Všechno nejhorší!

 

15. kapitola

Sedla jsem si na pohovku v kanceláři a Jack se usadil vedle mě.

"Byl to můj první případ v Doncasteru. To byl ještě Lenny Sanders můj parťák. Ten den jsme dostali hlášení o vyloupení banky. Lupič při útěku zastřelil pokladní, která se snažila přivolat policii.

Nebylo těžké ho najít. Byl to amatér a zanechal po sobě spoustu stop, i otisky. Z databáze nám vyjelo jméno Thomas McBride. Už seděl za krádeže a ublížení na zdraví. Zašli jsme k němu do bytu. Otevřela nám jeho manželka. Tvrdila nám, že její muž není doma, ale Lenny ji požádal, aby směl jít dovnitř. V tu chvíli se tam McBride ukázal. Ohrožoval Lennyho zbraní a řval, že ho zabije. Já se schovala za dveře, takže mě neviděl.

A zrovna v tu chvíli vběhl do místnosti malý kluk, McBrideův syn. Mohlo mu být asi devět nebo deset let a za ním šel jeho druhý syn, Mathew. McBride se ohlídl a v tu chvíli jsem vyskočila zpoza rohu a vystřelila. Já ... měla jsem strach, že Lennyho zastřelí. Zabila jsem ho.“

„Mathew mi tenkrát přísahal, že mě zabije, ale já to nebrala tak vážně. Asi jsem měla.“

„Nemohla jsi udělat nic jiného. Jen jsi chránila parťáka.“

„To není omluva, Jacku. Mohla jsem to vyřešit jinak. Třeba mu zkusit domluvit, přimět ho, aby tu zbraň položil. Přece by nestřílel před svými dětmi.“

„To nikdy nevíš.“

„Každopádně jsem zničila jednu rodinu. McBrideova manželka se rok na to zabila v autě a Mathew s bratrem zůstali sami. Ten mladší skončil v domově. A Mathew se začal mstít. Nejdříve zastřelil Lennyho. Pak se stěhoval z místa na místo a vraždil špinavé poldy. Před rokem přišel i o bratra, který se předávkoval. Proto se vrátil do Doncasteru. Už nemá nikoho, nemá co ztratit. Teď už chce jenom jedno. Zničit mě stejně, jako já zničila jeho. A nepřestane, dokud nezabije všechny, na kterých mi záleží. Tebe si nechá na konec a nejspíš tě zabije před mýma očima, jako já tehdy zabila jeho tátu.“

"Proč jsi mi to neřekla dřív?"

"Já nevím. Tenkrát, když zemřel Lenny, bylo Mathewovi dvacet. Nenapadlo mě, že to byl on. Myslela jsem..." Oči mě pálily. Nechtěla jsem brečet, ale teď to nešlo.

"Pojď sem." Vzal mě kolem ramen a přitiskl mě k sobě. Položila jsem mu hlavu na rameno.

"O mě se nemusíš bát. Mě nezabije a ani tebe. Nenecháme ho vyhrát."

"Mrzí mě to, Jacku. Lenny, Dickens, ti ostatní policisté zemřeli jenom kvůli mně. Kdybych tenkrát nestřílela..."

"...tak by McBride zastřelil Lennyho a možná i tebe. Udělala jsi to, co jsi musela. A Mathew McBride nemá právo tě z toho vinit. Nemůžeš za to, co udělal."

"Díky, Jacku."

 

Uplynulo několik dní. Felix na tom byl čím dál líp a doktor nám oznámil, že se brzy zcela uzdraví.

Gardner dával pomalu dohromady svou zničenou laboratoř. Ostatně to, že přišel o všechny přístroje byla příležitost, aby požádal šéfa o mnohem modernější vybavení, než měl dosud. Takže alespoň k něčemu byl ten výbuch dobrý.

Doktor Black mi vydal tělo mého ubohého kamaráda Lennyho. Pohřbili jsme ho s Jackem na malé zahrádce za domem, kde bydlel. Jack mu udělal malý pomníček a na plochou desku vyryl nápis: "Zde leží Lenny, nejstatečnější pes a nejlepší přítel."

Mathew se neobjevil, ani o sobě nedal vědět. To mě znervózňovalo, protože jsem věděla, že brzy udeří znovu. Sice jsme po něm vyhlásili celostátní pátrání, ale stále nebyl k nalezení.

Čtvrtého dne ráno jsem zrovna snídala, když tu zazvonil telefon.

"Tady Jack, prosím tě, mohla bys sem ihned přijet? Na něco jsem přišel."

"A na co?"

"To ti nemůžu říct do telefonu. Přijeď sem co nejdříve, ano? Tak zatím, Elizabeth." Položil sluchátko.

Něco mi tu nesedělo. Jack mi nikdy Elizabeth neříkal. Vždycky jen Sulli, jen když mě chtěl naštvat, tak mi říkal Lízo. Proč by mi říkal Elizabeth?

Třeba mě chce na něco upozornit. Že by přece jen...

