www.google.cz |
Veronika Majerová – 3. místo (IV. kat.) v KK soutěže Evropa ve škole 2017
Ani
nevím, jak se to všechno stalo, ale někdo mi znovu vdechl život. Jako mávnutím
kouzelného proudu jsem najednou stál nad svým hrobem na vojenském hřbitově
v lucemburském Hamme. Podíval jsem se na své hodinky, které stále
fungovaly. Osm hodin ráno. Okamžitě se mi před očima začaly míhat útržky
z mé osudové autonehody. Byla vůbec skutečná? Udělal jsem jeden nejistý
krok dopředu, ale okamžitě jsem se zarazil. Au! Cítil jsem bolest mezi krčními
obratli! Ta mě přesvědčila, že střet s nákladním autem se skutečně udál.
Ale na nic jiného jsem si nevzpomínal. Potřeboval jsem se vrátit domů. Do
Ameriky.
Čekala
mě dlouhá cesta. Očekával jsem, že se budu muset probojovat přes nepřátelské
jednotky. Nedokázal jsem zapřít americkou příslušnost kvůli své uniformě se
všemi vojenskými hodnostmi, která na mě již visela jako na šatním ramínku.
Nutno poznamenat, že za tu dobu pod hlínou jsem dost zhubl. Mé tělo bylo
snadným terčem. Jakmile jsem se ale dostal do lidské civilizace, zůstal jsem
stát údivem. Bylo tu tolik automobilů! Pamatoval jsem si, že ještě včera jich jezdilo
jen pár, a to většinou pro vojenské účely. A teď? Tolik barev, tvarů, značek.
Schválně jsem stál na krajnici a počítal.
Za minutu bezmála padesát plechových krabic! Najednou u mě jedno z nich zastavilo. Takové černé a na přední straně se blýskaly čtyři stříbrné kruhy německé kvality. Ani jsem neviděl dovnitř, dokud řidič nestáhl boční okénko.
Za minutu bezmála padesát plechových krabic! Najednou u mě jedno z nich zastavilo. Takové černé a na přední straně se blýskaly čtyři stříbrné kruhy německé kvality. Ani jsem neviděl dovnitř, dokud řidič nestáhl boční okénko.
„Co tu
tak postáváte?“ houkl na mě přes hlasitou muziku. Dala se však hromada naprosto
nepodobných a falešných tónů považovat za hudbu? Zaslechl jsem, že do toho
všeho někdo mluvil, ale úplně mimo rytmus. Že by nějaký politický projev?
„Jak se
dostanu do Ameriky?“ konečně jsem se probudil a odpověděl, protože mladík
s cigaretou mezi rty si mě nepříjemně měřil. Jako bych byl nějaká havěť,
která je hodna zavržení. Zpod brýlí na mě vykoukly světle modré oči a začal se
ozývat posměšný smích.
„Z
letiště, ty páprdo. Tady jsi v Lucembursku,“ uchechtl se tentokrát
naposledy a šlápl na plyn, až pneumatiky zapískaly. Zůstal jsem stát u krajnice
a nechal jsem dalších tucet aut projet kolem svého těla. Až asi po minutě mi
došlo, jak drzý ke mně byl. Nevychovanec jeden! Jak si to může dovolit
k někomu, jako jsem já, pomyslel jsem si a s nechápavým výrazem se dal
tím směrem, kterým jezdilo čím dál tím více aut.
Dokráčel
jsem až do centra nějakého lucemburského města. Potkával jsem lidi, kteří
spěchali do práce. V ruce měli nějaký kalíšek z odolného papíru.
Nejprve jsem se domníval, že uvnitř mají vydatnou polévku. Ale jedna žena na
podivně tvarovaných botách s jehlou pod patou svou snídani rozlila přímo
přede mě. Ach, tak ne polévka, ale káva! Ta vůně se nedala zapomenout. Dáma se
sotva postavila znovu na nohy a začala na mě křičet, jak si dovoluji jí bránit
v cestě. Nestačil jsem ani zareagovat, hodila po mně prázdný kelímek a
s třepotajícíma se nožkama utíkala zase dál. Oni opravdu netuší, kdo já
jsem, ujistil jsem se znovu a zakroutil hlavou. Vztek ale již ve mně vzrůstal.
Na takové chování jsem nebyl zvyklý. Kam se poděli slušní lidé, kteří nikam nespěchají
a užívají si života? Na celém náměstí jsem byl jediný, kdo se rozhlížel, kochal
se architekturou a nikam nespěchal. Zbytek lidí poklusával, nadával do
přístrojů tenkých jako cár papíru. Cítil jsem tu pesimistickou náladu města. Na křižovatce jsem konečně narazil na
cedulku s nápisem „Airport“. Tam směřovaly mé kroky.
