Jak to doopravdy bylo s Karlovou univerzitou?
Jaké to překrásné ráno vítá naši královskou milost v ložích, zatímco v zahradách ptáci cvrlikají, pomyslel si Karel IV. ještě napůl bdící na strahovské koleji. Náhle ho něco rozrušilo. Byl to zvuk troubícího auta. To ovšem zdaleka jako zpěv ptačí nezní, spíše mi to halekání volů připomíná. Rychle se na posteli napřímil a poprvé otevřel oči. V němém úžasu zůstal pouze pár chvil, než do pokoje vtrhl zřejmě panovníkův spolubydlící.
„Vstávej, vole, jde se na Spartu!“ zvolal a začal po něm házet kusy oblečení, které se válely na zemi. „Pokud nebudeš oblečenej do deseti minut, jdu na derby bez tebe, to ti jako říkám z fleku.“
Král, stále neschopný slova, si deku s motivy sparťanského klubu přitáhl k bradě a nedokázal ze sebe vymáčknout jedinou kloudnou větu. Chlapec se na něj podíval a pokrčil rameny.
„Pokud chceš jít na zápas nahatej, tak jo. Je rok 2016, tomu by se už stejně nikdo nedivil.“ Mé uši snad špatně slyšely výrok tohoto výtržníka, 2016? A s tím se jeho Veličenstvo skácelo zpátky do postele.
„Prostě najednou omdlel, no.“
„On včera flámoval?“
„Já nevím, včera jsem ho vůbec neviděl. Vzal jsem Aničku na večeři.“
Anna! Moje Anna! S myšlenkou na svou současnou ženu se král probral. Stále ležel na posteli, ale ve tváři se mu zračilo odhodlání. Chtěl odpovědi. Od hlavy až k patě si prohlédl chlapce, kteří se nad ním skláněli a starostlivě mu hleděli do očí.
„Smím já, král římský, český, římský, italský a burgundský král, hrabě lucemburský a markrabě moravský, vám dvěma urostlým pánům položit otázku týkající se času a data dnešního?“
Hoši si vyměnili zmatené pohledy, které upírali střídavě na sebe a na Karla. Pomalým pohybem udělali oba krok zpátky, aniž by odpověděli na položenou otázku. A pak, z ničeho nic, se dali do hlasitého smíchu.
„Já-já-já umřu! Tak my ho den nevidíme a z Káji, kterej sotva ví datum druhý světový, teď z fleku vypadnou tituly nějakého Ludvíka bůhví kolikátýho!“
„A ještě ta jeho mluva,“ dodal chlapec, který se po vzoru toho prvního sesunul k zemi, zatímco se oba popadali za břicha.
Karel, který stále nevěděl, zda se dozajista zbláznil, si důležitě odkašlal a narovnal se, aby své otázce dodal trochu na vážnosti. Přičemž záměrně ignoroval urážku, že by si ho někdo mohl splést s jeho předchůdcem.
„Vaše veličenstvo, je čtvrt na šest, desátého května 2016. A pokud urychleně nezvednete svůj velectěný zadek z postele, neuvidíme zápas,“ vzpamatoval se z menšího záchvatu smíchu první spolubydlící a vytáhl Karla za ruku z postele. Druhý ho mezitím násilím nasoukal do dresu již zmiňovaného týmu a společně ho vystrčili ven z pokoje. A tak se panovník z 14. století octl na fotbalovém zápase.
Nepoznával nic. Neznal módu 21. století, dopravní prostředky, mluvu a neznal jedinou živou duši. Jeho život ležel v rukou mladíků, kteří ho vytáhli z postele a míří s ním neznámo kam. Za celou cestu na stadion nepromluvil ani slovo. V metru skoro zkolaboval, v tramvaji neměl daleko ke zvracení a před plným stadionem se mu dělaly mžitky před očima. Nepoznával Prahu a Praha nepoznávala jeho.
