Střípky vzpomínek - krajina dětství

Marie Kukačková - soutěž "Šumava - litera"

Prázdno. Holé stěny, špinavá podlaha, pavučiny, ale jinak nic. Prázdno. Zasáhlo mě to tolik, že jsem se nemohla pohnout z místa. Zůstala jsem stát ve dveřích a popadala dech.

Zašedlou chodbou prostoupilo světlo. „Ahoj Rockyšu." Pes vesele vrtěl ocasem, až se mu otřásalo celé tělo. „No ahoj, no ahoj." Zmrzlé nohy mě táhly  za teplem do kuchyně. Nosem mi projela vůně svíček a lahodné, právě dovařené večeře. „Už jsem si říkala, kde vězíš," usmála se na mě mamka, „stihlas to právě na večeři." „Jen si ještě odložím." Kabát jsem pověsila na věšák v předsíni a pokračovala do našeho pokoje. V mysli mi zněla melodie písně ozývající se za dveřmi. Doufala jsem, že má sestra dobrou náladu. „Čááuu!" ozvalo se zpod deky. Má dobrou náladu.

Světlo utichlo. Z našeho bývalého pokoje jsem hleděla ven na suchou neopečovávanou zahradu. Ztrouchnivělá veranda odhalila další vzpomínku.

„Nesnáším to vylézání sem nahoru." Zrovna jsem se vyšplhala po žebříku  na střechu terasy. Bratr už se usadil. Položila jsem se vedle něj. Propovídali jsme celý večer. Nikdy před tím jsme si takhle nerozuměli. Snad jen tehdy, když naše jediné problémy byly, s čím si dnes budeme hrát.

Slzy už se vydraly na povrch. Kde to všechno je? Rozhodla jsem se podívat  na příjemnější a krásnější místa, vyšla jsem si na procházku do přírody. Vystoupala na Brantlhof, šťastná, že moje oči konečně našly lesní cestu lemovanou alejí starých dubů. Slunce prosvítalo skrz nažloutlé listí. Došla jsem až k velkému kameni, kolem nějž vyrůstala pětice smrků. Musela jsem se zastavit.

Oteplilo se. Tři malé děti stavěly domečky pro skřítky. Kdysi jim na zábavu stačilo jen pár klacíků, šišek a mechu. Zvesela volaly svou maminku, aby jim pochválila jejich výtvory.

Ochladil mě večerní vítr, jenž zavedl mé kroky ke známému rozcestí. Jako obvykle jsem se vydala dolů. Louka znachověla, a zakryla tak slunci polovinu rudé tváře. V plicích jsem cítila čistotu. Mysl mi ozářilo slovo svoboda. Zvyk mě zavedl na pěšinu, kde to zná méně lidí. Vůbec se nezměnila. Ze země vystupovaly oblé kameny staré cesty. Pro někoho zcela běžná, ale pro mě výjimečně neobyčejná.

Skála přikrytá porostem mechu, strmě padala dolů. „To je nádhera!“ Měla jsem výhled na řady stromů připomínající skupiny seřazených vojáků. „Téhle říkám Kazi,“ ozvala se mamka za mými zády. Posadila jsem se na měkký mech.  „A kde je Teta a Libuše?“ zajímala jsem se. „Libuše se tyčí nad mostem a Tetu bys viděla, kdybys tady odtud šla doprava a přes řeku. V tichosti jsme seděly nejméně patnáct minut, užívaly si výhledu, nechala jsem myšlenky ve své hlavě proudit, jak se jim zlíbilo. Tohle byla nádhera. „Díky, žes mě sem vzala.“

Představovala jsem si, že až přijdu na Kazi, přepadne mě smutek. Nestalo se tak. Poprvé jsem viděla, jak jako dospělá vnímám toto místo. Dětskému světu se to nevyrovná, ale stále skrývá své kouzlo.

Sešla jsem strmou pěšinkou k bývalému prameni. Dříve čirý, silný proud, dnes už jen kalné kapky vody rozrážely hladinu kaluže. Hrníček, jenž tu visel        od nepaměti, se pohupoval na tenkém klacíku. Zklamaná jsem pokračovala dál řídkým lesem.

Šero rozrazil teplý letní den. Myslela jsem si, že sjedu malý kopeček, ale neudržela jsem řidítka a prudce zatočila doprava. Udělala jsem kotrmelec       a dopadla na zem. Kolo hned za mnou. Nejdříve to bolelo, ale pak jsem se musela smát. Když jsem si vytahovala větvičku z vlasů, přišel mě zkontrolovat taťka. Musel si dělat starost, že dlouho nejedu. Se smíchem jsem mu to musela vysvětlit.

Nebylo vidět na krok. Šla jsem touhle cestou tolikrát, že mi ani tma nezabránila zvolnit krok a nehledět na čas.

***

Vstoupila jsem do domu. Všechno bylo jako dřív. Přeplněný věšák. Rozházené boty. Pak ale jedno mrknutí vrátilo vše, jak to spočívalo na začátku. Prázdno?

Ne. Stěny mohly být holé, podlaha špinavá, nikde nic. Ale rozhodně tu prázdno nebylo.

Byl to dům plný vzpomínek.

Zdroj: www.google.cz