Kolem
poledne jsem skutečně dorazil na letiště. Byl jsem ale velmi překvapený tím,
kolik letadel vzlétalo a zároveň dosedalo na přistávací dráhu. Znovu jsem
zůstal stát s výhledem na ranvej a počítal. Ovšem nedopočítal jsem se. Byl
jsem těmi velkými stroji tak zaujat, že jsem se v číslech ztratil. Je čas vrátit
se domů, řekl jsem si odhodlaně a vydal se směrem k hlavnímu vchodu. Na
takové davy lidí jsem si ještě nestačil zvyknout. Tady jich však bylo
nepřiměřeně moc. Tolik různorodých národností. A hlavně, opět tolik zmatku!
Jeden Angličan tu svým neposlouchatelným akcentem křičel, že mu někdo rozbil
narůžovělé zavazadlo. Procházel jsem davem jako nějaký přízrak a všechny si
prohlížel. Oni se na mě podívali jen na setinu sekundy a obraceli oči v sloup.
Určitě si o mně mysleli příšerné věci, ale mě to nezajímalo.
„Do
Kalifornie,“ prohlásil jsem před pultem, za kterým stála mladá žena. Přikývla. Řekla
mi částku, kterou jsem měl zaplatit. Vytáhl jsem z kapsy od kalhot několik
pomačkaných dolarů a podal jí je. Ani jsem nepřepočítával jejich hodnotu. Žena
si je ode mě vzala, ale okamžitě znejistěla a zamračila se.
„Je mi
líto, pane, ale vždyť už dávno neplatí,“ řekla a vložila mi je zpátky do dlaně.
„To není
možné!“ vydechl jsem nevěřícně a začal jí vysvětlovat, že jsem válečný veterán,
který se jen chce vrátit domů, aby konečně zase viděl svou rodinu. Poslouchala
mě. Ta žena byla jistě nějakým poslem Božím, protože si peníze ode mě vzala a
dala mi letenku. Prý už to nějak zařídí. Snad se na mě za celý den usmálo štěstí!
Poslala mě k odbavování, a tak jsem šel. Blížil jsem se k jakési
bráně, před kterou stály dvě mohutné postavy. Postavily mě mezi desky a
najednou se rozblikalo červené světlo a
rozhoukal nějaký poplašený alarm.
„Ten
chlap má zbraň!“ vykřikl jeden z mužů a velmi rychle mě zpacifikoval, jak poznamenal trefně nějaký americký důchodce. I když já byl úplně klidný a
nebránil jsem se. Okamžitě mě začali ohledávat, až narazili na pistoli. Ani
jsem nevěděl, že ji u sebe mám. Byla však bez nábojů a zcela zrezivělá. Ano, už
tak dlouho jsem ležel pod hlínou, že i na ní to bylo vidět. Muž, který mě
držel, poznamenal, ať si příště nedělám legraci, a odhodil mě za bránu.
Doslova. Ale bylo přede mnou ještě něco dalšího – odbavování.
„Vy
nemáte ani zavazadla? A jste zdravej, člověče? Lidi zlatí, slyšíte to?! On ani
nemá kufry! Nemá nic, jak chce asi cestovat?! Akorát nám tu přiděláváte práci!“
křičela jedna blonďatá dáma u druhé brány. Až příliš se divila, že cestuji bez
ničeho. Jak správně řekla, neměl jsem nic. Jen svou uniformu. A chtěla po mně
jméno.
„George
Smith Patton,“ odpověděl jsem a hrdě přitom ukázal na výšivku na své hrudi.
Blondýna se na mě nechápavě dívala a značně začala rudnout. Ten kontrast mezi
červenou tváří a téměř bílými vlasy byl velmi výrazný. Vypadala roztomile.
„Vezměte
si to a jděte… Ke správnému terminálu!“
vykřikla na mě nakonec. Pauza v polovině věty byla velmi výrazná. Ani jsem
raději nechtěl vědět, co by jí přešlo přes jazyk, kdyby se včas nezkrotila.
Vzal jsem si tedy letenku a šel. Terminál jedna. Snad všechno proběhne správně.
Byly dvě hodiny odpoledne, když mé letadlo vzlétalo.
