Záhada

Ester Štěchová – 3. místo (I. kat.) v soutěži Šumava – litera

Stoupla jsem si na špičky, abych dosáhla na hrneček v nejvyšší poličce v kuchyni. Nikdo z rodiny tam nedosáhl, aniž by si nevzal stoličku nebo se nenatahoval jako právě já teď. Snad až na dědečka, který byl ostatně nejvyšší z celé rodiny.

    „Hlavně se nepřetrhni,“ smála se babička a do šálku s kávou si dala asi už čtvrtou kostku cukru. „Musím říct dědovi, aby tu polici přendal jinam.“

Zdroj: www.google.cz

  „To říkáš vždycky,“ zamručela jsem a konečky prstů se konečně zahákla za ucho hrnečku s červenými puntíky. Vítězoslavně jsem jej zvedla nad hlavu a zamávala jím, jako to dělávali mistři světa s poháry na olympiádách.

   Babička vrtěla hlavou a varovala mě, ať se neopařím, když jsem si nalévala čaj. Opřela jsem se zády o kuchyňskou linku a podívala se na ni. Babička byla malá osůbka s velkýma modrýma očima a šedivými vlasy staženými do pevného drdolu na temeni hlavy. Věčně nosila zástěru a kolem očí měla vrásky smíchu.

    „Půjdu pro Janka,“ oznámila jsem jí.

    Rozzářily se jí oči. „S tímhle Jankem se bavíš často, viď? Je to ostatně hezký hoch...“

    Babička se zatvářila zmateně, protože jsem vyprskla smíchy, a málem se tak zadusila čajem.

    „Copak? Tobě se snad nelíbí?“

    „Bavím se s ním už dlouho, babi,“ utírala jsem si slzy smíchu, „je to můj nejlepší kamarád. Proboha, takhle jsem se nenasmála už dlouho.“

    Babička vstala z židle a přešla ke dřezu. Pustila vodu a začala umývat šálek od kávy. Když si utěrkou utírala ruce, věnovala mi vědoucí úsměv. „Já bych málem zapomněla, že jste přece ti nejlepší kamarádi.“

    Zmateně jsem protáhla obličej. Něco mi na jejím tónu, kterým to vyslovila, nesedělo. Znepokojivě jsem se zavrtěla a už otevírala pusu, abych se jí zeptala, jak to myslí, ale vtom vrzly dveře a z chodby se do kuchyně přiřítil děda. Mračil se, když pokládal na stůl loveckou dýku, pak se na nás obě dlouze zadíval, než řekl: „Starej Kšic je mrtvej.“

    „Cože?!“ vyhrkla jsem.

    „Povídám, že - “

    „Já ti rozuměla, ale divím se tomu,“ přerušila jsem ho. „Nebyl přece tak starej. I když se mu říkalo ‚Starej Kšic‘.“

    Babička si šokovaně přitiskla prsty ke rtům a vytřeštila oči. „Měl infarkt?

Pořád jsem mu říkala, ať - “

    Dědeček ji přerušil. „Neměl infarkt,“ odpověděl a pak nervózně přejel pohledem ke mně. „Nevím, jestli je to pro dětský uši.“

    Protočila jsem oči a rozhodila paže do stran. „Ale no tak! Dědo, přece bys mi to nezatajoval! Stejně se to dozvím, protože tady se nic neutají.“

    „Máš pravdu, máš pravdu,“ kývl dědeček a pak si povzdechl. „Starýho Kšice našel Radek Nechoďdomů na lesní cestě mrtvýho. Prej ho někdo uškrtil. A co je ještě divnější, jeho koně jsou fuč!“

    Zalapala jsem po dechu a zopakovala šokované: „Cože?!“

    Dědeček si sundal čepici a unaveně se sesunul na židli. Babička popadla dvě sklenice a nalila do nich whisky. Jednu do sebe kopl děda a druhou ona.

