Michaela Štouralová - 1. místo v soutěži Šumava – litera
Za devatero šumavskými horami a devatero šumavskými řekami stál hrad. Ale nebyl to jen tak obyčejný hrad, žil na něm král všech šumavských kůrovců, a že jich nebylo málo. Město, které se rozprostíralo okolo hradu, bylo obrovské. Jmenovalo se Poledník a mělo několik milionů obyvatel, jejichž počet stále rostl. Kůrovci se začali stěhovat i do okolí, protože město jim už začalo být malé. V domku na okraji Poledníku žil se svým dědečkem i Kája, malý, chytrý, neposedný kůrovčí kluk.
Za devatero šumavskými horami a devatero šumavskými řekami stál hrad. Ale nebyl to jen tak obyčejný hrad, žil na něm král všech šumavských kůrovců, a že jich nebylo málo. Město, které se rozprostíralo okolo hradu, bylo obrovské. Jmenovalo se Poledník a mělo několik milionů obyvatel, jejichž počet stále rostl. Kůrovci se začali stěhovat i do okolí, protože město jim už začalo být malé. V domku na okraji Poledníku žil se svým dědečkem i Kája, malý, chytrý, neposedný kůrovčí kluk.
Kája chodil do
školy v nejvyšší borovici, která v lese rostla. Ve škole se učil samé
zajímavé věci: číst, psát, počítat, … Ale nejvíce Káju bavil předmět kůrovec a
jeho svět. Od paní učitelky se dozvěděl, jak jsou kůrovci prospěšní ostatním
zvířatům, uzdravují les a vytvářejí
krásné, prosvětlené mýtiny. Taky se jednou chtěl stát velkým, užitečným
kůrovcem, ale na to měl ještě dost času.
Kája miloval
procházky po okolí. Nejčastěji chodil ven se svým dědečkem, který často
vzpomínal na dobu, kdy byl ještě malým kůrovčátkem. Vyprávěl Kájovi, kde všude
rostly stromy, a ukazoval mu svá oblíbená místa. Často si povzdechl, že už je
kůrovců na Poledníku tolik, že brzy nebudou mít co jíst. Kája o tom často
přemýšlel.
Při jedné
z ranních procházek zahlédl Kája na borůvkovém listu nádherné stvoření. Seděla
tam krásná dívka s velkýma černýma očima a červenými puntíkovanými
krovkami.
„Dědo, to je
víla?“ ptal se překvapeně Kája.
„Pojď pryč. Je
cizí. Prý se jim říká slunéčka sedmitečná,“ odpověděl děda a vyrazil pryč tak
rychle, že si ani nevšiml, že Kája za ním nejde a stojí stále na stejném místě.
Náhle se
slunéčko otočilo a usmálo se na něj.
„A…ahoj,“
vykoktal popleteně Kája, „já jsem Kája Kůrovec a bydlím tady na Poledníku.“
„Já jsem Beruška
…“
„Ne, ne!“ skočil
jí Kája do řeči. „Děda říkal, že jsi slunéčko sedmitečné a že jsi cizí!“
„Já jsem
slunéčko sedmitečné,“ na to Beruška hrdě. „Jmenuji se Berenika, ale doma mi
všichni říkají Beruška. A navíc, cizí jsi ty.“
Zdroj: www.google.cz |
„A co tady vůbec
děláš?“
„Byla jsem
zvědavá, jak to tady vypadá, ale jak tak na to koukám, nic moc.“
„Mně se tady
líbí,“ odporoval Kája.
„U nás na Srní
je to hezčí. Všude samé zelené stromy a husté lesy, kam až dohlédneš. A tady?
Jen samé suché pahýly.“
„To bych chtěl
vidět,“ vyhrkl Kája, „je to k vám daleko?“
„Když vyrazíme
hned, budeme na oběd u nás.“
„Tak honem,
letíme!“ vykřikl nedočkavě Kája. A tak vyrazili.
Když přistáli na
Srní, Kája se nemohl vynadívat. Všecko kolem bylo zelené a voňavé.
S Beruškou strávili tak krásné odpoledne, že Kája úplně zapomněl na čas.
Až když se začalo stmívat, uvědomil si, kolik je hodin, a pospíchal zpátky, co
mu křídla stačila. Bál se, že až přiletí domů, dědeček mu vynadá.
K Poledníku
se dostal až za tmy. Zrovna se blížil ke škole v nejvyšší borovici, když
ho za rameno popadla čísi silná ruka. Než se Kája vzpamatoval, měl na rukou pouta
a městské stráže ho odváděly na hrad. Přivedly ho před krále Lýkožrouta Otakara
XIV.