„Co s tebou dneska je? Jsi ani pořádně nefandil,“ šťouchl Marek Karla s povzdechem do ramene. Ten druhý se jmenoval Jakub, jak panovník stihl za devadesát minut utrpení pochytit. Nechápal ten divný sport jménem fotbal. Dvaadvacet mužů se honí za strakatým míčem, nadává si a ubližuje. Jejích přívrženci jedí nechutná jídla nasáklá olejem a pijí pivo v plastových kelímcích. Stolování národa českého dosahuje naprosto jiných kvalit, než tomu bylo za vlády mé, pomyslel si a zklamaně odcházel v závěsu za chlapci ze sportovního utkání.
Byla už tma a hlavní město začalo ožívat. On však neměl chuť na zábavu. Nechal proto spolubydlící odejít samotné na jakýsi večírek a ulehl do postele, přemýšleje o dnešním prapodivném dnu. Nemohl usnout, a tak se rozhodl, že se po pokoji podívá po něčem, co by mu osvětlilo jeho bláznivé vidiny.
A zrak mu padl na brožurku jedné vysoké školy…
Rok 1346
Jaké to překrásné ráno vítá naši královskou milost v ložích, zatímco v zahradách ptáci cvrlikají, pomyslel si Karel IV. ještě napůl bdící ve své královské posteli. Rychle se na posteli napřímil a vydechl si s úlevou, když spatřil, že se skutečně nachází ve své komnatě.
„Bude si král přát snídani?“ ozval se ode dveří sloužící se skloněnou hlavou.
„Ta bude muset počkat, mám velmi důležitý úkol pro mé posly,“ odvětil Karel a nechal si zavolat své nejlepší muže.
„Co si budete přát, Veličenstvo?“
„Měl jsem vskutku prapodivný sen a obávám se, že národ český čeká skutečně hrůzná budoucnost. Ale jak se praví, naděje umírá poslední, tudíž bych chtěl poslat papeži Klimentovi VI. následující zprávu.“
„Oč půjde, Vaše milosti?“ chopil se písař brka.
„O univerzitu, která se bude pyšnit mým jménem.“
Jaké to překrásné ráno vítá naši královskou milost v ložích, zatímco v zahradách ptáci cvrlikají, pomyslel si Karel IV. ještě napůl bdící na strahovské koleji. Náhle ho něco rozrušilo. Byl to zvuk troubícího auta. To ovšem zdaleka jako zpěv ptačí nezní, spíše mi to halekání volů připomíná. Rychle se na posteli napřímil a poprvé otevřel oči. V němém úžasu zůstal pouze pár chvil, než do pokoje vtrhl zřejmě panovníkův spolubydlící.
„Vstávej, vole, jde se na Spartu!“ zvolal a začal po něm házet kusy oblečení, které se válely na zemi. „Pokud nebudeš oblečenej do deseti minut, jdu na derby bez tebe, to ti jako říkám z fleku.“
Král, stále neschopný slova, si deku s motivy sparťanského klubu přitáhl k bradě a nedokázal ze sebe vymáčknout jedinou kloudnou větu. Chlapec se na něj podíval a pokrčil rameny.
„Pokud chceš jít na zápas nahatej, tak jo. Je rok 2016, tomu by se už stejně nikdo nedivil.“ Mé uši snad špatně slyšely výrok tohoto výtržníka, 2016? A s tím se jeho Veličenstvo skácelo zpátky do postele.
„Prostě najednou omdlel, no.“
„On včera flámoval?“
„Já nevím, včera jsem ho vůbec neviděl. Vzal jsem Aničku na večeři.“
Anna! Moje Anna! S myšlenkou na svou současnou ženu se král probral. Stále ležel na posteli, ale ve tváři se mu zračilo odhodlání. Chtěl odpovědi. Od hlavy až k patě si prohlédl chlapce, kteří se nad ním skláněli a starostlivě mu hleděli do očí.
