninami se necháme zlákat texty beletristickými, které nám připomenou sladké chvíle nicnedělání s pěknou knihou. Hezké okamžiky odpočinku a příjemné počtení.

Pátý Liebsbrief - Poníkový speciál
Hi! Srdečně zdravím všechny příznivce  Liebesbriefů. Vánoce jsou na spadnutí a já jsem tu s dalšími zážitky z mého pobytu, který po Vánocích bude přesně v půlce. Dnes, jak už naznačil úvodní titulek se opět vrátíme k poníkům. Takže viel Spaß!



Nastal první adventní víkend. Můj čtrnáctidenní školní cyklus se líně překlenul do druhé půlky a já jsem přemýšlela, čím si svoji první adventní neděli oživím. V sobotu jsme upekli většinu cukroví a dnes po zapálení první adventní svíčky přišla moje "mutti" s nabídkou, jestli nechci jít na vycházku. Venku mrzlo, přesto sluníčko si proklestilo cestu mraky a rošťácky na mě mrkalo. Souhlasně jsem přikývla. Dojedla jsem snídani a čekala, co se bude dít. Asi v jedenáct hodin přiběhla moje "sestra", že odjíždíme. Když viděla můj zmatený pohled a otevřený sešit, řekla, že se mám rychle převléci, že počká dole. Bleskurychle jsem na sebe hodila šusťáky a seběhla jsem dolů. Nazula jsem si pohorky, předpokládaje, že jdeme na pěší tůru a vyšla jsem před dům.
Tam už přešlapovala "mutti" a vedla nějaký zapálený rozhovor s malou Sofií (sestřenice toho kluka, co bydlí naproti nám). Jakmile mě viděla, mávla rukou, abych šla za ní. "Šup! Čekáme jen na tebe!" řekla a houkla na mě, ať jí jdu pomoci. A zamířila k poníkům do výběhu. Pospíchala jsem za ní a hlavou mi vrtalo, proč jdeme k poňům. Bärbel vklouzla do ohrady, čapla hnědobílého poně za uzdu a vyvedla  ho ven. Pochopila jsem, co myslí tím údajným špacírem. Pojedeme  se projet v kočáře. A proč ne. Bärbel poně řídit  umí a taková prvo-adventní vyjížďka by nemusela být vůbec zlá. Zatímco jsem s malou Sofií strojila poníka, přivezla Bärbel "kočár".  Vlastně se jednalo o upravený dvoukolák a dekou, abychom nenastydly. Půň se trošku kroutil, když jsme jej zapřahaly. Trošku za to mohli i jeho kamarádi, kteří byli vzteklí, že se nedostali ven a vysmívajícímu se Charliemu okusovali přes plot uši. Přesto se zatím nebylo čeho bát. Když se nám konečně povedlo ho zapřáhnout, vyběhla z domu Elena (moje sestra). Začínala jsem Charlieho trošku litovat při představě, že nás všechny poveze, tak se chudák strhne. Nasedla jsem do kočáru, vedle mě se uvelebila Sofia a k ní dosedla Elena. Na to Bärbel poplácala poně po zadku a popřála nám hodně zábavy. To mě dost vyděsilo a zmátlo. Když Bärbel viděla můj vyšokovaný obličej, ještě  dodala : " A Terezo, dej na ně pozor, jsi nejstarší!!!" Pevně jsem se chytla opěrátka a modlila se, aby sestra něco podědila.
