Démon z Château de Noisy

Ester Štěchová – 3. místo (II. kat.) v krajském kole soutěže Evropa ve škole 2018

     

V každém městě bychom nalezli alespoň jedno strašidelné místo nebo dům, kam nikdo nechodí rád a vyhýbá se mu velkým obloukem, jehož majitelé jsou neznámí a málokdo si pamatuje, že by tam někdo kdy žil. Taková místa se stávají věčnými atrakcemi lovců duchů, vzpurných teenagerů nebo nadšených filmařů ze všech koutů světa. Ale já vám chci vyprávět o jednom opuštěném sídle v belgickém městečku zvaném Celles a o tom, co se v něm stalo.

    Když jsem byla malá a jezdívali jsme s bratrancem a sestřenicí na prázdniny k prarodičům právě do Celles, dědeček nám často vyprávěl o hradu Château de Noisy neboli o Hlučném hradu. „Hlučný se mu neříká jen tak pro nic za nic,“ říkával a tvářil se u toho poněkud sklesle. „Než vám ale ten příběh povím, musím se vás zeptat na jednu věc.“ Věnoval nám významný pohled a pak pokračoval: „Věříte na duchy?“

     V tu chvíli se má sestřenice Marine rozplakala, vymotala se z pokrývky a utekla za babičkou do kuchyně. Tom obrátil oči v sloup a založil si ruce na prsou. „Jasně že ne, dědo, jsou to jenom báchorky.“

     Dědeček se zasmál a rozcuchal mu vlasy. „Nevěděl jsem, že jsi tak malověrný, Tome…“ Pak se otočil ke mně a přiblížil svůj obličej těsně k mému. „A co ty, Dominique?“

V nose mě zašimrala vůně tabáku a červeného vína. „V něco věřím,“ odpověděla jsem vyhýbavě a přitáhla si přikrývku co nejblíže k tělu. Samozřejmě, že jsem věřila v duchy, kdo v sedmi letech také ne, pokud jsem samozřejmě nepočítala Toma, kterého jsem ale stejně podezírala z toho, že tenkrát dědovi lhal.

      „Tak proč se tomu hradu říká Hlučný?“ vyhrkl netrpělivě Tom.

      „Protože v něm straší?“ hádala jsem.

      Tom si posměšně odfrkl. „Ty seš mimino,“ řekl mi a já ho následovně praštila polštářem. Strhla se mezi námi malá bitva, kterou nám ale po chvíli dědeček zatrhl.

     Když jsme se uklidnili, oba rozcuchaní, zadýchaní a naštvaní, dědeček spustil: „Vlastně Dominique není daleko od pravdy, Tome, doopravdy mu místní začali říkat Hlučný jen kvůli tomu, že si mysleli, že tam straší.“

     „A straší tam?“

     „To je přece blbost!“

    „Popravdě nikdo neví, jestli ano nebo ne, ale…“ Děda se odmlčel, a když už jsme se oba nadechovali k hloupým dětským otázkám, rychle dodal: „Těch pár odvážlivců, co tam vkročili, což byli asi dva chlapi, co se prohlašovali za lovce duchů, a bláhoví výrostci, kteří rádi všechny věci týkající se zla a nadpřirozených jevů, už se sem buď nikdy nevrátili, anebo vyhledali pomoc psychiatra.“

     „Co je to psychiatr?“

     „Mlč!“ okřikla jsem Toma.

