Motivace

     
Motivace. Slovo, které jsme všichni již ve svém životě slyšeli. I když si to možná ani neuvědomujeme, od malička nás pořád někdo k něčemu motivuje. Doma i ve škole. Od dětství slyšíme: "Až uklidíš pokoj, můžeš jít ven" nebo "Až sníš oběd, můžeš se jít dívat na televizi". "Až napíšeš úkol, když přineseš jedničku..." Nebo i z jiného soudku, z vyprávění mého bratra: "Až ti bude patnáct, až dostaneš občanský průkaz, až budeš plnoletý, dokud žiješ pod touto střechou..." Určitě si všichni na tyto chvilky s úsměvem vzpomeneme. Zde nás vždy motivuje někdo jiný a my se jen musíme přizpůsobit situaci, abychom dosáhli toho, co je pro nás v dané chvíli důležité.

Tak jak ubíhá čas, přibývají roky, často zůstává toto všechno jen v nás. Zůstáváme sami, náš život a náš svět. Zde bych rád uvedl citát ze známé písně, kterou mám moc rád: "Jaký si to uděláš, takový to máš." A právě teď přichází na řadu naše vnitřní motivace, která uspokojuje naše touhy být lepšími, výkonnějšími, nezávislejšími,  bohatšími, ambicióznějšími, zažívat tu nejlepší lásku a žít život na sto procent (nonstop), ne jen přežívat. Mnohdy bohužel i velmi riskovat. Právě ona usměrňuje naše myšlení, chování a směruje nás na cestu, která vede k dosažení našeho vysněného životního cíle.

Dle mého názoru je ale jednou z největších motivací člověka cit, porozumění a láska k druhému člověku. Najít a mít někoho, na koho se můžeme spolehnout, komu se můžeme vždy svěřit, kdo tady bude pro nás a my pro něho. Teď nemluvím jen o lásce mezi ženou a mužem, ale i vztazích mezi přáteli, ale také mezi rodiči a dětmi. Je to motivace žít pro druhého. Často se stává, že ke ztrátě motivace žít dojde u člověka při jeho onemocnění. V této chvíli je třeba si uvědomit, že vedle sebe určitě máme někoho, pro koho je třeba bojovat a žít dál....