Úspěšní sportovci, spokojený národ?




Anna Křížová - Evropa ve škole 2018


11. květen 2015. Pro někoho možná obyčejné pondělí, pro mě, Češku studující a žijící v německé rodině, poněkud prekérní situace. Zatímco si čtu od kamarádky na mobilu zprávu ,,Doufám, že pořád fandíš Česku!'', slyším, jak mě má německá ,,rodina'' volá: ,,Das Hockeyspiel ist schon begonnen!''.
Nastává pro mnohé slavnostní chvíle. Mistrovství světa v hokeji. Česko a Německo. Dvě země, jeden vítěz. Beru si v kuchyni uvařený čaj a usedám na pohovku mezi ostatní německé fanoušky.
Hokejisté barevně odlišných dresů skáčou na led, rozhodčí píská, hra může začít. Uteklo sotva pár minut a je to tady! První gól vstřelený do německé branky! Zatímco všichni v mém okolí věsí hlavy, já píši svým známým do Čech nadšené zprávy. Vždyť přece vedeme! To odpoledne mě však čeká ještě jedna situace - to když je puk namířený do naší, české branky. V euforii se směji spolu s ostatními, ale minutu nato už píši kamarádům za hranice, že to není možné a že přece nemůžeme s Německem prohrát.
Během celé hry padá jeden gól za druhým a já si připadám jako blázen stojící mezi dvěma tábory, který se nemůže rozhodnout, do jakého vkročit a ke komu se přidat. Chvílemi vlastně ani netuším, jak chci, aby zápas skončil. Když vyhraje Česká republika, budu nadšená. Radost ale nebudu moci s nikým sdílet, maximálně tak online s kamarády na chatu. Pokud ale vyhrají Němci, budu s nimi vážně slavit? Budu na to mít jako Češka náladu?
Po několika hodinách skončil tento boj 4:2 pro nás, Čechy.  A nebudu lhát, měla jsem náladu vyskočit radostí do stropu. My jsme to dokázali! Porazili jsme tak silný stát!
Se všemi německými kamarády jsme se samozřejmě celé odpoledne pošťuchovali. Někdo se cítil dotčeně, někdo si dobíral naši taktiku, jiný zase přijal prohru a uznal, že byl náš tým lepší.
Večer před usnutím jsem v sobě měla zvláštní pocit a dokola přemýšlela o jednom. Národ. Tajemné slovo, které v sobě skrývá obrovskou masu lidí. Lidí, kteří mají chtě nechtě něco společného. Lidí, kteří drží spolu. A vtom jako bych najednou narazila na překážku. Vážně držíme spolu? Můžeme stoprocentně říci, že se na sebe můžeme vzájemně spolehnout? V hezkých okamžicích je kamarádem každý. Ale je tu vůbec někdo, kdo druhému s radostí pomůže, když je mu nejhůře?
Stále mám před očima onu slavnou scénu ze seriálu Vyprávěj. Rok 1998 a osudné Nagano. Lidé, kteří by si v normální denní situaci nepodali ani ruku, se v euforii objímali a slavili ten neskutečný úspěch našich sportovců. Veškeré jejich ne vždy přátelské vztahy jim byly jedno. V tu chvíli totiž všichni slavili za náš národ.
Nebudu lhát, tato nakažlivá a nezastavitelná vlna euforie několikrát pohltila i mě. Zkrátka už to k tomu asi patří. Jen si tak říkám - co někdy podpořit ostatní jen tak? Ne proto, že fandí stejnému týmu, který vyhrál. Ne proto, že někdo volil stejného prezidenta jako já. Ale třeba jen proto, že žije ve stejné zemi jako já!

Komentáře