Zhltla jsem snídani a hodila na sebe kabát. Zkontrolovala jsem si zbraň, byla plně nabitá. Bude se hodit.

 

Zaparkovala jsem o pár ulic dál a došla jsem pěšky k zadnímu vchodu. Bylo odemčeno. Proplížila jsem se až ke dveřím vedoucím na hlavní chodbu. Pootevřenými dveřmi jsem nahlédla dovnitř.

Hlavní dveře byly zatemněné. Na podlaze leželo několik policistů. Mezi nimi i šéfinspektor, Gardner a několik techniků. Za příjmovým pultem ležel policista, co měl zrovna službu, v kaluži krve. Byl zřejmě mrtvý.

Uprostřed místnosti stál Mathew McBride s pistolí v ruce. Před ním klečel Kirby. Jednou rukou se držel za rameno, ze kterého mu tekla krev. Mathew mu mířil na zátylek.

"Tak kde sakra je?" slyšela jsem Mathewa, jak křičí.

"Za chvíli přijde." Kirby se ho snažil uklidnit. Chudák.

"To doufám, už kvůli tobě a tvým kamarádíčkům."

"Poslyšte," ozval se šéfinspektor, "proč tohle vlastně děláte?"

"Sklapni! Všichni jste stejní. Hrajete si na ochránce spravedlnosti. A přitom jste všichni stejná pakáž!"

"Proč zrovna Elizabeth? Co vám udělala?" připojil se Kirby.

"Zničila mi život. Přišel jsem kvůli ní o všechny, které jsem miloval."

"Váš otec chtěl zabít jejího kolegu. Udělala, co musela. A za to, co se stalo vaší matce a vašemu bratrovi, nemůže."

"Když táta umřel, máma dřela, aby nás uživila a abychom mohli dál chodit do školy. Pracovala ve dne v noci. Byla unavená. Usnula za volantem a zabila se. A bráchu šoupli do děcáku. Ani jsem na něj neměl čas, musel jsem dřít, abych mohl dostudovat, vzít si ho k sobě a starat se o něj. Našel si špatný kamarády a začal brát drogy. A předávkoval se. Kdyby ta mrcha nezabila mýho tátu, nic by se nestalo. A proto za to zaplatí."

"Nic z toho by se nestalo, kdyby váš otec nepřepadl banku a nezabil pokladní. Za to všechno mohl on."

"Drž hubu! Na tebe taky dojde. Jak se asi ta mrcha bude tvářit, až ti před jejíma očima vystřelím mozek z hlavy? No, co myslíš?" Jack mlčel.

"Řekni, spal jsi s ní někdy ?"

"Ne."

"A ani tě to nenapadlo?" Teď jsem byla docela zvědavá, co řekne.

"Vlastně mnohokrát."

"No, už nebudeš mít příležitost." Podíval se na hodiny. "Tak kde sakra je? Už mi dochází trpělivost. Jestli se neobjeví, než napočítám do šedesáti, odstřelím jednoho poldu."

Už jsem nemohla čekat. Otevřela jsem dveře.

"Tady jsem, Mathew."

"No konečně. Právě jsi zachránila jeden život. Odhoď zbraň, nebo tvýmu parťákovi udělám díru do hlavy."

"To uděláš tak jako tak."

"To jo. Ale co ostatní? Pak můžu pokračovat. Je jich tu dost. Tak odhoď tu zbraň!" Pomalu jsem ji položila před sebe a kopla jsem do ní.

"Tak co? Jaký je to pocit, Elizabeth?"

"Chceš abych tě prosila?"

„Ano. Chci slyšet, jak prosíš o smilování. Chci, aby ses mi plazila u nohou.“ Nejsem zvyklá se před někým plazit, ale teď jsem byla schopná udělat cokoliv.

„Dobře. Prosím, Mathew, nech ho být. Já jsem tady. Dělej si se mnou, co chceš, jen ho nech na pokoji. Prosím!“ Klekla jsem si na kolena. Mathew se rozesmál.

„Roztomilé. Jsi tak přesvědčivá, Elizabeth. Mám sto chutí tě zabít. Ale neudělám to. Nejdříve tady tvému kamarádovi udělám z mozku sekanou."

"Je mi líto, co se stalo. Nechtěla jsem tvého otce zastřelit, ale neměla jsem jinou možnost."

"Nech si ty kecy. Škoda, že jsi neviděla, jak se všichni ti policajti tvářili, když jsem je střelil. A jak se tvářil tvůj kamarád Lenny. Byl pořádně vyděšenej, když mě poznal."

"Jestli vystřelíš, stejně se odtud nedostaneš živý."

"To je mi jedno. Já už nemám pro co žít. Stačí mi jen, když budeš trpět. Když uvidíš svýho parťáka chcípnout a budeš vědět, že to bylo kvůli tobě a že jsi s tím nemohla nic dělat."

"Nedělej to!"

"Pozdě. Rozluč se se svým parťákem." Pak třeskl výstřel.

 

Pokračování příště.