    „Pokud mě budete furt přerušovat, nic vám nepovím a půjdete spát!“ rozčílil se dědeček, a tak jsme se jen propálili nasupenými pohledy a poslušně zmlkli. „Ten hrad tady stojí už dlouho, stál tu, už když jsem byl malý kluk, a stál tu ještě před narozením mého dědečka. Dřív se jmenoval Miranda Castle. Ale nikdy tam nikdo nebydlel, takže hrad začal pomalu umírat, omítka se sypala, ze střechy padaly cihly a rodiče tam zakazovali svým dětem chodit. A všichni se mu vyhýbali, protože se z něj v noci ozýval pláč a v okně nejvyššího patra vídali bledou tvář nějaké ženy. Avšak po druhé světové válce majitelé hrad zrekonstruovali pro děti, které přišly o rodiče. A tak Château de Noisy zase ožil. Avšak ne na moc dlouho. V dalších letech jej totiž postihla hrozná tragédie. Střecha hradu znenadání vzplála. Někteří sirotci dokázali plamenům uprchnout včas, ale pár z nich tam stejně zemřelo bolestivou smrtí. Místní se vyřítili ven ze svých domů s vědry vody, ale před branou se zaraženě zastavili. Na nádvoří prý stála dívka, dívka v bílých šatech, s uhrančivýma, tmavýma očima a havraními vlasy a mlčky hleděla na hořící sídlo. Lidi říkali, že je to démon. Démon z Château de Noisy.“

      Tu noc jsme se k sobě s Tomem zděšeně tiskli a báli se i dýchat. Myslela jsem jen na to, jak ta dívka pomalu prochází kolem Château de Noisy a přemýšlí o tom, jaký dům by mohla zapálit.

    Jenže čím jste starší, tím vám to přijde směšnější.

   Od dob, co nám tu historku děda pověděl, uběhlo skoro celé desetiletí a z nás tří se stali typičtí puberťáci, co si o sobě mysleli, že jsou lepší než všichni bohové na nebesích, smáli se každé hlouposti, znepříjemňovali životy ostatních svými ztřeštěnými nápady a zahrávali si s věcmi, se kterými si nebylo radno zahrávat.

    Pamatuji si, jak se to stalo, jak nás napadla ta šílená věc. Mysleli jsme, že konečně celou tu báchorku s pozůstalými dušemi vyvrátíme a vyvedeme obyvatelé Celles z omylu. Tom byl nadšený z pomyšlení, že z nás udělají hrdiny a vystaví nám sochu na náměstí. „Byla by tak velká, že by sahala až k nebesům, “ básnil.

    „Někdy pochybuju o tom, jestli jsi doopravdy můj příbuznej,“ utrousila Marine a věnovala Tomovi významný pohled. Babička přišla do kuchyně zpocená z horka, co vládlo venku, a přejela nás pohledem.

       „Budete dnes dělat něco zajímavého?“ zeptala se a z drdolu na temeni si vytáhla ozdobnou stříbrnou sponu ve tvaru motýla. Spiklenecky jsme se po sobě podívali a tajemně se zašklebili. „Aha, takže je to tajné?“ uhodla babička a položila sponu do zásuvky stolu. „No, ať máte v plánu cokoliv, vyhněte se Château de Noisy, s'il vous plaît.“

       „Jak tě vůbec mohlo napadnout, že bysme se k tomu ďáblovu osidlu byť jen přiblížili?“ řekl Tom smrtelně vážným hlasem. Trocha ironie babičce ale neunikla a zamračila se.

      „Neměl by sis dělat z takových věcí srandu, Tome,“ promluvila tiše, „nikdo nemá tušení, co se v tom hradu skrývá za hrůzy.“

      Na chvíli jsme se odmlčeli, všechny nás zarazila babiččina pověrčivost a chlad v jejích očích, ale Tom nás nakonec stejně vyburcoval a hned, jak zapadlo slunce, vydali jsme se s baterkami k Hlučnému hradu. Za svitu měsíce vypadaly staré seschlé větve stromů jako pahýly velkých monster, silueta sídla se děsivě tyčila do výšky a výhrůžně na nás hleděla.