Let
trval přibližně devět hodin. Mezitím jsem poznával novou mentalitu lidí, kteří
vůbec neberou ohledy na nikoho. Seděl
jsem v naprosto přeplněném prostoru, kde byl suchý vzduch. Několik jedinců
křičelo strachy, že určitě spadneme a zabijeme se. Další část bych pojmenoval
jako spáče. A vůbec ten nejhorší typ lidí musel sedět zrovna po každém mém
boku. Jeden z nich se řadil k předchozí skupince – hned po vzletu usnul,
opřel si hlavu o mé rameno a celý let mi poslintával uniformu. A ten druhý
podivín měl v uších nějaké příliš velké špunty a hlavou neustále pokyvoval.
Občas pohodil dlouhými vlasy, kterými se mohl pyšnit, přičemž se jistá část
zachytila v mých vousech. To mu ale nevadilo. Mně však ano. Stále jsem
v sobě dusil tu svou vznětlivou stránku. Georgi, musíš se umět ovládat,
opakoval jsem si. Jenže to jsem se za celý svůj život nenaučil.
V jedenáct
hodin v noci se mé polorozpadlé boty dotkly pevné země Kalifornie. A přímo
u mě doma – v Los Angeles! Automobilů tu bylo snad ještě více než
v Lucembursku. Procházel jsem se ne příliš tmavými nočními ulicemi a opět
se kochal. Rozhlížel jsem se a hodnotil, co všechno se tu změnilo. Byl jsem
překvapený, kolik toho bylo. Téměř z každého domu na mě svítila barevná
světla, která mi vypalovala oči. A tak jsem se dostal o pár hodin později,
protože mé tempo chůze byla opravdu pomalé a zastavoval jsem se u každého
krámku, až k našemu rodinnému domu. Srdce jsem cítil snad až v krku,
když jsem zlehka zazvonil na zvonek. Už jsem cítil vůni domova. Otevřela však
žena, kterou jsem neznal.
„Co tu
chcete? Zbláznil jste se?! Takhle v noci otravovat spící lidi!“ vyštěkla
na mě. Nezmohl jsem se na nic. Pouze na myšlenku – proč jsou všichni najednou
tak nepříjemní? Sklonil jsem hlavu k zemi a pozvedl přilbu na své hlavě v omluvném
gestu.
„Omluvte
pomateného starce, dámo,“ pronesl jsem a na patě se otočil, abych se vydal dál.
Zvláštní bylo, že jsem se najednou nazval tak, jak mě viděli všichni
v okolí. Začínal jsem na sobě pociťovat, jak se mi smutkem stahují
žaludek, plíce a duše. Šel jsem dál. Míjel jsem skupinky opilých mladých lidí,
kteří na mě pokřikovali sprostá slova. Už vůbec neměli úctu ke starším lidem,
útočili na nevinné kolemjdoucí. Měl jsem plnou hlavu myšlenek, vzpomínek,
představ. Všechno to se míchalo dohromady.
O
dalších několik hodin jsem se dostal až na pláž. Posadil jsem se na studený
písek a díval se směrem na východ. Odtamtud bude za několik hodin vycházet
slunce. Zahleděl jsem se na šumící moře. Ten zvuk mě uklidňoval. Neměl jsem
ponětí o čase, ale slunce se již pomalu dralo o slovo. Na obzoru se objevil
nejprve úzký naoranžovělý proužek, který postupně rostl a kulatěl, až
z něj byl kotouč pálící do chladné
pokožky.
Lehl
jsem si do písku a stále poslouchal zvuk moře. Ten však pomalu ale jistě začal
rušit hluk ulic obrovské metropole. Lidé vstávali, dopravovali se do práce a
ti, kteří měli volno, posedávali na písku podobně jako já. Sdíleli se mnou
jednu a tu samou pláž a mlčeli. A přesně tak jsem měl svůj druh nejraději. Když
mlčel jako hrob, neschopen vyslovit žádné slovo, které by někoho zabolelo více
než vražená kudla do zad.
„Bojovat
za něco je lepší než žít pro nic,“ zasnil jsem se a zavřel oči. Během chvíle
jsem usnul. O další minutu později odbila osmá hodina ranní.
Lidé na
pláži se začali překvapeně rozhlížet. Kam zmizel ten podivín v uniformě, co tu
ležel? Inu, odpočívá pod náhrobním kamenem na vojenském hřbitově
v lucemburském Hamme. Byla mu nabídnuta příležitost znovu se podívat mezi
živé. Tentokrát do 21. století. A věřte, že raději zůstane navěky pod hlínou,
než aby sledoval lidskou rasu, jak pomalu ale jistě jde… ke správnému
terminálu.
Komentáře
Okomentovat