Po stopách prvního pánského redaktora

               Možná už většina z vás zaregistrovala, že se v několika předchozích týdnech objevilo na stránkách našeho časopisu pár příspěvků od autora Jana Jandy. Tak právě tento mladík je novým redaktorem školního časopisu GOOL. Už podle jeho velmi působivé aktivnosti, kterou dokázal projevit při nedávno získané možnosti spravovat a slušně zásobovat místní plátek, se můžeme domnívat, ba i věřit v to, že nás jistě nezklame a bude jedním z nejvíce považovaných redaktorů jak už našeho časopisu, tak třeba i kraje, kdo ví, jak moc mu to všemožné vyptávání a šmejdění v těch nejzapeklitějších situacích zamotá hlavu.

 
Teď mě ale jen napadá taková otázka, kdo by to byl do něj vůbec kdy řekl, že propadne tomuto živlu novináře? Honzík, tedy když mi toto oslovení můj drahý spolužák Jan dovolí, je totiž velmi neobvyklý žák. Snaha mu nechybí, o to nic. A co teprve kuráž a odvaha, toho má na rozdávání. No řekněte, nemyslíte si, že když už položil několik všetečných otázek jak paní profesorce Heřtové, Kovářové, Zámečníkové a jiným týkajících se jejich dnešního outfitu, je to dosti chvályhodné a zaslouží si přinejmenším alespoň malou jedničku za aktivitu! Jedničku za aktivitu by si zasloužila již výše první jmenovaná paní profesorka, neboť jen díky ní a rozhodně taky díky jejímu 100% přesvědčivému širokému úsměvu, byl Honzík motivován a přijal funkci redaktora. Třikrát sláva.

                Ještě pár slov na konec. Kdo to vlastně Jeník je? Je to mladý, inteligentní, místy zamlklý a ne vždy komunikativní 15letý pohledný muž. Už i podle těch, jistě osudem souzených, iniciálů J.J. z něj jednou něco bude. Určitě vymyslí spoustu nových fyzikálních zákonů jak už o naší Zemi, tak o vesmíru a možná, že překvapí ještě něčím jiným. Všechny jeho teorie k tomu potvrdí chemickými rozbory a všelijakými zkoumáními. Nakonec dostane Nobelovu cenu a já alespoň jednou budu moc svým dětem vyprávět asi něco následujícího: "Jó Honzík Janda, to byl asi ten nejtolerantnější klučina, na kterého jsem se mohla vždycky spolehnout a vždycky mi dokázal se vším pomoc, nebo se o to alespoň pokusil. A taky mě nemálokrát dopomohl k úsměvu na tváři. Bylo, je a bude bezvadné znát takového človíčka, obzvláště když se jich už moc mezi námi nevyskytuje. Díky…“