Marine rozsvítila svou baterku, nebo se alespoň o to pokusila. Světlo párkrát zablikalo, pak zachrčelo a úplně zhaslo. „Zatraceně, chcípla mi baterka! Tome, dej mi svou...“

      „Cože? Zbláznila ses?!“ vyhrkl náš odvážný bratranec a přitiskl si svůj zdroj světla ochranitelsky k prsům. „Měla sis vzít lepší.“

      „Pokud nebudu mít baterku, nikam nejdu,“ prohlásila Marine a založila si ruce na prsou. Tom se na mě prosebně podíval a já si povzdechla.

      „Dobře, my dvě půjdeme spolu,“ rozhodla jsem. „Tome, ty půjdeš sám.“

      Tom přikývl a Marine si odfrkla. „Sám se jít nebojíš, ale baterku mi nedáš?“

     „Furt lepší baterka a démon než vy dvě,“ utrousil, ale než ho stačila Marine nakopnout, statečně se vydal po širokém schodišti k hlavním dvoukřídlým dveřím. Marine se zhluboka nadechla a obě dvě jsme ho následovaly.

      Dveře krátce zavrzaly, když jimi prudce škubl, aby se otevřely. Připadalo mi to jako zlověstný smích. „Zdálo se to jenom mně, nebo vám taky přišlo, že ty dveře říkají ,Jen pojťe dál, vy bláhové děti, pojďte a nadělejte si do kalhot'?“

Skoro jsem cítila, jak nad mou poznámkou Marine strnula. Snažila se být odvážná, všichni jsme se snažili, ale přesto mně srdce bušilo jako splašené, jako pták tlukoucí křídly o mříže klece usilující o svobodu. Naprázdno jsem polkla. „Tome, půjdeš dolů a my prohledáme horní patro, dobře?“

       „Proč musím jít do sklepa zrovna já?“ zakňučel Tom.

       „No tak, neboj se, bratránku, a jdi se pomazlit s démonem.“ Marine ho poplácala povzbudivě po zádech a popostrčila ho ke schodišti směřujícím dolů. Tom nás propálil pohledem a po několika vteřinách zmizel ve tmě.

       S Marine jsme se na sebe podívaly. „Neboj se, až odtud odejdeme, zboříme mýtus.“

   Schody byly zaprášené a na nějakých místech se válely rozbité střepy. Párkrát nám pod podrážkami bot zavrzaly, ale to bylo všechno. Naposledy jsem se ohlédla, abych se ujistila, že dveře zůstaly otevřené, a pak jsme zabočily do chodby vpravo.

       Bylo tady mnoho dveří a každé vedly do jiného pokoje. „Měly bychom se rozdělit,“ podotkla jsem nejistě.

    „Ne,“ zaprotestovala Marine, „vždycky když se v hororech rozdělí, nedopadne to dobře, věř mi. Takže žádné rozdělování, Dominique.“

     „Tohle není horor,“ zašeptala jsem, ale svými slovy jsem si jistá nebyla. Potlačila jsem nutkání rozběhnout se zpátky domů a pokračovala: „Vážně, Marine, měly bychom se rozdělit. Je tu spousta dveří. Ty si vezmeš ty napravo, já ty nalevo, ano? Jenom nahlédneš do místnosti, jestli tam není něco zajímavého, a pak zmizíš. Setkáme se u schodiště...“

       „Nemám baterku,“ prohlásila Marine.

       „To nevadí, měsíc svítí do oken, uvidíš všechno.“

       S nelibostí pustila mou ruku a otevřela dveře prvního pokoje. Já udělala to samé. Vždycky jsme nastejně otevřely a nastejně zase zavřely. „Tam to bylo děsivý, panenka bez oka a pár tenisových raket. To muselo patřit těm dětem, co tady byly po válce,“ okomentovala Marine svůj výzkum.

     „Asi,“ přitakala jsem. Otevřela jsem poslední dveře. Tentokrát to nevypadalo jako pokoj nějakého malého dítěte. Očividně tady někdo pobýval sám, stála tu jen jedna postel, dveře skříně byly vyhozené z pantů a na nočním stolku ležela kniha. Nejistě jsem vkročila dovnitř a knížku otevřela. Sedal na ni prach a stránky byly zažloutlé, ale stejně jsem dokázala rozeznat jednotlivá písmena.

