Pověst o vodníkovi a kocourovi

                               
Veronika Majerová - 3. místo (II. kat.) v soutěži Šumava – litera

V jihočeském městě Husinci žil starý rybář. Na břehu řeky Blanice si jako mladý postavil domek, ve kterém žil společně s rodinou a prodával ryby. Peněz měl ale pomálu. To mu nevadilo, neboť jeho životním cílem nikdy nebylo zbohatnout. Interiér rybárny byl skromně zařízený, ale lidé k němu chodili rádi, ať už si jen popovídat, popít pivo, nebo utržit nějakou tu minci za naporcovanou rybu. Na všechny se mile usmíval, po městě měl výbornou pověst a byl považován za jednoho                        z nejsrdečnějších lidí v okolí. Jeho děti v něm viděly vzor a vždy toužily po tom, aby jednou byly tak oblíbené jako jejich tatínek. Přátel měl mnoho, nepřátele žádné. Tak hodného člověka si ani nešlo znepřátelit.

Obchodování s rybami ale začalo postupně zanikat. V Husinci již nebylo tolik lidí, kteří by je od starého rybáře kupovali. Peněz měl ještě méně než dřív. Všichni jeho vrstevníci a přátelé již byli        po smrti, dokonce přežil i své děti a svou manželku. Městečko, ve kterém toho tolik prožil, odmítl opustit. Zkrátka se tam rozhodl dožít, i kdyby měl umřít hlady a v chudobě.

Čas už se na něm velmi podepsal. Jeho pleť měla barvu bledého mramoru. Kůže již nebyla zdravě napnutá, naopak se čím dál tím víc smrskávala a dost znatelně se objevovaly vrásky na čele, jak se  v poslední době mračil, kolem úst, jak se dřív srdečně usmíval, a očí, jak si starostlivě mnul spánky pokaždé, když nad něčím přemýšlel. Rty měl věčně narovnané do neznatelné linky, jen málokdy zvedl koutky v úsměv a jejich barva připomínala pstruží šupiny. Největším kontrastem k bledé kůži byl pár černých očí. Dřív tmavé vlasy a vousy zešedivěly a rybář je nechával nedbale růst. Všichni obyvatelé jej znali jako zamlklého starce, který věčně seděl u vody a s nikým příliš nevycházel. Jak byl starý, tak byl mrzutý.

Myslel si, že už bude skutečně do své smrti sám. Spletl se. Městečkem se začalo proslýchat, že se        v Blanici usadil vodník. Nikdo nevěděl, odkud připlaval. Objevil se zčistajasna, lovil dušičky těch, kteří utonuli, staral se o své podvodní království a vyprávěl mladým rybkám neskutečné příběhy, které za svůj život zažil. Taková všední práce těchto vodních mužíků.

Zdroj: www.google.cz

Vypadal přesně tak, jak si vodníky dokážeme představit. Červený cylindr s omotanou pentličkou mu seděl na dlouhých blonďatých vlasech, které sahaly až do poloviny zad. Botičky stejné barvy, jež si vlastnoručně ušil na místní vrbě při svitu kulatého úplňku, nosil neustále, nikdy je nesundával. Každé ráno, když vycházel z řeky na ranní obchůzku po jejím břehu, se oblékal do zeleného fraku a dával si pozor, aby mu neuschl šos. To by ho stálo život. Jeho obličej byl podobně bledý jako ten rybářův. Rty měl ale na rozdíl od něj plné a zdravě narůžovělé. Byl to mezi vodníky ještě mladý hoch.

