„A co tam jako budeme
dělat, když je jen to na jeden den?“
Otázky mých spolužáků z 1. A mě
zezačátku nechávaly naprosto klidnou, odpovídala jsem bez sarkasmu a upřímně.
Ale po třináctém dotazu jsem začala být lehce nepříjemná.
V sedm hodin s touto náladou nastupuji
do autobusu a nepouští se mě ani při výstupu na Zadově o hodinu později. Počasí
je typicky výletní - zdá se vám, že každou chvíli začne pršet - a tak
dokresluje mírně mrzutou náladu naprosté většiny všech, kromě usměvavých
třídních profesorek. Chvíli pochodujeme po silnici a po deseti minutách
zabočujeme na lesní cestu, která vede přímo k chatě Mládí. Tam nás zdraví
sympatický kluk s moravským přízvukem a slečna, oba v imitaci námořních
obleků. Vítají nás na zaoceánské lodi
(motto kurzu bylo „Na jedné lodi“) a při vstupu do budovy nám rozdávají různá
jména - funkce, které bychom měli zastávat. Klíčový okamžik. Ihned jsme na sebe
začali házet spiklenecké pohledy, kdy jsme se škodolibě smáli ostatním za jejich
infantilní funkci. Tím se nám ohromně zlepšila nálada a nastala tak první
světlá chvilka dne.
Když jsme se konečně po tom všem vybalování a
rozdělování pokojů sešli v dolní velké místnosti, představují se nám
všichni tři lektoři z organizace „Do světa“ (která se na takové akce
zaměřuje) a navrhují seznámení pomocí přidání přídavného jména začínajícího na
stejnou hlásku jako naše jméno.
Tímto začíná série naprosto zbytečných
aktivit. Strávili jsme snad hodinu a půl přeříkáváním slovních spojení jako je
„krutá Kačka“ nebo „pracovitý Petr“. Asi šlo o originalitu, vtip a úžasnou
zábavu na rozehřátí. Ani jedno jsem tam nenašla.
V jedné z dalších částí programu se
máme seřadit podle barvy ponožek a velikosti se zavázanýma očima. Pokoušíme se
o stavbu „věží“ z kelímku a špejlí...
Při obědě jsme byli asi všichni překvapení.
Radši bych nepsala o tom, že jídlo všem chutnalo tak moc, že se místo oběda
nebo večeře vydávala skupina (skoro třetina třídy) do nejbližší pizzerie. J
Odpoledne jsme byli i z části venku a
program byl mnohem zábavnější. Víceméně
šlo stále o jedno a to samé - stmelování a zjišťování, co mají ostatní rádi. Po
večeři, u které jsme nevěděli, jestli jde o maso nebo vtip, jsme se přesunuli
do klubovny. Následuje rekapitulace dne. Melancholické rozloučení. Slzy. Došlo
i na dechberoucí objetí. Po tak náročném dni už jsme dost unavení, ale přesto
spokojeni. Jdeme spát v osm hodin, abychom ráno zvládli bez problémů
budíček a nemuseli tak dohánět spánkový deficit, který by nastal, kdybychom
celou dobu nespali.
Dobře, trochu jsem to teď idealizovala.
Takhle to samozřejmě nebylo.
Na konec chci jen dodat, že článek působí
na první dojem mnohem kritičtěji, než doopravdy je. Kurz jsme si v rámci
možností užili.
Autorka J. Tomášková
Autorka J. Tomášková
Komentáře
Okomentovat