Jan Janda
Byl to
den jako každý jiný. Po ulici šla babice kůže a kost. Jen s obtížemi se
posunovala vpřed. Opírajíc se o hůl, tlačila před sebou tašku na kolečkách.
Žalostný pohled se naskytl každému, kdo ji spatřil. Její hromový hlas napomínal
všechny chuligány v blízkosti. Ve větru se halila do černého šátku. Malá,
hnědá, tváře divé, pod plachetkou osoba. O berličce, hnáty křivé, hlas –
vichřice podoba. Ten den však něco nezapadalo do mozaiky bezútěšného stáří.
Z její zubem času ohlodané tváře sálalo
nebývalé odhodlání. Pod černou kápí se zlověstně blýskaly bystré oči.
Tento
pohled byl náhle přerušen neočekávanou událostí. Z postranní uličky vyskočil
neupravený mladík se švýcarským nožem. „Peníze, nebo život!“ vykřikl nejistě
mutujícím hlasem. „První nemám, druhé nedám,“ odvětila klidně stařena. Zmatený
loupežník popadl tašku na kolečkách a s pojízdnou kořistí utekl. Jen těsně ho
minula hůl, kterou se žena v protiútoku ohnala.
Chvíli
poté došla do nedalekého městského parku. To místo hladilo všechny smysly. Nad
barevnými trávníky se linula vůně květů. Mezi stromy se proháněly veverky a
poletovali ptáčci. Pod lávkou zurčel potůček. „Ahoj, pramáti, piknik čeká jen
na tebe!“ uvítala vnučka svou babičku. „Ahoj, dcero mého syna, měla jsem pro
tebe překvapení, ale cestou jsem ho ztratila,“ pozdravila temným hlasem
stařena. Šly bok po boku kolem vody. „Já mám pro tebe taky překvapení,“ řeklo
děvče, „ stojí tam na lávce. Je to můj snoubenec.“ Babka uviděla na lávce
švarného mladíka. „To je ten zloděj!“ vykřikla a její oči rudě žhnuly.
Zastoupila mu cestu. „Uhni, čarodějnice, chci obejmout svou milou!“ řekl.
Čarodějka odpověděla: „Špatnou kořist si vybraly tvé zlodějské ruce.“ „Cože?“
překvapeně opáčil mladík. „Neprojdeš dál!!!“ pronesla mohutným hlasem stařena a
uhodila svou holí do lávky. Země se otevřela a nešťastníka pohltila.
„Ten
nebyl pro tebe, zloděje si neber,“ utěšovala babka vnučku.
Vnučka
nešťastně oponovala: „On nebyl zloděj, má jen zlodějské dvojče…“
 |
| Zdroj: www.google.cz |
Komentáře
Okomentovat