K Budějicům cesta, ale že je...

... setsakramentsky dlouhá a smradlavá a upocená a... Já vám to tedy vysvětlím.

V pondělí jsem se s Káťou (šéfredaktorkou) vydala do Budějc. Proč? Jak? Kdy?

• Jely jsme si vyslechnout vyhlášení výsledků soutěže školních časopisů pro Jihočeský kraj. 
• Jely jsme autobusem.
• V pondělí, to už jsem psala.

Den započal docela slibně. Na to, že je duben, sněžilo opravdu jen zlehounka. A když jsem uklízela zimní kabátek do skříně, myslela jsem na to, jak si dnešní volný den užiju.

Úsměv mi z tváře nezmizel ani po usednutí na sedačku v autobusu. Hned u placení jízdenky mi totiž sympatický řidič vynadal, když spatřil v mé ruce pětistovku, a pod vousy si něco šovinisticky mumlal o zatracených holkách. A o tom, že mu chybí drobné. 

Pokud si myslíte, že to nejhorší mám za sebou, musím vás vyvést z omylu. Hned ve Vimperku jsem si sedala k neznámé osobě, kterou jsem během pěti vteřin odhadla za nejlepší společnost na cesty, protože zbytek osazenstva představovaly postarší dámy s trekingovými holemi, které se jedna druhé chlubily tím, co měly ráno k snídani. (A když jsem zaslechla ,,česneková pomazánka", moje rozhodnutí bylo jasné.) 

Ale bylo mi přáno, seděla jsem celou cestu. Což se nedá říct o zbylých cestujících, kteří stáli po celou dobu až do krajského města, protože početnou výpravu česnekových dam nahradila netolická horda. Okna se mlžila, pot byl cítit a řidič-šovinista opět ukázal svou jemnou stránku a lidi nabádal, ,,ať se laskavě posouvají dál". (Zřejmě měl pořád problém s drobnými.)

Naštěstí cesta trvala jen hodinu a půl.

Když jsem znova usedala, tentokrát už na místě konání, byla první přednáška již skoro u svého konce. Přednášela milá Pavla Soletka Krátká o své knize Pohrátky. Následovalo slosování o zmíněnou knihu,  o ilustrace z ní a o pexesa s motivy Pohrátek. Celkem bylo v sále 168 osob, přičemž já byla tou poslední. Jaká je pravděpodobnost, že... ? No dobře, první cenu jsem vyhrála já. 

Pavla Soletka Krátká 

Vyhraný obrázek

Následovala přednáška našeho úspěšného paraolympionika, který má na svém kontě nejeden evropský rekord. Doufám, že se mu na olympiádě v Riu bude dařit, a pokud jste ani vy doposud nevěděli, kdo Arnošt Petráček je, doporučím vám kouknout na jeho webovky :)  http://www.arnostpetracek.cz/

Arnošt Petráček. (vlevo)

Některé jeho úspěchy 

Po přednáškách už přišel čas vyhodnocování. Základní školy, první stupeň, druhý stupeň, střední školy a nakonec naše kategorie, webové časopisy. Nečekaly jsme na ortel dlouho, náš časopis skončil poslední. Jsme druzí! A postupujeme do celostátního kola. S Káťou jsme převzaly tašku 

s (hodnotnými) cenami a trochu nás zarazilo, že obsah igelitek je rok od roka menší. A nudnější. (To třeba minulý rok jsme tam našly klovatinu!) Dojedly jsme naše chlebíčky a koláčky a vyrazily zpět do víru velkoměsta.

Naštěstí do Vimperka tolik lidí necestuje, a tak se v autobusu dalo bez obtíží dýchat. Já už měla drobné a seděla vedle naší šéfredaktorky. Cestou na nádraží jsem si vyzvedla novou knížku a po pár kilometrech usnula s hlavou opřenou na okně. Káťa na tom byla podobně, akorát její hlava chvilkami zabloudila i na mé rameno.

Sečteno a podtrženo, jednodenní výlet se vyvedl. A tipy pro další redaktory, co se budou chystat do Budějc místo nás, jeďte ranními autobusy. A mějte u sebe drobné. A hlavně dobrého parťáka a skvělou náladu!