Prostě o lyžáku

Malé shrnutí lyžařského kurzu na Špičáku z pohledu dívek z 5.G
www.google.cz
SRÁŽKY STOPROCENTNÍ 
(Andrea Hiklová, Klára Kukačková)
Už od rána nás vítala zamračená obloha a tisíce kapek všude kolem nás. Na pokoji zima jako na Sibiři a oblečení už promočené. ,,Kluci, pučte nám kalhoty!“ voláme na své spolužáky čekajíce na snídani v dlouhé tmavé chodbě za zamčenými dveřmi.
Po snídani, konečně v suchém, připraveny na snowboard, sbíháme schody po dvou. ,,Kam si myslíte, že jdete? Kdo vám to dovolil?“ sráží naše nadšení pan profesor Filip a  my se poraženě odebíráme pro lyže. Podíváme se navzájem do očí a víme, že dnes umřeme. 
Stojíme na nástupu nad svahem a shlížíme s hrůzou v očích dolů. Po dlouhém poučení o naší bezpečnosti se bezhlavě vrháme šusem vstříc strmému kopci. Nohy se klepou, sníh je nekvalitní, počasí nám nepřeje a kapky bodají do tváře. Paní profesorka Havlíčková už čeká za horizontem. Kolem mě prosviští známá bunda, ohlížím se       a vidím spolužačku valející se po hlavě v hromadách mokrého sněhu. Její lyže jede dál. ,,Hele, Ája!“
Promočeni a zmrzačeni kráčíme s prázdnými žaludky na oběd, kde pro nás pod poklicí dusí seschlou kost. Ale i tak se vracíme na pokoj přeplněni. Cestou potkáváme cizí tváře. Prý církevní škola. Odebíráme se z nudné atmosféry prázdného pokoje za našimi spolužáky do tělocvičny.
,,Hej! Svezeš mě?“ křičí Ája s nadšením ukazujíc na pojízdný košík na povlečení. Naskakuje dovnitř a už ječí, jak s ní košík otáčím v ostrých zatáčkách. Mou pozornost na malý moment upoutá rána míčem a ohlížejíc se zpět, vidím převrácený košík s Ájou uvnitř.
Čas nás tlačí a my vybíháme schody po čtyřech, jelikož konečně můžeme na snowboard.
Opět stojíme na tom kopci, ale tentokrát jako by i slunce vyšlo. Svah se blyští. ,,Tohle je svoboda.“ S radostí krotíme krutý a neprůbojný sníh. Vynalézáme nové způsoby ježdění. ,,Koukej! Jsem tuleň!“ 
Soustředím se na ostré hrany, když vtom přichází rána a ostrá bolest. Probouzím se na zemi, kolem mě projíždí má helma. Obávám se, že je v ní i hlava. Nahoře na svahu leží zbytek mého ošacení a nade mnou se sklání paní profesorka Havlíčková. Asi přelet nad Kukaččím hnízdem.
Stojíme v tělocvičně, navlíknuté v obrovských mikinách a teplákách našich spolužáků. Naproti nám si kopou s míčem kluci z církevní školy s jejich lektory.
,,Dáme basket? My proti vám!“ Hra začíná. Naše eso Jan Heřta jr. střílí jeden koš za druhým. Plzenští nechápou. Když je čas na večeři, zanecháváme poražené v tělocvičně.
Po večeři nás čeká poslední sjezd. V lyžárně nacházíme staré prasklé boby. Bereme je do rukou a spěcháme na kopec. Boby jsou nažhavené a nám divoce bije srdce. ,,Jedem!“ zakřičí někdo a rychlostí blesku sjíždíme upravený sníh.
Pomláceni a promočeni vycházíme již po milionté strmé schody. V posledním patře se zastavíme a připojíme se ke skupině žáků z druhé školy, kteří zpívají na chodbě s kytarou. Zpíváme skoro hodinu, ohromeny vlastními hlasy. Najednou přichází kaziči zábavy! ,, Večerka!“ profesoři z církevní školy zahánějí všechny spát, i cizí děti.
Znaveni se konečně dostáváme do postelí. ,, Pro dnešek stačilo, dobrou noc a srážky stoprocentní!“
www.google.cz

