Lucie Svobodová: 1. místo ve třetí kategorii (15. - 17. let) krajského kola Evropa ve škole
Všude kolem je tma. Nejistě kráčím ulicí po boku tří osob zahalených v tmavém oblečení s cinkajícími batohy na zádech. Dress code pro tuto akci byl jasný: Hlavně aby tě nikdo nepoznal.
Pořád mi nejde do hlavy, proč tu vlastně jdu v tuhle noční hodinu s kapucí na hlavě a odhodlaným výrazem ve tváři.
Začalo to asi měsíc zpátky. Šla jsem zrovna po jedné z chodeb v naší škole, když mě na stěně zaujala malba. Nikdy předtím jsem si jí nevšímala, snad ji tam někdo pověsil teprve nedávno. Na obraze byl zajímavou technikou, pouze černobíle, zobrazen pták v letu. Měl otevřený zobák a malá očka působila, jako kdyby se leskla. Jestli se dají i u ptáků rozeznat emoce, tak tenhle rozhodně vypadal šťastně. Nejspíš bych taky měla radost, kdybych mohla létat kde a kdy se mi zachce.
„Ahoj,“ ozval se za mnou neznámý hlas.
Vedle mě se objevil tmavovlasý chlapec menšího vzrůstu.
„Na co koukáš?“ zeptal se trochu drze.
„Ehm... Ten obrázek. Je v něm něco zvláštního, líbí se mi,“ odvětila jsem.
„Je to jen předloha,“ řekl trochu znuděně.
„Jak to můžeš vědět?“ zasmála jsem se. „Tak trochu jsem to maloval.“
Než jsem se stihla vzpamatovat a pochválit jeho práci, dodal: „Máme takovou menší skupinu, která vytváří podobný věci. Tak kdyby ses chtěla přidat...“
„To asi ne. Vůbec neumím malovat,“ řekla jsem mu na to se smíchem.
„U nás jde hlavně o nápad, o ten zbytek už se někdo postará.“
A ačkoliv ani přes nápady nejsem žádný expert, byla jsem jeho tvorbou natolik okouzlena, že jsem s nabídkou nakonec souhlasila.
Nejprve jsem je několikrát potkala v místní kavárně, kde jsme rádi sedávali a vymýšleli nové návrhy na malby, které, jak jsem zjistila, mají především poukázat na současnou situaci.
První téma, které jsme zvolili, byly blížící se volby do Evropského parlamentu. Evropa nám poskytuje spoustu možností a svobodných rozhodnutí, která jsme se rozhodli znázornit právě tím létajícím ptákem, kterého jsem tenkrát viděla na chodbě. Myslíme si, že čím větší volební účast v naší zemi, tím lépe. Malbu jsme se rozhodli nasprejovat na místo, kde si jí všimne co nejvíce lidí. Proto jsme si dnes nastavili budíky již na druhou ráno, abychom mohli náš výtvor zvěčnit na nevyužitou fasádu jedné z budov v centru našeho města.
„Pojďme se vrátit,“ zazněl návrh Markéty, která šla vedle mě.
„Vždyť už tam skoro jsme,“ odsekl někdo za námi.
„Možná jsme se fakt mohli zeptat někoho, kdo tam pracuje, třeba by to povolili,“ pokračovala Markéta.
„O tom už jsme mluvili. Vždyť by to nebyla taková sranda,“ odvětil malý tmavovlasý kluk za mnou. „Máš snad něco lepšího na práci než jít ve dvě ráno pomalovat něčí fasádu?“ pokračoval.
„Rozhodně ne…,“ odvětila Markéta nejistě, „ale co když nás chytí?“ pokračovala po chvíli.
„Nechytí. Vždyť to děláme pro dobrou věc, ne?“
Za chvíli už jsme byli na místě a začali jsme sprejovat první tahy. Práci jsme měli rozdělenou, takže jsme postupovali rychle a jistě. Zrovna jsem začínala tvořit křídlo, když jsem za sebou zaslechla kroky. Všichni jsme ztuhli. Kluci se dali na útěk. Zůstaly jsme tu jen já a Markéta. Před námi stál postarší pán a zkoumal „poničenou“ fasádu.
„Omlouváme se, zaplatíme škodu, cokoliv, jen prosím nevolejte policii,“ začala prosit Markéta. Zasmál se. „Ale proč bych to dělal? Dobrá práce. Pracuji v jedné firmě, která se zabývá grafikou,“ pronesl a začal nám podávat vizitky. „Můžeme vám umožnit dělat tyhle věci legálně. Dnešní společnost by měla o událostech, jako jsou volby do parlamentu, vědět mnohem víc.“
Ještě chvíli se díval na malbu, potom řekl jenom dobrou noc a odešel. Po tomhle zvláštním zážitku jsme výtvor rychle dokončily a vrátily se domů. Byl tento pán výjimkou, anebo naši práci ocení i jiní?
Komentáře
Okomentovat