Je
leden, čas, který pro všechny vysokoškoláky znamená 3 - 4 týdny neustálých
čtvrtletek a občas i několika maturit. Všechno hravé flitrové oblečení zůstane
viset ve skříni a peněženka konečně netrpí hladem, protože těch pár pětek na
zlatý mok si tam ještě chvilku pobude. Minimálně do úspěchu u první zkoušky.
Každoročně s prvními týdny nového roku s láskou vzpomínám na náš vimperský
gympl a vracím se do období závěrečných testů z matiky, češtiny atp.
Jsem
studentkou zemědělky - nic neříkejte, vím moc dobře, že první, co vás po
vyslovení názvu školy napadne, je “hnojárna” a u zkoušek “dávačka”. A tady si
neodpustím poznámku, není to tak úplně pravda. Netvrdím, že učení je stejně
náročné jako na medicíně nebo právech, ale rozhodně to není taková hračka, jak
se říká. Samozřejmě, že vzhledem
k volnému přijímacímu řízení se
na VŠ dostane už i ten, kdo ani studovat nechce, ale nehodlá vstoupit do
pracovního procesu. U nás jich bylo v prváku celkem dost, do druháku se dostala
lehká nadpolovina - teď ale zpátky ke zkouškám.
Dnes
jsem se vydala do boje s nejzákeřnějším protivníkem - genetikou, která patří k
nejvíce opakovaným zkouškám vůbec. Před vstupem do místnosti (samozřejmě -
Daňková, pojďte jako první) jsem se třikrát otočila, pětkrát pokřižovala, poklonila
všem možným i nemožným bůžkům. Ještě jsem sahala do kabelky pro česnek, ale to
už mi přišlo přece jen přehnané…
A
tak sedím na tom nechutně vrzajícím křesle a v ruce žmoulám “přípravu“ asi o
třiceti slovech. Proti mně se uvelebí ten dredatý šílenec - můj cvičící. Voila!
Má noční můra se do puntíku naplnila. “Slečno, začneme!” Teď se ukaž andělíčku
můj strážníčku, protože vstup do pekla byl slavnostně otevřen.
Moje
ruce se proměnily v sulc a můj hlas v žabí skřeky. V hlavě mi proběhlo základní
pravidlo: “Propiš se testem a ústní už
nějak okecáš” …, které ovšem doprovázelo jeho “tohle není přesné, rozveďte to
geneticky”… skvělý. Poté, co se tato věta stala refrénem mého úzkostlivého
sonetu o neschopné studentce, jsem propadla panice a záhy i depresi. “Dobře,
no, povězte mi, jak je to s gametami u polyhybrida,” řekl a v očích se mu
zajiskřilo. “Množství zjistíme pomocí vzorečku 2 na en,” řekla jsem s trochou
kuráže, protože tohle jsem si na beton pamatovala. “Dobře, a co to znamená?”
potměšile se ptá a z jiskřiček už byla vatra. “Co to asi tak může znamenat, ne?
Přesně to, co jsem řekla, tak co po mně ještě chce? Jak já bych mu ten dred
ustřihla!” odpověděla jsem si v myšlenkách. Mlčel. Já jsem mlčela a můj mozek
se vařil. Tak sakra. 2 na en. Co mi to říká? A můj myšlenkový proces se rozjel
na plné obrátky. Trklo mě to, dostala jsem se zpět do hodiny matematiky na
gymplu. Na hodiny a hodiny počítání pod dozorem obětavého tatínka, nekonečné
otázky, proč nás toho učí tolik nad rámec, na ta podezření (tehdy) pančitele
Heřty, že mi kus čtvrtletky počítá Karča a na následné potvrzení jeho domněnky,
když jsem stála u tabule, a on s hlavou v dlaních říká: “To je asi marné,
tohleto.” Na tehdejší hlubokou nenávist k tomuhle předmětu. Z ničeho nic ze mě
vypadlo: “Počet určují kombinatorická pravidla, která jsou aplikována na tuto
problematiku.” Tahle věta zaskočila nejen mě, ale i zkoušejícího, jehož
škodolibost záhy povadla. “Konečně, slečno. Vybojovala jste si to. Tady máte
index.” “Děkuji,” špitla jsem a vyrazila ven. Možná bych mu ten dred přece jen
nechala. Za dveřmi jsem se opřela o zeď a zklidňovala svůj tep. Pche, a prej,
že je to se mnou marné! Jak by na mě byl asi pan matikář hrdej, že jsem si
matikou vybojovala zkoušku!
Vím,
že to trochu zavání oblíbenou frází učitelů: “Dobře se učte, nikdy nevíte, kdy
se vám to bude hodit.” Taky jsem tuhle větu neměla ráda. Moc pečlivě jsem si
četla studijní program a s úšklebkem, že
žádnou matiku nemáme, jsem chtěla obřadně spálit staré sešity. Jenomže ouha,
nejen že na sebe matika vezme vznešenou podobu Výpočetních metod v biologii,
ale prolíná téměř každým předmětem. Všude je nějaká statistika, nějaký rozbor,
pravděpodobnosti, matice… A není to jen u matiky. Biologie, kterou jsem měla na
gymplu, a SOČka v Českých Budějovicích mi kolikrát zachránily krk. Sice se celá
středoškolská látka probere v prvních 10 minutách první hodiny, ale kdo ji
nemá, je v obrovské nevýhodě.
Samozřejmě,
že člověk může prolézt i bez políbení některými předměty, ale život obzvlášť v
prvním zkouškovém si extrémně přitíží. A do dalších let problémů přibývá.
Protože na základ ze SŠ se navaluje prvák, na prvák druhák atp.
A
tak radím, buďte chytřejší než já, nenadávejte na gympl. Je to kvalitní škola,
pokud ji dokážete “podojit” se vším všudy, odnesete si obrovskou výhodu. Spoustu
mých spolužáků nemělo na střední tak kvalitní matikáře/jazykáře, jako máme my
ve Vimperku, a tak třeba přetahují zkoušku z Výpočetních metod už druhý rok,
protože o maticích nikdy neslyšeli… Neříkám, že musíte být jedničkáři (i když i
to má své výhody), jen nechte dopoledního nebo odpoledního šlofíka na doma a
alespoň pasivně poslouchejte. Nemusíte se šprtat, ale musíte se naučit učit a
poslouchat.
Už
i to, že se tohle zvládnete (a není to žádná super dřina) vám extrémně pomůže
přežít některé neskutečně nudné předměty, které na každé VŠ čekají. A na
kterých bývá jako na potvoru docházka a aktivita povinná.
Mějte
se v těch 4 budovách skvěle a užívejte si to!
Jo
a Gymple, díky!
Tereza
Komentáře
Okomentovat