    Zamyšleně jsem přimhouřila oči a stáhla obočí k sobě. Starý Kšic dal málokomu svolení si na jeho koně sáhnout. Bylo jich nejméně patnáct, všude se na jimi vychloubal, jelikož to bylo vyšlechtěné a vzácné plemeno. Lidé z naší vesnice a okolí už dělali na jeho účet i vtipy a určitě se našlo pár žárlivců, kteří Starého Kšice nenáviděli.

    Janek o nich ale věděl mnohem víc než já, takže jsem se v okamžiku rozhodla. „Musím jít!“ vyhrkla jsem a chtěla se rozběhnout, ale děda mě pohotově chytil za paži.

    Hluboce se mi zadíval do očí a přísným tónem mě varoval: „Ať už tě napadlo cokoliv, Emílie, nech to na dospělých a za žádnou cenu nestrkej nos do lesa. Ani s těmi tvými povedenými kamarády Jankem Vlkem a Evženem Kořínkem.“

    „Neboj se,“ odpověděla jsem. V chodbě jsem si obula boty, zavázala nedbale tkaničky a pak vyběhla ze dveří.

    Janka a Evžena jsem našla hned po pěti minutách. „Něco mě napadlo,“ oznámila jsem jim zadýchaně hned poté, když jsem jim vylíčila, co jsem slyšela. Evžen vystrašeně zachrochtal. Vždycky mi připomínal růžového vepříka – čím starší byl, tím byl větší.

    Janek seděl na větvi a shlížel na nás dolů skrz listy, které se barvily působením podzimu. „Cokoliv tě napadlo, určitě to je špatnej a hroznej nápad,“ řekl rozhodně. Stoupl si a jistými kroky přešel po větvi až ke kmenu dubu. „Budu hádat,“ protáhl ironicky, když z něj seskočil a zády se o něj opřel. „Chceš jít do lesa a prozkoumat místo, kde našli Starýho Kšice, abys zjistila, jestli tam nejsou stopy toho zabijáka.“

    Založila jsem si paže na hrudi. „Jak tohle víš?“

    Pokrčil rameny. „Protože přesně tohle mám v plánu i já....“

    Evžen si nervózně namotával na prst nit, kterou našel na zemi. „Já nevím,“ zamumlal, „vy jste asi neslyšeli tu pověst o mlhách tady na Šumavě, že ne?“

    Otráveně jsem si odfrkla. „Evžen Kořínek a jeho strašidelný historky, který zkazí každý dobrodružství.“

     Janek mě umlčel mávnutím ruky. „Co to je za pověst, Kořínku?“

     Evžen si povzdechl a pak se dal do vyprávění. „Kdysi se povídalo o tajemných a hustých mlhách v našich šumavských lesích, který se náhle rozprostřely kolem člověka a toho pak už nikdo nikdy nespatřil. Málokdo to přežil, ale ti, co jo, vyprávěli o strašidelných zvucích a šedivých postavách, který v mlhách viděli. Třeba jednou se vraceli dva obyvatelé z Planý večer přes les. Cesta byla úplně opuštěná, ale oni tvrdili, že slyšeli vzdálený děsivý skřípání jedoucího vozu. Pak se k nim začala blížit ta hustá mlha a cítili zápach zkaženýho masa. Na kraji lesa si všimli stojících postav. Vzali nohy na ramena.“

    Chvíli mezi námi zavládlo ticho. Zamračila jsem se, ale jako první jsem ho přerušila. „To je blbost. Stejně jako draci a skřítkové, Evžene,“ řekla jsem. „Půjdem se tam prostě jenom podívat.“

    Janek si položil dlaň na krk. „Fajn, stavíme se ale cestou pro Sally.“

    „Hele, lidi,“ zachraptěl Evžen, třásl se po celém těle, „už se ale stmívá, nechcete to nechat na zejtra?“

    Obrátila jsem oči v sloup a popadla ho za loket. „Neboj se Kořínku, vezmeme si s sebou Jankovu Sally, to je přece velkej pes. Ochrání nás, kdyby šlo do tuhýho.“

    Po dlouhém přemlouvání a troše násilí jsme konečně všichni tři i s fenkou Sally došli ke kraji lesa, kde začala ta úzká pěšina. Policie tady už nebyla, ale červenobílé pásky s nápisy ZÁKAZ VSTUPU vlály ve studeném vichru.