„Jsi obviněn
z velezrady, Karle Kůrovče,“ pronesl král se škodolibým úsměvem. „Mluvil
jsi s cizákem a bez dovolení jsi opustil město. Za to jsi odsouzen
k smrti. Poprava bude vykonána za tři dny za úsvitu.“
Kája se nezmohl
ani na jediné slovo. A když ho stráže odváděly do žaláře, do očí se mu draly
slzy.
Že je Kája
velezrádce, se rychle rozneslo po celé Šumavě. Již druhý den ráno to zaslechla
i Beruška. Cítila se velmi provinile a rozhodla se tu velkou nespravedlnost
napravit. Ještě téhož dne večer se vypravila na Poledník rozhodnuta Káju
zachránit. S sebou si vzala klec s několika divokými mšicemi. Za tmy
se vplížila až do kůrovčího hradu a na nádvoří mšice vypustila. Strhla se velká
mela, jak se strážní snažili mšice pochytat. Beruška využila zmatku, jednomu ze
strážců sebrala klíče od vězení, a než se vše uklidnilo, už i s Kájou
pospíchala z Poledníku pryč. Než se rozednilo, byli na Srní.
„Tak, teď už jsi
v bezpečí. U nás můžeš zůstat. Tady ti nic nehrozí,“ pronesla zadýchaně
Beruška.
„Já tu nemůžu
zůstat,“ řekl odhodlaně Kája. „Celý život mi lhali. Kůrovci ničemu nepomáhají a
je jich tolik a tak rychle se množí, že za chvíli zničí celou Šumavu. Někdo
s tím musí něco udělat. Akorát se bojím, že sám proti všem kůrovcům nic
nesvedu.“
„Nebudeš sám,
mnohým zvířatům na Šumavě kůrovec vadí. A ta se k tobě ráda přidají,“
odvětila Beruška. To Kájovi zvedlo náladu. Hned další den se rozletěl po okolí a hledal zvířata, kterým kůrovci
uškodili a která budou ochotná se jim postavit.
Ještě rychleji
než zpráva o Kájově popravě se po Šumavě roznesla zpráva o jeho útěku
z vězení a o tom, že bude proti kůrovcům bojovat. Za tři dny se všichni,
kdo byli ochotni Kájovi pomoci, sešli kousek za Poledníkem. Přišlo velké
množství zajíců, bobrů, myší a
jiných hlodavců, přiletěli vrabci, sýkorky, káňata a tetřevi, dokonce se
k nim přidalo i šest srnek. Nejvíce se však na mýtině shromáždilo hmyzu,
byly tu včely a motýli, vážky a kobylky, a také mravenci a komáři.
Kája, který
neznal jiná zvířata než kůrovce a slunéčka sedmitečná, z nich měl oči navrch hlavy. Ani ve snu si nedovedl
představit tak velké zvíře, jako je srnka, a ve škole se o nich taky neučili. Ztuhl a nedokázal ze
sebe vypravit ani hlásku. A tak se slova ujala Beruška, která byla na srnky
zvyklá. Všichni ji bedlivě poslouchali a ani nedutali, poté na Beruščin pokyn
vyrazili k městu.
Když je spatřili
kůrovci, kteří stejně jako Kája, nikdy žádná velká zvířata neviděli, rozprchli
se. Celá zvířecí armáda dorazila na hrad. Král Lýkožrout se ale ničeho nebál a
hrdě se postavil na balkón. Myslel si, že ho ochrání jeho udatní strážci, ale
to se přepočítal. Když zjistil, že ho od zvířecí armády dělí už jen zdi jeho
hradu, znejistěl.
Kája králi řekl:
„Kůrovci Šumavě neprospívají, ať se všichni vzdají a přestanou les ničit, nebo
s vámi armáda lesních zvířat bude bojovat.“ Králi se nelíbila představa
zmařených kůrovčích životů, a tak mu nezbylo nic jiného než slíbit, že Šumavu
ušetří. Seženou si lodě a začnou znovu
v zemi netušených možností za Atlantským oceánem – v Americe.
Všechna šumavská
zvířata se radovala z velkého vítězství nad kůrovci. Ale nejvíc se radoval
Kája, který se odstěhoval i s dědečkem za Beruškou na Srní. A jestli
neumřeli, tak tam žijí dodnes.
Komentáře
Okomentovat