Město
Vimperk. Dá se říci, že ho bereme jako
součást života. Máme zde kamarády, chodíme do školy, a tak i my ti, kteří zde
nežijeme, víme něco o jeho historii. Naučili nás, že náměstí vyhořelo. Ale
proč? A co Vodník? Určitě se mu tak neříká jen pro srandu králíkům. Nesmím
opomenout ani zámek, ke kterému se také leccos váže. Trochu jsem se po tom
pídila a hádejte co – nestačila jsem se divit, kolik toho je!
Začněme u
náměstí. Požár vznikl rychle, náhle a byl neobvykle ničivý. Nikdo moc netušil,
co za tím stojí. Počasí? Možná. Mně se však podařilo najít zajímavou pověst,
která by vše mohla vysvětlit.
Ve Vimperku byla bílá paní, ale moc
často se neukazovala. Jednou se objevila v zámecké zahradě a na hradbách. Plula
vzduchem stojící na ohnivě žluté kouli. Lidé po přízraku celí vyděšení stříleli,
ale bílá paní se smíchem zmizela. Tři dny poté vyhořelo vimperské náměstí do
jednoho domu.
U bílé paní a zámku ještě
chvíli zůstaneme a podíváme se, co se o nich povídá.
Ve vimperské hradní kapli nebylo při mši moc dobré žertovat nebo chytat lelky. Zejména mládež se snadno nechala rozptylovat. Dívky se smály a pokukovaly po chlapcích, a ti zase probírali své nové zážitky z hospod. Hned však přilétaly neviditelné ruce strážných duchů a rušitele pohlavkovaly. Bez úhony nepřišly ani staré babky, které si při svém drbání také jednu vysloužily.
Myslím, že takové strážné
duchy by bral nejeden učitel na naší škole, ale teď ta slíbená bílá paní.
Stejně jako na všech rožmberských zámcích obchází i na tom ve Vimperku.
Jednou si děti pozdě večer hrály v Hájíčku, což býval malý lesík pod
zámkem, a ty ji spatřily. Přes hlavu měla bílý závoj a u pasu jí
visel veliký svazek klíčů. Vždy se však vyskytovala v místech zcela
nepřístupných, protože mohla plout povětřím z kamene na kámen. To vše
dosvědčovali i dospělí obyvatelé města.
Tak mě napadá, že je docela
škoda, že se nám v seznamu projektů nevyskytlo „Pozorování zámeckých
hradeb.“
Dostáváme se ke zmiňovanému
Vodníku. Divím se, že se tak jmenuje pouze nám všem známý areál, protože s tolika
pověstmi o vodnících by se měl Vimperk přejmenovat spíše na Vodnice. Tady je jedna z nich.
Ve Vimperku přišel jednou
vodník do řeznictví a chtěl koupit maso na pečeni. Byl celý zelený
a ze šosu mu kapala voda. Řezník hned věděl, s kým má tu čest, a protože
byl furiant, požádal mužíka, aby mu ukázal, který kousek masa chce. Sotva
vodník ukázal na maso, řezník švihl sekerou a usekl mu zelený prst. Mužík zvedl
svou zkrvavenou ruku a řekl: „Řezníku, tebe já nakonec utopím!“ Řezník
spoléhal na svou chytrost a od té doby se vyhýbal všem rybníkům
a hlubokým vodám. Jednou šel však pozdě v noci domů z hospody,
a protože byl opilý, nemohl najít dveře od chalupy. Lehl si tedy pod okap
a usnul. Po půlnoci přišla bouře. Déšť
se valil ze střechy dolů a ráno našli lidé řezníka pod okapem utonulého.
Komentáře
Okomentovat