    Evžen hlasitě polkl a Janek ho rychle chytl za zápěstí, když se snažil vzít do zaječích. „Klid, Evžene,“ zamumlal jeho směrem.

    Kořínek ukázal baculatou rukou na pásky. „I zákon nám tam zakazuje jít. Prosím, vrátíme se a podíváme se tam, když se to nevyřeší.“

    Zhluboka jsem se nadechla a rozhodně podlezla policejní pásky. Kluci chvíli stáli, a tak jsem se na ně otočila. „Kdo se bojí, nesmí do lesa.“

    „Já se bojím a do lesa se mi dvakrát nechce,“ prohlásil ufňukaně Evžen. Janek si povzdechl a podlezl pásku. Sally věrně po jeho boku dýchala s vyplazeným jazykem. Větřila čumákem divokou zvěř.

    Janek pokrčil rameny. „Klidně si tady zůstaň, Kořínku, ale budeš tady sám hlídat, jestli někdo nejde...“

    Janek nestihl ani domluvit a Evžen se k nám připojil. „Dobře, dobře, vyhráli jste,“ brblal si pod vousy. Než jsme došli k tomu místu, Evžen stačil šestkrát zakopnout o kořeny a možná i o vlastní nohy a při každém zapraskání větvičky nadskočil leknutím.

    Tam, kde nechal vrah ležet tělo Starého Kšice, byla udusaná hlína a kolem stopy kopyt. Jenže ty stopy nikam nevedly, nikde nekončily. Janek očividně myslel na to samé a mračil se. „Emílie...“

    Evžen mi pevně stiskl paži. „Slyšeli jste to?“ zašeptal a vytřeštěně se díval mezi stromy. Nic ale ve tmě nebylo vidět.

    „Ne,“ odpověděla jsem, ale pravdou byl opak. Slyšela jsem jakési mumlání a vrzání kol. Kořínek se začal třást po celém těle.

     „Emílie, já to slyšel taky,“ řekl Janek s pohledem upřeným do mých očí. Jako jedinému z nás se mu netřásl hlas a neměl vytřeštěné oči.

     Sally začala vrčet. Stáhla ocas a uši, ohrnula pysky a ukázala ostré, velké tesáky. Těkala očima po lese a divoce sebou škubala. „Měli bychom jít,“ rozhodl Janek nakonec.

     Evžen horlivě přikývl, ale pak se najednou zarazil. Začal koktat nesmyslné věty a ukázal za mě. Otočila jsem se a málem spadla rovnou na zadek.

     Směrem k nám se plazila mlha bílá jako mléko. A pak...  Evžen zaječel a Sally se rozštěkala. V mlze jsem začala rozpoznávat jednotlivé siluety. Byly jich desítky. Evžen se dal na útěk, ale já jen paralyzovaně stála. Kdyby mě Janek nepopadl za ruku, asi bych tam zůstala.

      Naštěstí jsme se dostali do bezpečí. Slíbili jsme si, že nikomu nic neřekneme.  Ale potom, co se zjistilo, že Starého Kšice zabil nějaký bohatý muž z Prahy, jehož žárlivost překročila meze, pustil prý koně a ti se zaběhli do lesa, se Kořínek prořekl. Nikdo mu nevěřil a jeho máma ho chtěla objednat u psychiatra. Ti koně se ale nikdy nenašli, ani psi je nedokázali vystopovat. Evžen už nikdy nevstoupil do šumavských lesů, Jankova Sally druhý den pošla a já přestala být tak malověrná.