14. kapitola
„Co? A kdo je to?“
Ukázala jsem mu fotografii, kterou mi poslali.
„Bože. To je přece...“
„Jo.“
„Ale jak...“
„Poslala jsem jeho fotku na ostatní stanice. Sice mi odpověděli jen tři z nich, ale to zatím stačí. Pracoval na každé z nich v roce, kdy tam došlo k vraždě, vždycky pod jiným jménem. Na dvou jako uklízeč, na té třetí jako pomocný laborant. A několik dní po útoku dal výpověď. Jestli tohle je náhoda...“
„Proto věděl o všech škraloupech, co ti policisté měli. Vídal je každý den. A určitě se dostal i k jejich záznamům. Mohl si o nich zjistit vše.“
„Právě. Byl téměř neviditelný. A taky proto po něm nezůstaly nikdy žádné stopy. Vždyť má na to školení.“
„Bezva. Takže jsme ho potkávali každý den. Mluvili jsme s ním. Celou tu dobu se nám vysmíval za zády. Ale co ten výbuch v laboratoři? Přece byl také zraněn.“
„Jistě, to bylo chytré. Kdo by ho pak podezříval, že nechal sám sebe vyhodit do vzduchu.“
„Měl by být ještě v nemocnici. Zavolám našim chlapcům, co tam hlídají, aby ho přivedli.“ Vzal si mobil a vytočil číslo. Když Jack skončil, praštil telefonem o stůl.
„Co se stalo?“
„Utekl. Před chvílí ho byli zkontrolovat. Je pryč.“
„Bezva. Jestli mu došlo, že jsme ho odhalili, udělá všechno proto, aby dokončil svou práci. Musíme ho najít.“
„Mám tady jeho adresu. Dej vědět zásahovce.
Stáli jsme všichni u dveří jeho bytu. Celý dům byl obklíčen. Jeden z policistů vykopl dveře a všichni jsme se nahrnuli dovnitř s pistolemi před sebou.
"Čistý!" oznámil nám policista v kombinéze. Začali jsme prohlížet místnosti. Vše vypadalo normálně. Jeho obývací pokoj mi vyrazil dech.
Na stěně měl velkou tabuli polepenou různými fotografiemi a výstřižky. Scéna jako z kriminálních seriálů.
Byly tam různé fotografie. Nejčastěji moje. Pak celá řada fotek. Felix, Kirby, Dickens, Gardner. Dickensova byla černě přeskrtnutá. Pak tam viselo několik novinových výstřižků. Kopie těch, které mi posílal, o Dickensově vraždě a o mně. Děsilo mě to. Jeden z výstřižků měl odrovnal.
"Bankovní lupič zastřelen policisty před očima rodiny."
"Bože můj." Teď všechno dávalo smysl. A už mi bylo jasné, kdo ten vrah doopravdy je.
"Dám po něm vyhlásil pátrání. Nemůže utéci daleko."
"On neuteče. Nejdříve dokončí svůj plán. Nepřestane, dokud se nepomstí. Zůstaň tady, potřebuji si něco ověřit na stanici." Strhla jsem ze stěny onen výstřižek a vyběhla z bytu.
Na stanici jsem zadala do vyhledavače osob jméno Mathew MacBride. Čistý rejstřík. Vystudoval chemii a pak pracoval rok na policejní stanici v Liverpoolu jako uklízeč. Tam stopa končí. Zadala jsem další jméno: Clare MacBrideová. Zemřela při autonehodě před pěti lety. Byla to Mathewova matka. Tehdy se zřejmě začal mstít. Zkusila jsem ještě jméno Phillip MacBride. Po smrti matky byl umístěn do dětského domova. Před rokem ho našli mrtvého na ulici. Předávkoval se. Bylo mu teprve šestnáct.
Teď už jsme chápala, proč se Mathew vrátil zpět do Doncasteru. Když ztratil bratra, nikdo už mu nezbyl.