JSME ZVÍŘATA 
(Marie Korandová)
Ten den konečně nastal. Po dni běžkování, ve kterém shledávali zábavu snad jen blázni, dvou dnech, kdy nám počasí zrovna nepřálo a všichni byli promočení od neustálého mrholení,  se neprobouzím do kapek bubnujících do střechy. Slunce svítí a na obloze se poflakuje jen pár mráčků. Alespoň něco, říkám si, zatím co se v polospánku plazím na snídani jen ve svém pyžamu a žirafě. Periferně vidím, jak vedle mě poskakují dva jednorožci. Jak někdo může mít po ránu takovou energii, to snad nikdy nepochopím.  Snad někdo i poukázal na naše sladěné overaly, ale jelikož mám hlad a nejsem úplně tak vzhůru, zvládnu se jen pousmát.
„V tom jako budete i lyžovat?“, žertuje paní profesorka Havlíčková „ to budu mít v družstvu zvířátka?“  Na rtech nám hraje úsměv, když pomyslíme, jak se naše pětice, bohužel šestý Pikachu nám onemocněl, bude prohánět po svahu.  Konečně si budu moct zalyžovat na pořádném sněhu, žádné mokré muldy. Na většině sjezdovky ještě zůstal „manšestr“ a mě znovu naplňuje pocit štěstí.  Celé dopoledne si většina z nás užívala lyžování, a jelikož bylo tak hezké počasí, paní učitelka nám před obědem dovolila zajet si k Sekyrkám na točenou kofolu a párek v rohlíku. „Koukej, Lucinko, co jsme měli. Ani si neumíš představit, jak to bylo dobrý. Vy jste v Sekyrkách nebyli, co? No to mě moc mrzí.“
Po obědě hrajeme s holkami na pokoji žolíky, nervy a canastu, zabíjíme čas, než se znovu vydáme na svah. „ Já mám žízeň, nejdete do hospody pro pití?“ ozve se Lucka. A tak jdeme do hospody, samozřejmě pro pití, a vůbec ne za milým barmanem. 
Odpoledne je sníh znovu rozježděný, ale jelikož mám na nohou lyže, přede mnou a za mnou jedou jednorožci, zebra a Stitch, cítím se jak žirafa. Když se utahaní vrátíme na pokoj, převlékneme si mokré oblečení a kůže dáme sušit. Poté konečně společně ulehneme do postele a díváme se na Popelku. Přerušení následuje až kvůli večeři, ovšem zanedlouho se do svého pelechu vracíme i s novými zájemci o Popelku. Když nám film skončí, povídáme si dlouho do noci, dokud se nám nezavřou oči. Sníme o jednorožcích, lyžích a někteří i o barmanech. 
www.google.cz
REPORTÁŽ Z NAŠEHO PÍSNIČKOVÉHO VEČERA NA LYŽAŘSKÉM VÝCVIKU 
(Kamila Švejdová)
Vracíme se z večeře, ke které jsme měli kuřecí řízek, a cestou do našeho pokoje máme pocit, že už tam, po dni stráveném na sjezdovce, snad nevyjdeme. Modlíme se, abychom již zahlédly dveře našeho pokoje, ale bohužel jsme ubytováni až ve 3. patře. Zdá se, že jsme již na konci našeho utrpení, už jenom pár schodů a můžeme se svalit do postele. Jeden krok, druhý…
Ale co to je? Najednou slyšíme veselé tóny kytary doprovázené hlasitým zpěvem. Čím je více schodů za námi, tím hudba sílí a my najednou vidíme, co je příčinou toho veselí. Přímo před dveřmi našeho pokoje sedí paní učitelka s kytarou a děti z její třídy okolo zpívají. Není to naše paní učitelka, ale jedna z kantorek z plzeňské školy, která s námi sdílí chatu.
Její žáci zabírají celou uličku k nám do pokoje a my se skoro nemůžeme procpat ke dveřím. Když přece jen dorazíme do pokoje a před námi se objeví slibný obraz krásné postele, uvědomíme si: co se s nimi seznámit a trochu si zazpívat? Ne všichni jsou z tohoto nápadu nadšení a dokonce se cítí být pohoršeni tím, že je před jejich pokojem takový rámus, mně to ale nijak nevadí, právě naopak! Vlídně jsem přijata do jejich hudebního kroužku a začínáme zpívat.
Celou chatou se nesou naše písničky. Ať už lidové, nebo umělé, české, nebo anglické, známé, či neznámé. Zpíváme vesele, dlouho a hlavně hlasitě. Když jsme v nejlepším, přichází druhý učitel z plzeňské školy a oznamuje nám, že je právě 10 hodin, což znamená, že je večerka. Jen neochotně se odebíráme zpátky do pokojů a po dlouhém dni konečně uleháme do postelí.
www.google.cz

Komentáře