Co čert nechtěl, tito dva mužíci se jednoho podvečera potkali. Rybář posedával na břehu a lovil. Toho si vodník všiml. Tiše se přikradl až k místu, kde říční vlnky narážely na okraj vodního koryta, aniž by mu byla vidět jakákoliv část těla. Počkal si několik minut, aby si byl jistý, že ho druhý muž nevidí. Když se o tom přesvědčil, vystrčil svou hlavu s mokrým cylindrem a vlasy a zakoulel na rybáře svýma bílýma očima. „Brekeke!“ zahalekal přitom a ještě cosi nesmyslně zadrmolil. Chudák stařec sebou trhl leknutím, div mu prut nevyklouzl z dlaně, a celý se vyvalil do boku. „I ty mi tu chodíš na mé rybí princezny!“ pokračoval vodník a prsty spojené blánami položil na jemný písek a zapřel se o ně, aby se mohl elegantně vyhoupnout na břeh. Roztěkaně se rozhlédl. Zatím rybář sbíral všechnu odvahu, aby tomuto králi říčního království předhodil nějaký logický argument. Postavil se tak mrštně, jak jen mu to stařičké tělo dovolilo. „Nějak se živit musím, kvůli tobě nepřestanu. A já tu byl dříve než ty!“ pověděl, drobnou dlaň sevřel v pěst a pravou nohou dupnul do země, jako by byl malým dítětem, které něco usilovně chce. Tvářil se bojovně. Nikdy předtím se s vodníkem nesetkal. Dřív řece vládl on, jediný rybář široko daleko, a nyní si ji nárokoval. Vodní mužík se dal do smíchu a přitom poskakoval kolem něj. „Ale jdi, člověče!“ zvolal. Byl to hodný, ač trochu nevychovaný muž. Nechtěl se s ním hádat, jen hledal nějaké rozptýlení. Dívenky se mu již na pentličky ovázané kolem vrby nechytaly. Očka měly pro švarné hochy z vesnice, ne pro nějakého vodníka. Ten je k vodě nelákal, aby je následně utopil. Chtěl si povídat. Zlý rozhodně nebyl. Obyčejný život vodního mužíčka byl značně nudný a stereotypní. Stejně jako ten starcův. Aspoň něco měli společného.

Jeho bílé oči ale padly na rybářův příbytek. Udělal několik kroků k dřevěnému sloupu, který podepíral střechu nad verandou, a opřel se o něj ramenem, aby byl čelem ke svému společníkovi. „Poslyš… Tohle je, brekeke, tvoje?“ ptal se a prstíkem pravé ruky ukazoval na docela staré stavení. Rybář posbíral všechny věci, které u řeky měl, a s dlouhým povzdechem se na vodníka obrátil. „Ano, tady žiji již několik let,“ odpověděl s nezájmem. Jako by se ho to ani netýkalo. Rozhodně nesdílel vodníkovo nadšení. On už byl pán v letech, chtěl klid. Ne nějakého roztěkaného človíčka, kterého znal doposud jen z vyprávění a o kterém si myslel, že neexistuje. Jenže nyní tu před ním stál. Něco  na těch povídačkách přeci jen pravdy bylo. Vodník sledoval, jak rybář otevírá hlavní dveře. Zvesela      k němu doťapal. „A můžu jít dovnitř? Moc mě to, brekeke, zajímá. Víš, nikdy jsem neviděl nic tak, brekeke, jedinečného. To je pořád most sem, mlýn tam. To už mě, brekeke, nebaví,“ svěřil se starci  se svými problémy, ale on mu vůbec nenaslouchal. Naopak dveře zavřel vodníkovi přímo před nosem a za nimi se ozvalo: „Ne, Zelenáči, nikam nepůjdeš. Zalez zpátky do řeky, odkud jsi přišel, tam ti bude lépe!“ Následoval zvuk otočení klíče v zámku. Vodník s takovou reakcí nepočítal, proto koutky svých úst svěsil do smutného, protáhlého výrazu. Popošel k okénku, které směřovalo do světnice. Jednu dlaň přitiskl k té druhé, začal je o sebe třít a prosebnýma očima sledoval rybáře, který uklízel všechny rybářské potřeby. „Když mě pustíš, brekeke, dovnitř, donesu ti kolik ryb, budeš chtít! A to, brekeke, nelžu!“ dál žadonil. Na to vyhublý stařec slyšel.