     Věnování bylo napsáno ručně, přimhouřila jsem oči a namířila na rukopis baterkou.

     Pro Elenu Croesovou, jednou se odtud dostaneš.

Zatajila jsem dech, když z knihy něco vypadlo. Založila jsem ji do podpaží a zvedla onu věc ze země. Byla to černobílá fotografie vyobrazující dívku se širokým úsměvem, tmavýma očima a havraními vlasy sepnutými stříbrnou sponou do drdolu na temeni. Na sobě měla bílé šaty.

     Zakryla jsem si ústa rukou a klopýtla vzad. Kniha mi vypadla a s bouchnutím skončila na podlaze.    

„Dominique! Rychle, pojď sem!“ uslyšela jsem Marinino naléhavé volání. Hned jak jsem vyšla z pokoje, sestřenice mě chytla za ruku. „Slyšíš to?“

       Zaposlouchala jsem se do zvuků hradu a pak... „To někdo zpívá?“ zeptala jsem se udiveně.

       „To je ten démon, musíme odsud zmizet, Dominique, rychle!“

       „Počkej-!“ To už mě ale táhla po schodech dolů, kde jsme se srazili s vykuleným Tomem.

     „Slyšíte to taky?“ zeptal se hned. „Šel jsem nahoru, jakmile jsem uslyšel, že někdo zabouchl dveře...“

Marine vypadala, že každou chvíli omdlí. „Děláš si legraci?! Proboha!“

     „Poslouchejte mě,“ zarazila jsem je. Oba dva zmlkli a zůstali stát na místě. „Vím, kdo je ten démon.“

    „Jak to jako myslíš, že víš, kdo je démon? Démon je démon a očividně nás tady nechce!“ hysterčila Marine a šermovala kolem sebe divoce rukama. „Musíme odsud vypadnout a to hned!“

       „Nevěřím, že to říkám, ale souhlasím s Marine,“ přidal se Tom.

      Ozvaly se kroky. Marine vyjekla a zalomcovala dveřmi.

      „Už mě to nebaví, Marine z tebe dostane infarkt!“ křikla jsem do útrob domu.

    Na vrcholku schodiště se objevil děda. „Věděl jsem, že na to jednou někdo přijde. Ale nečekal jsem, že moje vlastní vnučka,“ prohlásil s úsměvem.

     „Dědo, ty…ty jsi ten démon?“ zeptal se Tom. „To si děláš srandu, ne? Víš, jak jsem měl nahnáno?!“ zasmál se radostně. Marine se očividně taky ulevilo, ale ani jedna z nás se tak šťastně netvářila.

       „Děda není ten démon,“ řekla jsem a otočila se na něj. „Chci vědět úplně všechno.“

       Děda se dal do vyprávění. „V létě roku devatenáct set čtyřicet devět sem přijelo několik sirotků, aby se zabydlelo v Château de Noisy. Elenu Croesovou jsem poznal hned na začátku jejich pobytu, byli z nás přátelé a nakonec i něco víc. Kdykoliv jsme byli spolu, vyprávěla mi o tom, jak jsou vychovatelky hrozné a že chce co nejdříve z Château de Noisy zmizet, pocítit svobodu. Jednoho dne nechala v pokoji jedné z vychovatelek těsně u závěsů hořet svíčku. Závěsy vzplanuly a poté i střecha. Neuvědomovala si, že by mohli přijít o život i další lidé, ale stalo se. Stála ve svých bílých šatech před hradem a hleděla do plamenů.“

Marine s Tomem třeštili nevěřícně oči a pomalu jim docházelo to, v čem jsem se já utvrdila.  Démon z Château de Noisy je naše babička!!!