A tohle všechno byla moje vina. Kdybych to tenkrát udělala jinak, všichni mohli ještě žít. Stačila jediná chyba a zničila jsem jednu rodinu a zapříčinila smrt přinejmenším devíti lidem. Teď už mi nebylo špatně z toho magora, co je zabil, ale ze mě. A začínala jsem ho chápat. Na jeho místě bych udělala asi to samé.
Bylo na čase říct to Jackovi. Rozhodla jsem se, že se vrátím zpátky do toho bytu a vše mu vysvětlím.
Sedla jsem do auta. Když jsem však chtěla nastartovat, měla jsem takový nepříjemný pocit, jaký máte, když za vámi někdo stojí. Najednou mi u hlavy něco cvaklo.
"Ahoj Elizabeth!" Podívala jsem se do zpětného zrcátka. Seděl za mnou.
"Vzpomínáš si na mě?"
"Mathew MacBride."
"Správně. Jsem rád, že si nezapomněla. To by mě mrzelo."
"Teď to můžeš skončit, Mathew. Prostě to zmáčkni"
"Zatím ne. Chci, abys trpěla ještě víc. Abys poznala, jaké to je, ztratit všechny, na kterých ti záleží."
"Nemůžu za to, co se stalo."
"Ale ano. Zastřelilas mi tátu. A my se na to museli dívat."
"Tvůj otec mě napadl. Byla to sebeobrana."
"Můj táta byl skvělej chlap. A tys ho vodpráskla jako psa."
"To on byl vrah. Zabil pokladní v bance, kterou přepadl a pokusil se zastřelit i mého parťáka."
"Nemělas právo ho zabít. Zničila jsi mi život. Připravila jsi mě o rodinu, o tátu, o mámu i o bráchu."
"To jsem nechtěla."
"To ti tak věřím. Všichni jste stejní. Místo toho, abyste hájili zákon, děláte si, co chcete. Hrajete si na ochránce spravedlnosti. A přitom jste horší než ti, které zavíráte."
"Mathew..."
"Ticho!" Nechtěla jsem ho rozčilovat.
"Taky na tebe dojde. Ale nejdříve poznáš, jaké to je, vidět někoho, koho miluješ, umírat před očima, a vědět, že jsi nemohla nic udělat. A teď, dobrou noc, Elizabeth." Pak jen rána a tma.
Seděla jsem u baru a pohrávala si s poloprázdnou skleničkou.
"Ale no tak, Sulli." Lenny do sebe hodil dalšího panáka skotské. "Jak dlouho se tím chceš ještě ubíjet?"
"Já ho zabila Lenny, zabila jsem ho. Před jeho ženou a dětma." Do očí se mi draly slzy.
"Kdybys to neudělala, zabil by on mě. Zachránilas mi život."
"Ale stejně si myslím, že to šlo jinak. Mohla jsem mu domluvit, aby se vzdal."
"To nemůžeš vědět. Nemohla jsi nic udělat, ano? Podívej se na mě!" Obrátila jsem se k němu.
""Nesmíš se donekonečna ohlížet a ubíjet se svými chybami a neúspěchy. Musíš je přejít a jít dál. Rozumíš? Sulli!
"Sulli!" otevřela jsem oči. Ležela jsem na chodníku a nade mnou klečel Kirby.
"Jsi v pořádku?" V hlavě mi někdo hrál kulečník. Pomalu jsem si sedla. Žaludek jsem měla jak na vodě a chtělo se mi zvracet. Sáhla jsem si na hlavu. Nad uchem jsem měla malou bouli.
"Co se stalo? Čekal jsem, až se vrátíš, ale pak jsem se tě vydal hledat. Myslel jsem, že máš zase záchvat, tak jsem tě vytáhnul ven. Tak co se stalo?"
"Nějak se dostal do auta a když jsem chtěla odjet, dal mi k hlavě zbraň. A pak mě praštil."
"Kdo?"
"Hamillton. Vlastně Mathew McBride."
