Jako bychom se vyspali pouze třikrát a prázdniny už jsou fuč. Jak je to jen možné? Proč tak rychle utekly? Pořád jsem si myslela, že mám ještě času dost a že se nakonec stihnu podívat i na něco do školy. Bohužel, mé plány selhaly. Ale proč plakat nad rozlitým mlékem? Pojďme se radši vrátit do období nic nedělání, ponocování a dlouhého vyspávání. Do dnů proválených a večerů s kamarády strávených, ale i do dnů s knihou v ruce. Ano, myslím tím prázdniny. Z názvu už jste asi usoudili, že jsem nějako dobu strávila v Alpách a o to bych se s vámi chtěla podělit.
V Rakousku nedaleko (vlastně to bylo dobrých 10 km) od města Zell am See se nacházel penzion, ve kterém jsme bydleli po čtyři dny. Já, Terka, Káťa a jejich strejda Mirek. Jeli jsme tam hlavně kvůli snowboardu, skvělým sjezdovkám, krásnému počasí a vysokohorskému vzduchu. Když jsme první den přijížděli, bylo nádherné počasí. Cesta trvala něco málo přes čtyři hodiny a na místo určení jsme dorazili k večeru. První den jsme jeli obhlédnout sjezdovky, kde budeme jezdit. Už jsme se těšili až druhý den vyrazíme, ale co se nestalo.. Jak jsme byli z předchozího dne unavení, usnuli jsme a probudili se až pozdě. Tudíž jsme se nasnídali a hodinu nato začali dělat oběd. Pak jsme konečně vyrazili a místo celodenní permice si koupili půldenní. Další den už následovala celodenní, kterou jistil budík na osmou hodinu ranní. Poslední den následoval odjezd.
Sjezdovky byly naprosto parádní. Dlouhé, příkré, ale i střídmé. Jezdili jsme na červených, černých, ale i modrých. Kabinková lanovka nás nahoru vyvážela přibližně 20 minut a dolů jsme to sjížděli pěknou půl hodinku. Musím se vám taky pochlubit počasím, které nás provázelo. Na rozdíl od slunných dnů, kdy jsme přijížděli a odjížděli, tak dny, kdy jsme jezdili, byly ošklivé. Byla mlha, tudíž ani když jsme byli nějakých 2 000 metrů nad mořem z výhledu jsme neviděli ani pumpičku. Vítr foukal a honosně sněžilo. Jeden den sněžilo tolik, že kvůli tomu zavřeli některé lanovky.
Majitelé penzionů byli moc milí a ochotní. Párkrát nás i vyváželi traktorem k penzionu, protože ty klikaté, zasněžené silnice byly pěkně zrádné. Jeden večer jsme s nimi seděli u kafe a výborného koblihu (kterému se lecjaký český nemá šanci se vyrovnat). A protože jsme jim rozuměli vše, ale těžší bylo něco povědět, použili jsme v krajních případech námi oblíbenou němgličitnu.
I přes nepříznivé počasí jsme si výlet moc užili. A domů? Tam se nám vůbec nechtělo!
(Více fotek: GB Photography)
Komentáře
Okomentovat