Dveře zase odemkl. Jen co je otevřel, vodník se už cpal dovnitř, div rybáře nepovalil. „Máš to tu hezké! A co je, brekeke tohle? A tamto? K čemu se to používá? Brekeke, mohu si to vzít?“ ptal se, zatímco neustále ukazoval na nějaké předměty v kuchyni, jídelně a ložnici. Dům totiž neměl rozdělené místnosti zdmi. Rybář se vyčerpaně posadil k jídelnímu stolu, za dnešek už toho měl plné zuby, a porozhlédl se po světnici. Za vodníkem zůstávaly kaluže vody, jak se pokaždé u něčeho déle zastavil a ze šosu mu neustále odkapávalo. Tak to mi byl čert dlužen, pomyslel si stařec. Zelenáč se mezitím usadil na peci, kde mu bylo příjemně. Občas si lehl, jindy se naopak zase vzepjal do sedu      a neustále něco mluvil, brekekoval a rozhazoval rukama.

Toho dne si ke starci vodník vytvořil pouto, které ale nebylo opětováno. To, co slíbil, ale dodržel. Jen co se rybář ráno probudil a otevřel dveře do domu, aby trochu vyvětral zašlý večerní vzduch ze světnice, vysypala se na něj hromádka ryb. S takovou zásobou bude mít na několik dnů s jídlem vystaráno! Na snídani rybu, k obědu rybu a k večeři, hádejte, taky rybu! Rybář se po letech upřímně usmál a vděčně zamával vodníkovi, který posedával na vrbě na protějším břehu, vázal barevné pentličky a celou tu situaci pozoroval. Na jeho bledé tváři se objevil ten nejupřímnější úsměv.

Kdyby jen chudák stařec věděl, do čeho se to namočil, když vodníkův dar přijal. Co třetí den chodil zelený mužíček k rybáři na návštěvu. Samozřejmě ani nezaklepal a už se neslušně hnal dovnitř. Pokaždé po světnici udělal několik kaluží, polehával na peci a o nic se nestaral, jen si vedl své dlouhé monology o podvodním království a přitom brekekoval. Stařec pak musel tu spoušť uklízet, protože se bál, že by voda prosákla škvírami mezi dřevy v podlaze a ta by pak začala hnít a plesnivět. Samozřejmě to pro něj nebylo nic příjemného. Každé kleknutí k podlaze ho stálo neuvěřitelné množství sil a začalo ho pobolívat v kříži. Takhle se to opakovalo pořád, jen co vodník přišel na návštěvu. Když viděl, že už rybáři došla zásoba ryb, donesl mu nové, čerstvé. Stařec ale již několik měsíců nedělal nic jiného, než uklízel spoušť po vodníkovi, jedl ryby, které si nechal přinést, a občas se zašel podívat do města. Již vůbec vlastnoručně nerybařil. Blanice se mu najednou hrozně vzdálila a to od ní žil sotva padesát metrů.

Moc dobře si uvědomoval, že by se měl Zelenáče nějak zbavit. Zamknutí dveří nepomáhalo,  pokaždé si našel jinou cestu nebo na rybáře udělal prosebný výraz a starcovo srdíčko opět roztálo. Utéct před ním nemohl, už byl příliš starý, a šos mu vysušit nechtěl - zabil by ho. Netušil ale, že se najde někdo, kdo mu pomůže.

Jednou zrána rybář zaslechl podivný zvuk, který ho doslova tahal za uši. Jako by někdo ryl do dřeva ostrým hřebíkem. Předpokládal, že je to vodník, který se nudí a vymýšlí další hlouposti. Nestačí mu, že mi bude ničit světnici, pustil se i do vnějšku, pomyslel si ztrápený rybář vstávaje z postele. Vodníkovy těžké kroky a klapající botky ale neslyšel. Otevřel tedy hlavní dveře, jenže v úrovni svých očí neviděl žádnou postavu. Ještě se vyklonil a několikrát se podíval ze strany na stranu, aby si byl skutečně jistý, že se na něj nikdo nedobývá. Třeba se mi to jen zdálo, pomyslel si stařec a dřevěná dvířka zase zavřel na petlici. Na patě se otočil a už chtěl udělat krok kupředu, jenže si všiml, že má ve světnici nezvaného hosta.