Pokračování příště
„Co? A kdo je to?“
Ukázala jsem mu fotografii, kterou mi poslali.
„Bože. To je přece...“
„Jo.“
„Ale jak...“
„Poslala jsem jeho fotku na ostatní stanice. Sice mi odpověděli jen tři z nich, ale to zatím stačí. Pracoval na každé z nich v roce, kdy tam došlo k vraždě, vždycky pod jiným jménem. Na dvou jako uklízeč, na té třetí jako pomocný laborant. A několik dní po útoku dal výpověď. Jestli tohle je náhoda...“
„Proto věděl o všech škraloupech, co ti policisté měli. Vídal je každý den. A určitě se dostal i k jejich záznamům. Mohl si o nich zjistit vše.“
„Právě. Byl téměř neviditelný. A taky proto po něm nezůstaly nikdy žádné stopy. Vždyť má na to školení.“
„Bezva. Takže jsme ho potkávali každý den. Mluvili jsme s ním. Celou tu dobu se nám vysmíval za zády. Ale co ten výbuch v laboratoři? Přece byl také zraněn.“
„Jistě, to bylo chytré. Kdo by ho pak podezříval, že nechal sám sebe vyhodit do vzduchu.“
„Měl by být ještě v nemocnici. Zavolám našim chlapcům, co tam hlídají, aby ho přivedli.“ Vzal si mobil a vytočil číslo. Když Jack skončil, praštil telefonem o stůl.
„Co se stalo?“
„Utekl. Před chvílí ho byli zkontrolovat. Je pryč.“
„Bezva. Jestli mu došlo, že jsme ho odhalili, udělá všechno proto, aby dokončil svou práci. Musíme ho najít.“
„Mám tady jeho adresu. Dej vědět zásahovce.
Stáli jsme všichni u dveří jeho bytu. Celý dům byl obklíčen. Jeden z policistů vykopl dveře a všichni jsme se nahrnuli dovnitř s pistolemi před sebou.
"Čistý!" oznámil nám policista v kombinéze. Začali jsme prohlížet místnosti. Vše vypadalo normálně. Jeho obývací pokoj mi vyrazil dech.
Na stěně měl velkou tabuli polepenou různými fotografiemi a výstřižky. Scéna jako z kriminálních seriálů.
Byly tam různé fotografie. Nejčastěji moje. Pak celá řada fotek. Felix, Kirby, Dickens, Gardner. Dickensova byla černě přeskrtnutá. Pak tam viselo několik novinových výstřižků. Kopie těch, které mi posílal, o Dickensově vraždě a o mně. Děsilo mě to. Jeden z výstřižků měl odrovnal.
"Bankovní lupič zastřelen policisty před očima rodiny."
"Bože můj." Teď všechno dávalo smysl. A už mi bylo jasné, kdo ten vrah doopravdy je.
"Dám po něm vyhlásil pátrání. Nemůže utéci daleko."
"On neuteče. Nejdříve dokončí svůj plán. Nepřestane, dokud se nepomstí. Zůstaň tady, potřebuji si něco ověřit na stanici." Strhla jsem ze stěny onen výstřižek a vyběhla z bytu.
Na stanici jsem zadala do vyhledavače osob jméno Mathew MacBride. Čistý rejstřík. Vystudoval chemii a pak pracoval rok na policejní stanici v Liverpoolu jako uklízeč. Tam stopa končí. Zadala jsem další jméno: Clare MacBrideová. Zemřela při autonehodě před pěti lety. Byla to Mathewova matka. Tehdy se zřejmě začal mstít. Zkusila jsem ještě jméno Phillip MacBride. Po smrti matky byl umístěn do dětského domova. Před rokem ho našli mrtvého na ulici. Předávkoval se. Bylo mu teprve šestnáct.
Teď už jsme chápala, proč se Mathew vrátil zpět do Doncasteru. Když ztratil bratra, nikdo už mu nezbyl.