Pomalu jsme se rozjeli. Ani ne po deseti metrech si Charlie libovolně zatočil doprava na pastvu. Naštěstí nás nevyklopil a Elen ho vrátila na silnici. Můj strach se trošku snížil,  když jsme se kodrcali po cestě na hlavní silnici, protože půň funěl tak, že to vypadalo, že pojde dřív, než někam dojedeme. Po silnici už se trošku víc rozběhl, i když ho velice zaujal stojící traktor, u kterého se zastavil a sledoval ho asi pět minut. Lidé v autech, která nás míjela, se skvěle bavili, někteří si nás vzali jako atrakci a projeli kolem nás dvakrát až třikrát.
V Kühbachu jsme zabočili doprava na úzkou stezku lemovanou loukami a sněhovými tyčemi. Na louce se ještě zelenala tráva. A v tom se to stalo! Hladový poník se najednou vzepjal a plnou parou se rozběhl na louku k tomu zelenému plácku. Myslela jsem si, že ho Elena zastaví, ale poník se řítil nezadržitelnou rychlostí směrem k trávě a vůbec mu nevadilo, že pádí přímo proti jedné z dvoumetrových tyčí! Na poslední chvíli se tak tak uhnul tyči, ale asi zapomněl na kočár, který táhl za sebou. Už nebylo úniku, řítili jsme se přímo na ni. Řach! Hrozná rána  a tyč se zřítila pod kola. Bum! Další rána. Přeskočili jsme pařez. Elena konečně zatáhla za opratě. Půň byl tak v šoku z toho skoku, že zapomněl na trávu a začal kroužit dokola. Naštěstí se nikomu z nás nic nestalo. Hromadně jsme si oddechli a vrátili se na cestu. Doufala jsem, že mám adrenalin za sebou, ale...
Ze stezky jsme najeli na písčitou pěšinu, která vedla starým liduprázdným statkem. Bohužel jen liduprázdným. Když jsme míjeli ohradu, zpoza rohu na nás jukla malá koza. Nasměrovaly jsme poníka tak, aby se jí vyhnul, ale ouha. To zvíře chytlo druhou mízu. Ďábelsky se mu zableskly oči a při pohledu na mladou statnou kozičku se úplně pomátl. Vzepjal se  přesně tak, jak to známe z televize. Otočil nás o 180 stupňů a rozcválal se za ubohou kozičkou. Ta pochopila, že je zle a zamířila sprintem do ohrady. Půň za ní. Opět jsme se řítili přímo na ohradu. Jenže teď to nevypadalo vůbec dobře. Tamto byla tenká tyč, zatímco tady  šlo o pevnou ohradu. A chlípný Charlie letěl jako smyslů zbavený. Malá Sofia začala panikařit a hystericky volat: "Hilfee!!" Podívala jsem se na Elenu, ta nevypadala, že ví , co má dělat. Naopak se chystala k výskoku z kočáru. Ohrada se neúprosně blížila. Došlo mi, že musím něco udělat. A tak jsem si vzpomněla na všechny westernové filmy, Vinetoua, Old Shetterhanda, Owena Wilsona a další. Stoupla jsem si, vyrvala jsem vyskakující Eleně opratě a do Sofiina křiku jsem za ně prudce zarvala. Díky bohu to poně zastavilo. Málem se uškrtil a dle zákona akce a reakce mě to málem vrátilo přes zadní  opěradlo. Když jsme se vzpamatovali, stáli jsme 30cm před dřevem ohrady. Opatrně jsem vrátila poně na cestu a dořídila cestu domů.
Před barákem čekala Bärbel s vševědoucím úsměvem. "Tak jaký to bylo?" "Velký adrenalin," odpověděla jsem. Odstrojily jsme poníka a vrátily ho do ohrady. Ten večer  jsem si na věšáček k bundě pověsila i kovbojský klobouk. Kdo ví, co mě tady na ranči ještě potká.

A poní speciál máme za sebou. Těším se na vás zase za čtrnáct dní.
ranč Kapellenhof
Kovbojka Terka Daňková
HOWK!

