Před zhruba dvěma měsíci byly prázdniny v plném proudu a já jsem poprvé v životě usedla za volant.
Samozřejmě nejsem žádný sebevrah, a tudíž jsem autoškole dala přednost před jízdou na černo.
Když jsem poslední červencový týden absolvovala první jízdu, měla jsem pocit, že se k řízení motorových vozidel skutečně nehodím.
Pomalu pouštět spojku do bodu záběru, přitom s citem přidávat plyn, blinkrovat, řadit a mnoho dalších věcí musí řidič zvládat jako by mimochodem, aby současně zkontroloval zpětná zrcátka, zda-li je na hlavní, nebo vedlejší silnici a konečně aby se vůbec rozjel. Připadalo mi toho trochu moc.
Zanedlouho se k praktické výuce připadala i teoretická. Pokud se domníváte, že maturitních otázek je hodně, musím vás uklidnit, není. V okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že úloh, které je nutné si projít k úspěšnému složení teoretické zkoušky k získání řidičského oprávnění, je 845, myslela jsem si, že snad ani nenastoupím do školy, abych všechny stihla projít.
Jízd přibývalo, ale často vypadaly velmi nejistě a občas jsem se ocitla i v poměrně nebezpečných situacích. Ve Zlešicích jsem se například domnívala, že tamější, svou nezvyklou prudkostí proslulou, zatáčku vyjedu se zařazenou trojkou. Omyl, auto letělo do stromu a kdyby duchapřítomná lektorka nedupla na brzdu, asi bych již nenapsala tenhle článek.
Dále je poměrně záludné rozjíždění do kopce. Budete-li plánovat rozjet se stejným způsobem jako na rovině, můžete se být jistí, že se vám to nikdy nepodaří. I auta totiž podléhají fyzikálním zákonům a couvají dolů z kopce. Pokud za vámi nikdo není, mohli byste teoreticky couvat, dokud by se rozjezd nepovedl, ale věřte mi, že jako na potvoru za vámi budou čekat minimálně dva nervózní řidiči.
Neméně komplikované jsou křižovatky. Hlavní silnice totiž není vždy ta, po níž jedete, nýbrž ta, která je označena dopravní značkou. Nestihnete-li se před místem, kde se kříží několik pozemních komunikací, seznámit s dodatkovou tabulkou umístěnou pod svislou dopravní značkou upravující přednost, máte jen dvě možnosti. Buď čekat, než nebude široko daleko žádný dopravní prostředek, nebo prostě risknout, že teď zrovna můžete projet, aniž by vás zajímali ostatní. Proto vám radím, radši než po přitažlivých chodcích se dívejte včas na značky.
Co se týká teorie, nezbývá nic jiného než se trpělivě prokousat všemi otázkami a snažit se zapamatovat si, jaký je rozdíl mezi zastavením, zastavením vozidla a stáním. Nebo pochopit, že osoba pohybující se na pozemní komunikaci na koloběžce je řidičem. Zapsat si za uši, že v obytné a pěší zóně se jezdí maximálně dvacítkou. A v neposlední řadě vzít na vědomí, že airbagy jsou prvky pasivní bezpečnosti.
Asi si teď říkáte, že dostat řidičák není jen tak. Možná pochybujete, máte-li vůbec s autoškolou začínat. Nebojte se, na závěr vám mohu s radostí oznámit, že po všech peripetiích jsem 6. 10. úspěsně složila teoretickou i praktickou zkoušku žadatele o řidičského oprávnění a mohu potvrdit, že věci, které se vám na začátku bude zdát nemožné zvládat současně, už dělám automaticky. A ve Zlešicích dávám dvojku po paměti.
 |
| I takto to někdy vypadá při řízení |
Když jsem poslední červencový týden absolvovala první jízdu, měla jsem pocit, že se k řízení motorových vozidel skutečně nehodím.
Pomalu pouštět spojku do bodu záběru, přitom s citem přidávat plyn, blinkrovat, řadit a mnoho dalších věcí musí řidič zvládat jako by mimochodem, aby současně zkontroloval zpětná zrcátka, zda-li je na hlavní, nebo vedlejší silnici a konečně aby se vůbec rozjel. Připadalo mi toho trochu moc.
Zanedlouho se k praktické výuce připadala i teoretická. Pokud se domníváte, že maturitních otázek je hodně, musím vás uklidnit, není. V okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že úloh, které je nutné si projít k úspěšnému složení teoretické zkoušky k získání řidičského oprávnění, je 845, myslela jsem si, že snad ani nenastoupím do školy, abych všechny stihla projít.
Jízd přibývalo, ale často vypadaly velmi nejistě a občas jsem se ocitla i v poměrně nebezpečných situacích. Ve Zlešicích jsem se například domnívala, že tamější, svou nezvyklou prudkostí proslulou, zatáčku vyjedu se zařazenou trojkou. Omyl, auto letělo do stromu a kdyby duchapřítomná lektorka nedupla na brzdu, asi bych již nenapsala tenhle článek.
Dále je poměrně záludné rozjíždění do kopce. Budete-li plánovat rozjet se stejným způsobem jako na rovině, můžete se být jistí, že se vám to nikdy nepodaří. I auta totiž podléhají fyzikálním zákonům a couvají dolů z kopce. Pokud za vámi nikdo není, mohli byste teoreticky couvat, dokud by se rozjezd nepovedl, ale věřte mi, že jako na potvoru za vámi budou čekat minimálně dva nervózní řidiči.
Neméně komplikované jsou křižovatky. Hlavní silnice totiž není vždy ta, po níž jedete, nýbrž ta, která je označena dopravní značkou. Nestihnete-li se před místem, kde se kříží několik pozemních komunikací, seznámit s dodatkovou tabulkou umístěnou pod svislou dopravní značkou upravující přednost, máte jen dvě možnosti. Buď čekat, než nebude široko daleko žádný dopravní prostředek, nebo prostě risknout, že teď zrovna můžete projet, aniž by vás zajímali ostatní. Proto vám radím, radši než po přitažlivých chodcích se dívejte včas na značky.
 |
| Nezbytná dodatková tabulka |
Asi si teď říkáte, že dostat řidičák není jen tak. Možná pochybujete, máte-li vůbec s autoškolou začínat. Nebojte se, na závěr vám mohu s radostí oznámit, že po všech peripetiích jsem 6. 10. úspěsně složila teoretickou i praktickou zkoušku žadatele o řidičského oprávnění a mohu potvrdit, že věci, které se vám na začátku bude zdát nemožné zvládat současně, už dělám automaticky. A ve Zlešicích dávám dvojku po paměti.
Komentáře
Okomentovat