„Pojedeme do Prahy,“ řekla jednoho dne má dějepisářka. Hurá, pomyslel jsem si, další den odpočinku mimo školu. To jsem ještě nevěděl, že se po této exkurzi vrátím s únavou roztřesenými končetinami a vědomostmi, které se snažím již velmi dlouho neúspěšně odstranit z paměti a uvolnit tak místo pro jiné nesmyly.
Vše začalo v brzkých ranních hodinách na nádraží ČSAD ve Vimperku. V klidu rozímaje nad smyslem života, pozoroval jsem projíždějící rachotiny, držící pohromadě pouze silou vůle a jen doufal, že v nich nestrávím úmorné čtyři hodiny jízdy do a z Prahy. První milé překvapení přišlo vzápětí. U skupiny, v níž jsem se nacházel, zastavil stroj hromadné dopravy určený výrobcem pro jízdu do středomořských letovisek. Výkonná klimatizace, tichý chod, ztmavená skla a sklápěcí sedadla byla samozřejmostí. Patrně díky těmto vlastnostem autobusu a faktu, že jsem byl nadopován kinedrilem jako polovodič typu P borem, uplynula cesta tak rychle.
Po příjezdu následoval pěší přechod do Botanické zahrady Karlovy univerzity. Celou cestu jsem plnil úřad mapaře a jen doufal, že můj kompas ukazuje správně. Cesta byla správná, ale na můj vkus poněkud hlučná. Neustále jsem slyšel o nějaké památce, kolem které procházíme. Po 2 km se mě zmocnil dojem, že pokud v Praze hodíte klacek, pak jistě dopadne na historicky významné místo. (převzato z filmu Avatar)
Botanická zahrada mě bohužel nepřekvapila. Ve většině skleníků dosahovala teplota 30 °C a krátce po vstupu přeřvali papoušci i ten zbytek myšlenek, co mi zbyl. Průvodkyni nám dělala brigádnice, patrně studentka biologie. Tato náhrada měla své nesporné výhody. Mezi ty největší patřila ochutnávka plodů vystavených rostlin, samozřejmě jen v kandovaném stavu. Dále nám prohlídku zpříjemnila různými humornými historkami o rostlinách.
Při přechodu na Pražský hrad jsme šli tak rychle, až se mi málem podařilo několikrát při sledování mapy narazit do sloupu pouličního osvětlení a několika kočárků. Tato část se mi zamlouvala nejvíce, protože byla tichá, klidná, rychlá, ale hlavně nás na jejím konci čekala přestávka na občerstvení v provozovně McDonaldu, který mě opět zklamal mdlou chutí svých produktů. Řízku z domova se prostě nic nevyrovná.
Samotná prohlídka s názvem Hrady a zámky objevované a opěvované se blýskla svou průměrností se značnou průměrnou odchylkou. Exponáty lze jen vychválit, většinu tvořily nádherné, staré a běžně jen těžko spatřitelné kousky svezené na zimu z hradů a zámků České republiky. Průměr kazil průvodce. „Byl nefundovaný, asi se to musel rychle naučit.“ (citace komentáře Mgr. Pavly Heřtové). Mě nejvíce zaujal relikviář svatého Maura, kopie svatováclavských korunovačních klenotů a historický automobil. Jen škoda tak šibeničního načasování. Kdybychom nemuseli před návštěvou výstavy obejít polovinu Prahy, pak by jsme se jistě namísto soubojů o místa k sezení zajímali o vystavené předměty. Na cestě zpět k domovu, předstíraje spánek, podařilo se mi vyslechnout útržky rozhovoru našich učitelek. Věděli jste, že před dávnými časy, v předalekém pražském divadle urazil jeden ze studentů naší školy účinkující herce tak krutě, až se musely výlety do tohoto divadla přerušit na dlouhé tři roky?
Vše začalo v brzkých ranních hodinách na nádraží ČSAD ve Vimperku. V klidu rozímaje nad smyslem života, pozoroval jsem projíždějící rachotiny, držící pohromadě pouze silou vůle a jen doufal, že v nich nestrávím úmorné čtyři hodiny jízdy do a z Prahy. První milé překvapení přišlo vzápětí. U skupiny, v níž jsem se nacházel, zastavil stroj hromadné dopravy určený výrobcem pro jízdu do středomořských letovisek. Výkonná klimatizace, tichý chod, ztmavená skla a sklápěcí sedadla byla samozřejmostí. Patrně díky těmto vlastnostem autobusu a faktu, že jsem byl nadopován kinedrilem jako polovodič typu P borem, uplynula cesta tak rychle.
Po příjezdu následoval pěší přechod do Botanické zahrady Karlovy univerzity. Celou cestu jsem plnil úřad mapaře a jen doufal, že můj kompas ukazuje správně. Cesta byla správná, ale na můj vkus poněkud hlučná. Neustále jsem slyšel o nějaké památce, kolem které procházíme. Po 2 km se mě zmocnil dojem, že pokud v Praze hodíte klacek, pak jistě dopadne na historicky významné místo. (převzato z filmu Avatar)
Botanická zahrada mě bohužel nepřekvapila. Ve většině skleníků dosahovala teplota 30 °C a krátce po vstupu přeřvali papoušci i ten zbytek myšlenek, co mi zbyl. Průvodkyni nám dělala brigádnice, patrně studentka biologie. Tato náhrada měla své nesporné výhody. Mezi ty největší patřila ochutnávka plodů vystavených rostlin, samozřejmě jen v kandovaném stavu. Dále nám prohlídku zpříjemnila různými humornými historkami o rostlinách.
Při přechodu na Pražský hrad jsme šli tak rychle, až se mi málem podařilo několikrát při sledování mapy narazit do sloupu pouličního osvětlení a několika kočárků. Tato část se mi zamlouvala nejvíce, protože byla tichá, klidná, rychlá, ale hlavně nás na jejím konci čekala přestávka na občerstvení v provozovně McDonaldu, který mě opět zklamal mdlou chutí svých produktů. Řízku z domova se prostě nic nevyrovná.
Samotná prohlídka s názvem Hrady a zámky objevované a opěvované se blýskla svou průměrností se značnou průměrnou odchylkou. Exponáty lze jen vychválit, většinu tvořily nádherné, staré a běžně jen těžko spatřitelné kousky svezené na zimu z hradů a zámků České republiky. Průměr kazil průvodce. „Byl nefundovaný, asi se to musel rychle naučit.“ (citace komentáře Mgr. Pavly Heřtové). Mě nejvíce zaujal relikviář svatého Maura, kopie svatováclavských korunovačních klenotů a historický automobil. Jen škoda tak šibeničního načasování. Kdybychom nemuseli před návštěvou výstavy obejít polovinu Prahy, pak by jsme se jistě namísto soubojů o místa k sezení zajímali o vystavené předměty. Na cestě zpět k domovu, předstíraje spánek, podařilo se mi vyslechnout útržky rozhovoru našich učitelek. Věděli jste, že před dávnými časy, v předalekém pražském divadle urazil jeden ze studentů naší školy účinkující herce tak krutě, až se musely výlety do tohoto divadla přerušit na dlouhé tři roky?
Komentáře
Okomentovat