A tohle všechno byla moje vina. Kdybych to tenkrát udělala jinak, všichni mohli ještě žít. Stačila jediná chyba a zničila jsem jednu rodinu a zapříčinila smrt přinejmenším devíti lidem. Teď už mi nebylo špatně z toho magora, co je zabil, ale ze mě. A začínala jsem ho chápat. Na jeho místě bych udělala asi to samé.
Bylo na čase říct to Jackovi. Rozhodla jsem se, že se vrátím zpátky do toho bytu a vše mu vysvětlím.
Sedla jsem do auta. Když jsem však chtěla nastartovat, měla jsem takový nepříjemný pocit, jaký máte, když za vámi někdo stojí. Najednou mi u hlavy něco cvaklo.
"Ahoj Elizabeth!" Podívala jsem se do zpětného zrcátka. Seděl za mnou.
"Vzpomínáš si na mě?"
"Mathew MacBride."
"Správně. Jsem rád, že si nezapomněla. To by mě mrzelo."
"Teď to můžeš skončit, Mathew. Prostě to zmáčkni"
"Zatím ne. Chci, abys trpěla ještě víc. Abys poznala, jaké to je, ztratit všechny, na kterých ti záleží."
"Nemůžu za to, co se stalo."
"Ale ano. Zastřelilas mi tátu. A my se na to museli dívat."
"Tvůj otec mě napadl. Byla to sebeobrana."
"Můj táta byl skvělej chlap. A tys ho vodpráskla jako psa."
"To on byl vrah. Zabil pokladní v bance, kterou přepadl a pokusil se zastřelit i mého parťáka."
"Nemělas právo ho zabít. Zničila jsi mi život. Připravila jsi mě o rodinu, o tátu, o mámu i o bráchu."
"To jsem nechtěla."
"To ti tak věřím. Všichni jste stejní. Místo toho, abyste hájili zákon, děláte si, co chcete. Hrajete si na ochránce spravedlnosti. A přitom jste horší než ti, které zavíráte."
"Mathew..."
"Ticho!" Nechtěla jsem ho rozčilovat.
"Taky na tebe dojde. Ale nejdříve poznáš, jaké to je, vidět někoho, koho miluješ, umírat před očima, a vědět, že jsi nemohla nic udělat. A teď, dobrou noc, Elizabeth." Pak jen rána a tma.
Seděla jsem u baru a pohrávala si s poloprázdnou skleničkou.
"Ale no tak, Sulli." Lenny do sebe hodil dalšího panáka skotské. "Jak dlouho se tím chceš ještě ubíjet?"
"Já ho zabila Lenny, zabila jsem ho. Před jeho ženou a dětma." Do očí se mi draly slzy.
"Kdybys to neudělala, zabil by on mě. Zachránilas mi život."
"Ale stejně si myslím, že to šlo jinak. Mohla jsem mu domluvit, aby se vzdal."
"To nemůžeš vědět. Nemohla jsi nic udělat, ano? Podívej se na mě!" Obrátila jsem se k němu.
""Nesmíš se donekonečna ohlížet a ubíjet se svými chybami a neúspěchy. Musíš je přejít a jít dál. Rozumíš? Sulli!
"Sulli!" otevřela jsem oči. Ležela jsem na chodníku a nade mnou klečel Kirby.
"Jsi v pořádku?" V hlavě mi někdo hrál kulečník. Pomalu jsem si sedla. Žaludek jsem měla jak na vodě a chtělo se mi zvracet. Sáhla jsem si na hlavu. Nad uchem jsem měla malou bouli.
"Co se stalo? Čekal jsem, až se vrátíš, ale pak jsem se tě vydal hledat. Myslel jsem, že máš zase záchvat, tak jsem tě vytáhnul ven. Tak co se stalo?"
"Nějak se dostal do auta a když jsem chtěla odjet, dal mi k hlavě zbraň. A pak mě praštil."
"Kdo?"
"Hamillton. Vlastně Mathew McBride."
Pokračování příště
Komentáře
Okomentovat