Hra na detektiva
Prolog
Budík. Zase další ráno. Vstát, umýt se, vyčistit si zuby, obléknout, snídaně. Vezmu si věci a na odchodu za sebou zamknu dveře. Jako každý den.
Ale tenhle začal trochu jinak. Hlavně kvůli jednomu telefonátu. A volající byl zrovna někdo, s kým jsem neměla náladu mluvit. Ale když to nezvednu, bude volat neustále. Celý den až do večera. Raději to mít za sebou.
„Ahoj Elizabeth," ozval se z telefonu hlas mé matky, ,,chtěla jsem jen vědět, jestli jsi v pořádku." Jako vždycky.
,,Mami, je mi fajn a nemusíš mi pořád volat. Dokážu se o sebe postarat. Už mi není deset."
,,Ale vždyť jsi nemocná. Měla by sis vzít volno."
,,Nic mi není a volno nepotřebuji. Tolik práce nemám." Stejně mi to neuvěří. Pozná, když lžu.
,,Poslyš, volal mi James a ....."
,,Kolikrát ti mám říkat, že s ním nechci mít nic společného."
,,Je to tvůj bratr."
,,To je mi jedno. Nechci s ním mluvit ani ho vidět. A rozhodně nepotřebuji jeho peníze, tak mu to laskavě vyřiď."
,,Ale zlato....."
,,Promiň, už musím jít. Měj se."¨
Praštila jsem sluchátkem. Lezli mi na nervy. Matka, James a všichni ostatní, co mne litovali. Co měli o mě starost. Nikdo se jich přece neprosil, aby se o mě starali.
Když jsem se později dívala do zrcadla, došlo mi, že má matka vlastně pravdu. Bylo mi dost mizerně. Volno bych potřebovala, ale tenhle týden mám dost práce a nikdo to za mne vzít nemůže. Jak já tuhle práci nenávidím.
Už jsem u policie v Doncasteru pět let. Už jsem tolikrát chtěla odejít, ale co bych potom dělala? Vždyť nic jiného neumím.
Za těchto myšlenek jsem si uvařila kávu. Instinktivně jsem sáhla po cukřence. Byla pryč. No ovšem. Vždyť jsem jí přece uklidila do skříně.  Už ji nebudu potřebovat.
Dopoledne mám přednášku. Nemám ráda přednášky. Studenty vždycky zajímá, jen jestli už jsem někdy někoho zastřelila, kolikrát jsem se ocitla uprostřed přestřelky a jestli už jsem někdy střílela za jízdy z auta. Nic jiného slyšet nechtějí. Jako kdybych celý den nedělala nic jiného, než střílela po zločincích jako v akčních filmech.
Byl čas jít. Vzala jsem si tašku. Oči mi padly na krabičku na stole. Málem jsem ji tu nechala. Musím ji nosit všude s sebou. Kéž bych nemusela. Chvíli jsem hledala klíčky od auta, než mi došlo, že jsem je zapomněla v bundě, kterou jsem měla včera na sobě. Jednou je opravdu ztratím a budu muset chodit pěšky. Nebo jezdit tramvají. Nevím, co je lepší.
Přednáška skončila. Naštěstí studenti neměli moc dotazů a raději se rychle vytratili ze třídy. Chystala jsem se odejít, když jsem si všimla, že jedna ze studentek, která jako jedna z mála, jevila o mou přednášku opravdový zájem, stála u dveří a dívala se na mě. Nakonec si přece jen dodala odvahy a přistoupila ke mně.
,,Inspektore Sullivanová. Máte chvíli?"
,,Co potřebujete?"
,,Jmenuji se Heather Seafordová. Potřebovala bych s vámi  o něčem mluvit.  Je to důležité."
,,Bohužel, teď jsem zaneprázdněna. Ale dám vám svoje číslo. Zavolejte mi."
Podala jsem jí svou vizitku. Váhavě si ji vzala a s poděkováním vyběhla ze třídy. Dívala jsem se za ní. Kdybych věděla, co bude následovat, promluvila bych s ní hned. Mohlo to dopadnout úplně jinak. Mohla ještě žít.




Pokračování příště

Anna Pulkrábková

Komentáře