Jako každý rok, tak i letos se konalo krajské kolo soutěže Eurorebus, do kterého postoupily ty nejlepší třídy a jednotlivci z jižních Čech, Pelhřimova a Klatov. Soutěž probíhala na jedné z fakult Jihočeské univerzity. Je jasné, že i naše škola nepromeškala možnost soutěžit a studenti 3. A pilně sbírali celý školní rok body, které jejich třídě zaručily postup do dalšího kola. Díky této skutečnosti vám můžeme zprostředkovat takříkajíc "přímý přenos" z akce.
Kruci, už je za deset osm, za chvíli nám to jede. "Pojďte, ať nám to neujede!" říkám. Zvedáme se. "Já tam ani nechci," oznamuje Vlasta. "To chceš jako do školy?" udiveně se ptám. "To ne, radši bych jela domů." Její odpověď mě dostává. Každopádně je už pozdě, protože venku již čekají obě Kačky a paní učitelka Sobčiaková se rychlostí světla přibližuje k naší pětičlenné skupince. Moc si toho nestíháme říci, protože autobus už přijíždí do stanice. Tak a teď honem," říkám si, jestli nechci až do Budějc stát, tak musím použít metodu Vačice. (Metoda Vačice: předběhni, koho můžeš a jakýmkoli způsobem, než to udělá někdo jiný) "Dobrý den, do Budějc k Zelené ratolesti," zní má "objednávka". Předávám řidiči peníze a pohledem hodnotím situaci volných míst v autobusu. "Jé, tam napravo vzadu jsou volná obě místa!" probíhá mi hlavou. Jdu sebevědomým krokem k sedačkám a mám štěstí, nejsou tu žádné místenky. Sedám si, a když už konečně cítím cuknutí stroje, který míří z nádraží, zcela se ponořím do zkoumání a pozorování okolí. V Prachaticích si ke mně přisedá kluk v mém věku a hned si nasazuje sluchátka. Beru to jako znamení, že si nechce povídat. Škoda, říkám si v duchu. U Zelené ratolesti vystupuje poměrně hodně lidí, ale pomocí metody Vačice jsem venku rychle.
Paní učitelka Sobčiaková vytyčuje směr k fakultě. Přechod. Most. Cyklisté. Pouť. Budova fakulty ekonomie. Je to kousek, který nám, Vimperkem trénovaným, ani nepřichází tak velký. Jdeme přes kampus, kolem kolejí, a já už z dálky poznávám budovu zvanou "Bobík", která je dnes naším cílem. Vcházíme dovnitř a hned se jdeme zaregistrovat. "Gympl Vimperk," prohlašuji. "A vaše jména? Máme vás tu jako třídu, ale neposlali jste nám žádná jména," oznamuje dívka asi o dva tři roky starší. "Zábranská Irena, Kateřina Roblová a Kateřina Walterová." "Dobře. Jedna. Tři. Čtyři. Šest. Tak tady to máte, to je váš kód." Děkuji dívce a ukazuji Týně a Vlastě, kam se mají zaregistrovat ony jako postupující za jednotlivce. Mezitím se rozhodnu podívat se, kolik lidí je o patro výš, tedy před aulou, kde celá soutěž probíhá. "Tak tohle je divné," prohlašuji, "minulý rok tu bylo plno a teď tu je pár lidí." Konečně pouští dovnitř! Jdeme si rychle zabrat nejlepší místa. Uvítací ceremoniál právě začíná. Každý rok je to to samé. Jak správně vyplnit test, časový harmonogram. To už vím z minulého roku. Konečně nastává chvíle, kdy nám rozdávají testy a můžeme začít.
"Kdo je muž na obrázku? Všechny žáby jsou modré. Tento kůň je modrý. Z toho plyne, že tento kůň je žába." V tomto duchu jsou pokládány otázky. Je to náročné. Časový limit, hledání v atlasu a samotná úvaha - to vše skloubit je těžké. Celých čtyřicet minut se nám kouří z hlavy. Kačka Walterová běží odevzdat test, abychom měly dobrý čas. Časový limit vypršel. Všichni odevzdávají testy a nastává vyhodnocení soutěže. Na řadu přichází naše kategorie. Klatovy, Strakonice a samozřejmě Pelhřimov. Jen o Vimperku není řeč. No, tak v první desítce nejsme. Paní učitelka Sobčiaková nás vyzvedává a cestou k trolejbusu se ptá na naše dojmy. Kupujeme lístky a nastupujeme do přeplněného stroje. Nádražní ulice, náš cíl. Rychlý přesun do Mercury, tedy spíš na střechu obchodního domu. Náš autobus už stojí na stanovišti. Uff, stíháme. Pravda, je tu trochu vydýchaný vzduch, moc lidí a málo místa, ale hlavně, že jedeme zpět do Vimperka. To cestování mě zmáhá, zavírám oči. Probírám se ve Vimperku a vystupuji. Tam, kde naše cesta začala, tam i končí, pomyslím si a s úsměvem odcházím.
Foto: I. Zábranská
Komentáře
Okomentovat