Byl jím černý kocourek, jenž ťapal ladným krokem směrem k peci. Rybáři zatím nevěnoval jediný pohled. Elegantně vyskočil na místo, kde vždycky lehával vodník, usadil se a konečně se zadíval na svého společníka. Moc dobře věděl, že ho stařec neustále sleduje. Naklonil hlavinku na bok ve zvědavém gestu a několikrát zamrkal těma svýma velkýma zlatavýma očima, které rybáře přímo hypnotizovaly. Nevěděl, jak si návštěvu černého kocourka vyložit. Nicméně neměl důvod ho z domu vyhnat. Kocour posedával na místě, kde rybáři vůbec nevadil, a nenechával po sobě takový nepořádek jako Zelenáč. Byl daleko příjemnějším společníkem. Mlčel, jen starce sledoval moudrým pohledem a jen málokdy udělal nějaký prudký pohyb.

Nastalo období, které trvalo jen několik dní, kdy se po vodníkovi slehla zem a černý kocour                  z rybářova domu nevytáhl čumáček. Jednou denně dostal misku kravského mléka a o zbytek potravy se pokaždé postaral sám. Oba byli velmi spokojení. Takové idylce ale nebylo přáno vydržet věčně.

Rybáři už začalo být divné, proč Zelenáč stále nepřichází. Došla mu totiž zásoba ryb, a tak musel sednout s prutem na břeh řeky a dát se do lovení. Uvědomil si, jak moc mu rybaření chybělo. Nechápal, jak se o něj mohl nechat vodníkem ochudit. A ten se najednou zčistajasna objevil. Zůstával ve vodě a starce sledoval. Ten se na něj také významně díval. Nemínil mu říct, že je jeho místo na peci obsazené. To ostatně zjistí sám, pravděpodobně velmi rychle. „Byl jsem navštívit svého bratrance v Berounce. Tomu bys, človíčku, nevěřil, jak velké má, brekeke, království! Já si to své mohu strčit za klobouk!“ zvolal, trochu se zakřenil a svraštil obočí. Rybář se bezstarostně pousmál      a nahodil nový vlasec s návnadou. „Tak ty se ještě směješ?! Mně do smíchu nebylo, když jsem musel plavat proti proudu zpátky do Blanice. To ti povídám, pěkně jsem se nadřel!“ křikl zlostněji a kopnul nohama ve vodě, až se rozvířila. Tím samozřejmě vyplašil většinu ryb – princezen, jak jim rád přezdíval.

Stařec uznal, že pro dnešek s lovem skončí. Vodník by mu stejně nedal pokoj a jak se tak povaloval ve vodě, všechny potencionální úlovky plašil. „A vůbec… Proč lovíš? Brekeke, neslíbil jsem ti snad, že tě budu zásobovat? Že ty jsi zapomněl! Já tě znám, člověče!“ zvolal znovu nadšeně a vystartoval z vody, oklepal se a vydal se za svým společníkem. Rybář se na něj významně podíval. „Ne, nezapomněl jsem. Ale jak ses vydal na dlouhou cestu až do Berounky, neměl jsem už co jíst,“ pokrčil rameny, otevřel dveře domu a nevzrušeně vešel dovnitř. Zelenáč ho samozřejmě následoval a už své kroky směřoval k peci. Položil dlaně s blánami na její okraj a už se chtěl odrazit, že vyskočí nahoru, ale zarazil se.

Koukaly tam na něj zlatavé oči. Černé klubko se pomalu rozvinulo a z hromádky chlupů se stalo poměrně dobře stavěné kocouří tělo. Vodník udělal dva kroky vzad. Rybář tomu všemu přihlížel. Všiml si, že kocour si vodního mužíka měří ostrým pohledem. Takhle se na nikoho předtím nedíval. Žádný jiný náznak agrese nedal najevo. Neježil se, neprskal a nesyčel. Jen na Zelenáče upřeně hleděl a sem tam elegantně zavlnil ocasem.

