V prosinci to bude přesně pět let co nás opustil první prezident České republiky, bojovník za svobodu a demokracii, Václav Havel. Jistě jste zaznamenali, že pátého října letošního roku by oslavil osmdesáté narozeniny. Informace o jeho životním jubileu obletěla svět, média věnovala bývalému českému státníkovi nemalou pozornost.
Václava Havla si připomínal i Vimperk, a to nikoliv jako politika, ale jako úspěšného spisovatele a dramatika. O zdařilosti jeho děl jsem se přesvědčila na vlastní kůži, když jsem společně se svými spolužáky ze třetích a čtvrtých ročníků gymnázia, zhlédla divadelní představení Divadla Různých Jmen Audience, Vernisáž.....dvě aktovky od Havla.
Během svého studia jsem absolvovala již nespočet návštěv pražských divadel a netušila bych, že na dosud nejzdařilejší inscenaci narazím zrovna ve vimperském MěKSu. Zhruba devadesátiminutové představení, znázorňující totalitní režim minulého století očima disidenta, bylo nápaditě zpracované, herecké výkony byly brilantní, ale nejvíce oceňuji samotný obsah a myšlenku jednotlivých aktovek.
Audience je obrazem ze života samotného autora. Režimu nepohodlný dramatik Vaněk je nucen pracovat v pivovaře. Je velice inteligentní, sečtělý a zdvořilý, působí elegantně a nesměle. Pravým opakem je sládek - prototyp prostého člověka, zklamaného životem, který hledá jedinou útěchu
v alkoholu. Ve Vaňkovi vidí autoritu, přestože je jeho nadřízeným. Nabízí mu místo skladníka za podmínky, že bude Vaněk sám na sebe donášet. Sládek totiž musí o Vaňkovi podávat informace StB. Vaněk nabídku odmítá s tím, že přece sám nebude napomáhat režimu, s nímž nesouhlasí. Sládek je zdrcen, vyčte Vaňkovi, že je sice úslužný a ochotný, ale ani "kousek toho bláta, té špíny" od něj nevezme, nepomůže mu, protože sám si chce uchránit čistý štít. Vaněk po čase pochopí bezvýchodnost situace a na sládkovu otázku, jak se mu daří, odpoví na něj velmi nezvyklým způsobem: "Je to celý na hovno."
Vernisáž zobrazuje návštěvu skromného Bedřicha (Vaňka z předcházející Audience) u bezcharakterních zbohatlíků Věry a Michala, kteří se přizpůsobili režimu, aby mohli žít pohodlně, bez starostí a v přepychu. Během setkání Bedřichovi nadšeně ukazují všechny vymoženosti svého nového luxusního byty, předkládají mu exotická jídla, poučují ho o správném životě a přesvědčují ho, aby se přestal stýkat se svými podivnými přáteli (umělci, kteří se rovněž jako Bedřich staví režimu i za cenu perzekuce). Na konci se však po Bedřichově opakovaně projevenému nezájmu manželé zhroutí a na povrch vyjde, že jejich spokojený a bezproblémový život je jen laciným pozlátkem.
Ačkoliv absurdní drama nepatří k mým favoritům, dvě aktovky od Havla mě nadchly pro svou jedinečnost a hlubokou myšlenku, kterou divákovi sdělovaly rafinovaně, takzvaně mezi řádky. Jsem velmi ráda, že jsem mohla Václava Havla poznat i prostřednictvím jeho tvorby, a vřele doporučuji návštěvu vimperského kina - občas tam totiž narazíte na velmi kvalitní kousky.
Komentáře
Okomentovat