Jana Tomášková - 1. místo v krajském kole soutěže Evropa ve škole 2018
„Jsi
krásná! Celý svět ti musí ležet u nohou!“
Jsem
dokonalým prototypem ženy, který se formoval po staletí. Modrooký fenomén,
který neomrzí. Provrtávaná žárlivými pohledy zoufalek bez vlastní sebeúcty,
chtěné zboží na trhu, produkt dokonalé společnosti. Zasahuji do osudů
obyčejných lidí jen proto, že jsem.
„Tvoje oči? Naprostá fantazie…“
Mám
hluboký pohled plaché laně, skrz husté řasy nevinně pozoruji okolní svět, a to
vše tak nenuceně, přirozeně, snad jako bych ani nemusela dýchat. Žiju skrz vaše
slova, proplouvám mezi všemi těmi komplimenty a naoko stydlivě klopím zrak.
Jsem dokonalá.
„Jsi sice hezká, ale jinak kráva. Smutný.“
Přikreslujete
nade mne umělou svatozář a doufáte, že tím spasíte sebe. Jsem idolem proto, že
jste mi přisoudili krásu. Taková moc nabízí neskutečnou sílu. Ovládat druhé,
vysmívat se slabostem a poukazovat na ně, vyzdvihovat vlastní ego na úkor
druhých. Proč ne?
„Chtěla bych být tak dokonalá jako jsi ty!“
Kolikrát
už jsem to slyšela? Tolik spontánnosti a plytkosti v jedné větě... Semínko
závisti, které se poplašeně schovává za plentou obdivu.
Nestěžuji
si, vždyť ani nesmím! V tempu a chtivosti mých sledujících bych se ztratila ve
zlomku sekundy a byla zapomenuta. Kdo by si to přál? Pečlivě vytvářet odkaz,
aby ho kvůli malichernosti nenávratně ztratil? Občas pochybuji o tom všem, co
dělám. Dělá mě to doopravdy šťastnou?
…
probírám se do reality a naivní mlha začíná řídnout, na těle ucítím bodavé
kapky nenávisti a v dálce burácí nespokojený dav…
„Jsi falešná a nepřející. Nezasloužíš si můj
obdiv!“
Nejsem
oblíbená. Respektovaná. Správně pochopená. Hroutím se v kuchyni na
černobílou dlažbu, klesají mi kolena při chůzi po schodech, pláču na toaletách
v obchodních domech a stírám při tom řasenku vlhkým ubrouskem, tak aby to
nikdo neviděl. Sedím hodiny v černém křesle bez opěradel ponořená do
depresivní hudby a pročítám si všechna ta nenávistná slova.
„Lhářko, co kdybys nám ukázala tvoje pravé
já?“
Pravdou
je, že na fotky promítám své vytoužené já. Ostře řezaný obličej (dobrý úhel
světla, zbytek schovají ledabyle zvlněné vlasy), orámované oči, které mají
daleko do přirozenosti. Původně drobné rty se ztrácí pod nesčetnými vrstvami
rudé rtěnky. Piha krásy nad levým koutkem, kterou se mi povedlo několikrát
nešikovně setřít bílým rukávem. Bohaté, husté a vlnité vlasy, jejichž délka i
odstín se mění podle mé nálady (víckrát za den díky zázraku jménem paruka).
Kdo
jsem?
Na
to jsem se už dávno přestala ptát. Jsem tím, koho si přejete mít.
„Děláš i něco jiného kromě focení sebe sama?
Jsi do sebe zamilovaná nebo co?“
Zavírám
se v jindy tak útulném pokoji, dívám se z velikého okna na padající
sněhové vločky a v hlavě se mísí všechny myšlenky, zmateně se snaží
uklidnit a vrátit se do normálu. Nemám chuť jíst, ne proto, abych demonstrovala
svůj stav, ale jsem přesycená vším tím hnusem, který se ve mně drží. Uprostřed
teplých nocí se budím, lapám po dechu, sahám po telefonu
na nočním stolku a prohlížím si staré selfies.
„Kde jsi?“
Po
nějaké době se rozbouřené vody komentářů uklidní, lidé prominou (rovná se
zapomenou?) a vše vesele funguje dál. Moje sebevědomí exponenciálně stoupá
vzhůru, opět cítím ten adrenalin rozlévající se po celém těle, když vypustím do
éteru novou fotku, protože každá má svůj speciální účel, svůj příběh, který
připoutá dalšího sledujícího, a zvýší tak moji popularitu.
Naplňuje
mě to?
Bez
mrknutí oka souhlasně kývnu hlavou, předvedu svůj pracně natrénovaný bělostný
úsměv a po sté odvyprávím, jak šťastný a naprosto bezstarostný život mám.
To
jste chtěli slyšet, ne?
Komentáře
Okomentovat