(Ne)čtu komentáře pod selfíčky


Jana Tomášková - 1. místo v krajském kole soutěže Evropa ve škole 2018


„Jsi krásná! Celý svět ti musí ležet u nohou!“
            Jsem dokonalým prototypem ženy, který se formoval po staletí. Modrooký fenomén, který neomrzí. Provrtávaná žárlivými pohledy zoufalek bez vlastní sebeúcty, chtěné zboží na trhu, produkt dokonalé společnosti. Zasahuji do osudů obyčejných lidí jen proto, že jsem.

            „Tvoje oči? Naprostá fantazie…“
            Mám hluboký pohled plaché laně, skrz husté řasy nevinně pozoruji okolní svět, a to vše tak nenuceně, přirozeně, snad jako bych ani nemusela dýchat. Žiju skrz vaše slova, proplouvám mezi všemi těmi komplimenty a naoko stydlivě klopím zrak. Jsem dokonalá.

            „Jsi sice hezká, ale jinak kráva. Smutný.“
            Přikreslujete nade mne umělou svatozář a doufáte, že tím spasíte sebe. Jsem idolem proto, že jste mi přisoudili krásu. Taková moc nabízí neskutečnou sílu. Ovládat druhé, vysmívat se slabostem a poukazovat na ně, vyzdvihovat vlastní ego na úkor druhých. Proč ne?
           
            „Chtěla bych být tak dokonalá jako jsi ty!“
            Kolikrát už jsem to slyšela? Tolik spontánnosti a plytkosti v jedné větě... Semínko závisti, které se poplašeně schovává za plentou obdivu.
            Nestěžuji si, vždyť ani nesmím! V tempu a chtivosti mých sledujících bych se ztratila ve zlomku sekundy a byla zapomenuta. Kdo by si to přál? Pečlivě vytvářet odkaz, aby ho kvůli malichernosti nenávratně ztratil? Občas pochybuji o tom všem, co dělám. Dělá mě to doopravdy šťastnou?

            … probírám se do reality a naivní mlha začíná řídnout, na těle ucítím bodavé kapky nenávisti a v dálce burácí nespokojený dav…

            „Jsi falešná a nepřející. Nezasloužíš si můj obdiv!“
            Nejsem oblíbená. Respektovaná. Správně pochopená. Hroutím se v kuchyni na černobílou dlažbu, klesají mi kolena při chůzi po schodech, pláču na toaletách v obchodních domech a stírám při tom řasenku vlhkým ubrouskem, tak aby to nikdo neviděl. Sedím hodiny v černém křesle bez opěradel ponořená do depresivní hudby a pročítám si všechna ta nenávistná slova.

            „Lhářko, co kdybys nám ukázala tvoje pravé já?“
            Pravdou je, že na fotky promítám své vytoužené já. Ostře řezaný obličej (dobrý úhel světla, zbytek schovají ledabyle zvlněné vlasy), orámované oči, které mají daleko do přirozenosti. Původně drobné rty se ztrácí pod nesčetnými vrstvami rudé rtěnky. Piha krásy nad levým koutkem, kterou se mi povedlo několikrát nešikovně setřít bílým rukávem. Bohaté, husté a vlnité vlasy, jejichž délka i odstín se mění podle mé nálady (víckrát za den díky zázraku jménem paruka).
            Kdo jsem?
            Na to jsem se už dávno přestala ptát. Jsem tím, koho si přejete mít.

            „Děláš i něco jiného kromě focení sebe sama? Jsi do sebe zamilovaná nebo co?“
            Zavírám se v jindy tak útulném pokoji, dívám se z velikého okna na padající sněhové vločky a v hlavě se mísí všechny myšlenky, zmateně se snaží uklidnit a vrátit se do normálu. Nemám chuť jíst, ne proto, abych demonstrovala svůj stav, ale jsem přesycená vším tím hnusem, který se ve mně drží. Uprostřed teplých nocí se budím, lapám po dechu, sahám po telefonu na nočním stolku a prohlížím si staré selfies.


            „Kde jsi?“

            Po nějaké době se rozbouřené vody komentářů uklidní, lidé prominou (rovná se zapomenou?) a vše vesele funguje dál. Moje sebevědomí exponenciálně stoupá vzhůru, opět cítím ten adrenalin rozlévající se po celém těle, když vypustím do éteru novou fotku, protože každá má svůj speciální účel, svůj příběh, který připoutá dalšího sledujícího, a zvýší tak moji popularitu.

            Naplňuje mě to?
            Bez mrknutí oka souhlasně kývnu hlavou, předvedu svůj pracně natrénovaný bělostný úsměv a po sté odvyprávím, jak šťastný a naprosto bezstarostný život mám.

            To jste chtěli slyšet, ne? 
           

Komentáře