Městské kulturní středisko doslova přetékalo dětmi 6. – 9. tříd. Na pódiu se pořád nic neodehrávalo, děsná otrava. Hlučno bylo dost až do chvíle, než pomalu začala slábnout síla světel a rázem celý sál utichl. Jen pár reflektorů zůstalo rozsvícených a ty se soustředily na střed pódia.
Po chvíli počátečního napínání se před našimi zraky ocitl nějaký muž v světlehnědých montérkách. No, nebyly to přímo montérky, spíš nějaká plátěná kombinéza. Stál před námi letec v kombinéze, oči mu natěšením a nadšením pro věc jen svítily. Šlo o pana Vítězslava Marčíka juniora, jehož záměrem bylo nám povyprávět příběh jednoho malého blonďatého klučiny, kterého jistě všichni dobře znají, příběh Malého prince.
Nešlo jen o mluvené slovo, občas nám plavovlasý mladík představení zpříjemnil i zpěvem a celou dobu se nás pokoušel do zpěvu i zapojit. Rozdělil nás na tři řady a postupně každá z řad vyslovovala jednu slabiku, buď HU, ŠI a nebo HA. Stali jsme se pro něj takovým křovím a on mezitím, co jsme se snažili o jakš takš úspěšnou improvizaci zpěvu, zpíval. Jeden kluk měl i to štěstí a dostal se přímo na scénu. Chvíli hrál s pomocí již připraveného a zcela objektivně vylosovaného textu postavu Pijana. Bylo to báječně vymyšleno.
————————————————————————————————————————————
Rozhovor s Vítězslavem Marčíkem juniorem
Na Vašich webových stránkách bylo uvedeno, že jste jako spolek vznikli v roce 2007. Jak tomu tenkrát bylo?
Tenkrát jsme byli tři kamarádi, co jsme si to tenkrát založili, protože máme spolu kapelu. No a můj taťka má divadlo, tak jsem hrál s ním, takže jsme se s kamarády rozhodli, že budeme hrát také.
Takže Váš tatínek, pan Vítězslav Marčík, byl pro vás něco jako inspirace?
No tak, my jsme u toho vyrůstali, různě mu pomáhali, sice ne hrát, ale tak člověk to vidí. Nejdřív mě to tedy nebavilo, ale pak postupně, jak člověk dospívá, tak mě to jaksi zaujalo.
Herectví mezi Vaše dětské sny nepatřilo. Co teda bylo tím pravým nefalšovaným snem? Být snad kosmonautem a zdolávat nebezpečné nástrahy vesmíru?
Jojo. Když jsem byl malý, tak jsem chtěl být právě kosmonaut, nebo lovec v tajze.
Pak tedy přišel ten rozhodující patnáctý rok a Vy jste se měl rozhodnout, co bude dál, nebo kam půjdete. Kam směřovaly vaše kroky?
V tom období mě stále lákala divoká příroda, hory a podobně, tak jsem se rozhodl jít studovat přírodu, ale nevydržel jsem u toho, neboť mě v tu chvíli daleko víc oslovilo divadlo a hlavně muzika.
Když jsme u toho divadla. Další informací, kterou jsem se dočetla, bylo to, že Vaše úplně první pohádka byla Královská moudrost.
Ano, to byla první pohádka s rukama (myšleno s kamarády z divadla). Jinak má první pohádka byla s tátou, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, ale tam jsem spíš jen tak vypomáhal. Hned pak na to jsem vyřezal svoji první loutku do pohádky Popelka a začal dělat muziku.
Kdybychom se vrátili zpět k té Královské moudrosti, proč právě ona? Co Vás na ní tolik zaujalo? Vybíral jste snad z nějaké určité knížky, nebo jste si ji zvolil podle autora?
No, nedalo by se říct, že to bylo podle určitého autora, ale přečetl jsem si takové krátké pohádky od jedné paní. Tyto pohádky ani nejsou vydané knižně, ale jsou to pohádky akorát tak dlouhé a mně se na nich vždycky líbil takzvaně ten ,,finiš“. Tomu tak je například u Královské moudrosti, kde celý příběh končí tím, že nejmladší bratr ze tří bratrů byl nejmoudřejší, protože poznal sám sebe, ale nechtěl vládnout, neboť věděl, že není na vládnutí dost dobrý. Tak to se mi líbilo!
Divadlo Vašeho tatínka má představení určená i pro dospělé, nebo spíš jenom pro dospělé?
Nene. On to má rozdělené přesně tak půl na půl, že část je pro dospělé a část pro děti. My to máme zase vymyšlené tak, že bychom to mohli klidně hrát pro devátou třídu, pro střední školy, ale museli by mít ten nadhled… Na pohádkách se stejně vždycky nejvíce baví rodiče.
Co Vás tedy vede hrát divadlo pro děti? Máte snad v oblibě dětský smích či úsměv, nebo vás zaujalo jejich nadšení pro věc?
Tak s kamarády jsme si zvolili toto divadlo právě proto, že se u toho vyblbneme, přičemž my děláme hlavně loutkové divadlo, takže si loutky vlastnoručně vyrábíme a můžeme si nějak podle sebe sestavit tu divadelní scénu. Jinak další důvod, proč zrovna děti byl ten, že s dětmi se dá mnohem víc komunikovat a přes děti se člověk dostane k dospělým.
Můžeme se příští rok tedy těšit na další pohádku?
No… nedávno, před čtrnácti dny, jsem měl premiéru právě s Malým princem, čili o pohádce na příští rok ještě nebyla řeč. Navíc já bych se poté, co tento rok odehraji všechna přestavení s pohádkou, kterou jste dnes viděli, chtěl věnovat daleko víc muzice, tak předem plánuji asi dva roky bez divadla.
————————————————————————————————————————————
Kdybych celou tuto loutkovou akci měla nějak shrnout, řekla bych asi toto: Na to, že druhý stupeň základních škol tvoří převážně už jen parta puberťáků, a na to, že šlo o příběh pro děti nejmladších ročníků hraný loutkovou formou, se divadlo náramně povedlo. Bylo moc hezké sledovat v tvářích ostatních vrstevníků i to nejmenší nadšení pro věc a náznak zápalu pro věc. Myslím si, že by si pan Marčík junior zasloužil alespoň jedno velké poděkování, už nejen pro to, že sem přijel a my jsme alespoň přišly o pár hodin výuky (bráno s humorem), ale hlavně pro to, že měl tu odvahu před nás vlézt.
Proto DĚKUJEME a snad někdy příště na shledanou.
Komentáře
Okomentovat