Vždycky, když se někomu zmíním, že mám příbuzného s jménem Přemek Pošusta, nedokáže dotyčný zachovat vážnou tvář, nebo si pak naopak myslí, že si vymýšlím. Ale copak by se o něčem takovém dalo žertovat? Za úplnou lhářku jsem nicméně považována hned vzápětí, když dodám, že čestné místo v našem rodokmenu zaujímá i rodina Hujerova.
A protože maturiťák (rozuměj maturák) je velká věc, nemohli jsme Hujerovy nechat ve štychu. Třeba byste si mohli říct, že jich už tam i bez nás bude požehnaně, protože Hujerů je podle jednoho českého filmu všude plná ves. Avšak právě proto jsme si tak velkou akci nemohli nechat ujít.
Po mých prvotních protestech, že se opravdu nehodlám malovat a česat před jízdou, neb budu po třech až čtyřech hodinách v autě vypadat jako strašák do zelí, mi bylo sděleno, že mi jiná možnost nezbyde. A jelikož nejsem velký fanoušek disciplíny Hlavně si nevypíchni oko řasenkou, zatímco se budeš zkrášlovat v dopravním prostředku, rezignovala jsem a smířila se s tím, že pod Ještědem, kam jsme mířili, rozhodně nebudu královnou plesu.
I přes to že jsem měla několikrát chuť navigaci za jízdy vyhodit z okna, uctívat jsem ji začala v momentě, když mi monotónní hlas oznámil, že jsme dorazili do cíle. Vyměnila jsem proto tlusté ponožky za lodičky, které jsem měla nejspíše po vzoru sestry ,,prochodit". Což ve zkratce znamená, že je ségra měla doma obuté nonstop tři dny. A jelikož jsem člověk, který rád nechává věci na poslední chvíli, nechtěla jsem skončit se zlomenou nohou pod schody, kdybych kupříkladu pospíchala na záchod. Tudíž budu v Mladé Boleslavi za strašáka, který ještě ke všemu neumí chodí v podpatcích. Skvělý.
Světě div se, nohu jsem si nezlomila. Ovšem omdlení mi hrozilo v okamžiku, kdy jsem spatřila rodinný stůl. Na židlích seděli všeho všudy dva lidé, a to rodiče maturanta. Ihned jsme se zmateně ptali, kdy hodlá dorazit zbytek. Ještě zmateněji nám bylo odpovězeno, že nikdo další přijít nemá. Vzhledem k tomu, že se jich na narozeninových oslavách vždy sejde kolem kdo to má počítat, neustále se objevují další, byli jsme trošičku zklamaní. Ovšem bitva se nemá vzdávat bez boje. A tak jsme se se sourozenci dohodli, že seveřanům ukážeme, jak se to u nás na jihu pořádně rozjíždí.
Nebylo nám přáno a začátek plesu se vlekl za doprovodu ploužáků. Iniciativy se chopila mamka s přítelem a na stůl přinesli občerstvení v podobě obložených chlebíčků, zákusků a oříšků. Vesměs všechno, co bych se svou žlučníkovou dietou rozhodně jíst neměla. Vem to čert, řekla jsem si a už si dělala zálusk na punčák, zatímco jsem jednou rukou držela chlebíček a druhou cvakala fotky.
Nemůžu říct, že byl ples vyloženě nudný. Ale o schopnosti mladých lidí se bavit vypovídal taneční parket, kde se věkový průměr pohyboval kolem padesáti. A jelikož jsem po panáku lemonda, který byl mimochodem za nekřesťanské peníze a ještě ke všemu ředěný, měla o trochu odvahy navíc, popadla jsem čerstvě ošerpovaného maturanta a donutila tak celou jeho partu kamarádů chtě nechtě se přesunout na parket. A když jsme já, ségra a brácha světu na severu ukázali naše taneční kreace, které jsme po častých návštěvách Calypsa dotáhli téměř k dokonalosti, přidali se k nám i ostatní.
Dá se tedy říci, že cíl večera byl splněn. Opět se jednou ukázalo, že kvalita kvantitu hravě strčí do kapsy a že nejlepší maturáky jsou stejně u nás na jihu. Jediná věc, která mě mrzí, je ta, že mi někdo snědl punčák. Ale to bych toho už chtěla asi moc.
Komentáře
Okomentovat