„Brekeke, co to je?!“ zahalekal vodník, když už mu kocourův pohled přišel příliš nesnesitelný. Udělal rovnou několik kroků od něj. Nechtěl se zdržovat v blízkosti něčeho tak nepříjemného. Naopak se více přiblížil k rybáři. Na to ale stačil kocourek zareagovat dřív než stařec. Otočil se čelem k nim, rázně švihl ocasem a trochu pozvedl pysky tak, aby mu byly vidět špičky zubů. Vypadalo to, jako by se o svého pána bál. Hodlal ho chránit, kdyby mu ten divý nazelenalý muž chtěl ublížit. Nejdřív by si totiž musel poradit s černým kocourem zahryznutým do jeho předloktí. „To je můj nový společník. Žije tu se mnou už několik dní. Ještě jsi ho neměl možnost vidět, protože jsi byl pryč,“ pověděl rybář značně pyšně a ohlédl se na Zelenáče opíraje se o stěnu. „To sis pomohl! Takového ďábla si hřeješ na prsou!“ zvolal vodník. Ještě několikrát naštvaně zabrekekoval, dupnul podpatkem červené botky do podlahy a během několika dalších sekund byl pryč. Rybář se musel potutelně usmát, popošel ke kocourkovi, letmo jej pohladil po hlavičce mezi ušima a pak mu nalil misku čerstvého mléka. Snad jako odměnu za to, že během několika minut udělal něco, o co se stařec snažil několik měsíců – vodníka vyhnal.

Přibližně týden měli od Zelenáče pokoj. Rybář dělal to, co ho bavilo – lovil ryby. A kocour dostával denní přísun kravského mléka a spokojeně polehával na peci. Zdálo se, že jeho přítomnost zabrala.    I tak se ale po několika dnech zjevil vodníkův červený cylindr u břehu řeky, kde zrovna rybář lovil. Ten si jej snažil nevšímat, ale přesto se na něj koutkem oka podíval. To vodního mužíka velmi potěšilo. Bral to jako gesto, že u něj může setrvat. Lokty se opřel o okraj koryta řeky a hlavu si položil na svá předloktí. Několik dlouhých minut oba mlčeli, dívali se do prázdna a občas se jejich pohledy střetnuly. Nikdy to ale nebylo na dlouho. Zelenáč se po chvilce odvážil a promluvil: „Ještě pořád u tebe přebývá to démonické stvoření?“ Přitom se tvářil nevinně jako malé štěňátko. Rybář nahodil nový vlasec a přitom se musel pobaveně uchechnout. Vodníkovi tentokrát věnoval dlouhý pohled přímo do očí. „Ano, ještě pořád tam je a velmi se mu u mě líbí,“ odpověděl a sledoval, jak si vodní mužík srdceryvně povzdechl. Pro něj to totiž znamenalo, že se již nebude moci spokojeně rozvalit na rybářově peci. Tam nyní sídlil kocour.

Ke konci dne se rybář s vodníkem rozloučil. Vypadalo to, že od jeho kapajícího šosu bude mít navěky pokoj. I přesto ale zůstali přáteli. Když zrovna neměl Zelenáč co na práci, lehnul si do vody po rybářově pravici a povídal si s ním. Sděloval mu, co všechno je u něj v království nového, že ho místní děvčata už vůbec nechtějí a že lidských dušiček je v Blanici pramálo. Povídal, že jeho bratranec z Berounky je na tom daleko lépe. A rybář ho poslouchal, občas se usmál, jindy jen pokýval hlavou. Ostatně mu vodník nevadil. Byl ale rád, že už nechodí k němu do světnice a nenechává po sobě několik velkých kaluží vody. Pokaždé, když se loučili, se ale vodník nezapomněl zeptat, zdali ještě na peci přebývá černý kocourek se zlatavě zbarvenýma očima.

A rybář snad už po sté opakoval: „Ano, ještě pořád tam je a velmi se mu u mě líbí.“