„Smím já, král římský, český, římský, italský a burgundský král, hrabě lucemburský a markrabě moravský, vám dvěma urostlým pánům položit otázku týkající se času a data dnešního?“
Hoši si vyměnili zmatené pohledy, které upírali střídavě na sebe a na Karla. Pomalým pohybem udělali oba krok zpátky, aniž by odpověděli na položenou otázku. A pak, z ničeho nic, se dali do hlasitého smíchu.
„Já-já-já umřu! Tak my ho den nevidíme a z Káji, kterej sotva ví datum druhý světový, teď z fleku vypadnou tituly nějakého Ludvíka bůhví kolikátýho!“
„A ještě ta jeho mluva,“ dodal chlapec, který se po vzoru toho prvního sesunul k zemi, zatímco se oba popadali za břicha.
Karel, který stále nevěděl, zda se dozajista zbláznil, si důležitě odkašlal a narovnal se, aby své otázce dodal trochu na vážnosti. Přičemž záměrně ignoroval urážku, že by si ho někdo mohl splést s jeho předchůdcem.
„Vaše veličenstvo, je čtvrt na šest, desátého května 2016. A pokud urychleně nezvednete svůj velectěný zadek z postele, neuvidíme zápas,“ vzpamatoval se z menšího záchvatu smíchu první spolubydlící a vytáhl Karla za ruku z postele. Druhý ho mezitím násilím nasoukal do dresu již zmiňovaného týmu a společně ho vystrčili ven z pokoje. A tak se panovník z 14. století octl na fotbalovém zápase.
Nepoznával nic. Neznal módu 21. století, dopravní prostředky, mluvu a neznal jedinou živou duši. Jeho život ležel v rukou mladíků, kteří ho vytáhli z postele a míří s ním neznámo kam. Za celou cestu na stadion nepromluvil ani slovo. V metru skoro zkolaboval, v tramvaji neměl daleko ke zvracení a před plným stadionem se mu dělaly mžitky před očima. Nepoznával Prahu a Praha nepoznávala jeho.
„Co s tebou dneska je? Jsi ani pořádně nefandil,“ šťouchl Marek Karla s povzdechem do ramene. Ten druhý se jmenoval Jakub, jak panovník stihl za devadesát minut utrpení pochytit. Nechápal ten divný sport jménem fotbal. Dvaadvacet mužů se honí za strakatým míčem, nadává si a ubližuje. Jejích přívrženci jedí nechutná jídla nasáklá olejem a pijí pivo v plastových kelímcích. Stolování národa českého dosahuje naprosto jiných kvalit, než tomu bylo za vlády mé, pomyslel si a zklamaně odcházel v závěsu za chlapci ze sportovního utkání.
Byla už tma a hlavní město začalo ožívat. On však neměl chuť na zábavu. Nechal proto spolubydlící odejít samotné na jakýsi večírek a ulehl do postele, přemýšleje o dnešním prapodivném dnu. Nemohl usnout, a tak se rozhodl, že se po pokoji podívá po něčem, co by mu osvětlilo jeho bláznivé vidiny.
A zrak mu padl na brožurku jedné vysoké školy…
Rok 1346
Jaké to překrásné ráno vítá naši královskou milost v ložích, zatímco v zahradách ptáci cvrlikají, pomyslel si Karel IV. ještě napůl bdící ve své královské posteli. Rychle se na posteli napřímil a vydechl si s úlevou, když spatřil, že se skutečně nachází ve své komnatě.
„Bude si král přát snídani?“ ozval se ode dveří sloužící se skloněnou hlavou.
„Ta bude muset počkat, mám velmi důležitý úkol pro mé posly,“ odvětil Karel a nechal si zavolat své nejlepší muže.
„Co si budete přát, Veličenstvo?“
„Měl jsem vskutku prapodivný sen a obávám se, že národ český čeká skutečně hrůzná budoucnost. Ale jak se praví, naděje umírá poslední, tudíž bych chtěl poslat papeži Klimentovi VI. následující zprávu.“
„Oč půjde, Vaše milosti?“ chopil se písař brka.
„O univerzitu, která se bude pyšnit mým jménem.“
Komentáře
Okomentovat