Dobrman aneb Třeťáci na STK

Odpočítávala jsem měsíce, týdny a nakonec i dny. Těšila jsem se na dlouho očekávaný moment, kdy naposledy zavřu šatní skříňku (Ty zimní brusle bych už vážně měla vzít domů.) a dobalím si poslední věci, které se mnou pocestujou směrem k Jadranu. Ale jak to tak
u mě bývá, můj začátek STK nebyl nikterak růžový.

Cesta byla dlouhá, avšak velmi zajímavá. Zpívalo se hned, co jsme opustili naši vlast. Generál Laudon a Běží liška k Táboru byly nejoblíbenější hitovky, které s nadšením prozpěvovala zejména pětice hochů sedící úplně vzadu. Poslouchat je byla zábava, ale po dvou hodinách neustálého kvílení jsem vytáhla sluchátka 

z baťůžku, protože jsem usoudila, že změna repertoáru by mi mohla zachránit alespoň hrstku mozkových buněk.

Dorazili jsme do cíle. Zatímco jsme čekali pět hodin na uklizení pokojů, stačili nás učitelé po dvanáctihodinové cestě dorazit tím, že jsme se porozhlédli po městě a také poprvé navštívili zátoku pojmenovanou po našem potapěčském instruktorovi. První den byl, dá se říct, tichem před bouří, která na nás čekala v následujícím týdnu.

Každé ráno započalo ranním během, pro lenochody, jako jsem já, byla povinná procházka. Když naše lenochodí parta zjistila, že i na procházce se běhá, zakempili jsme na polovině cesty a opalovali si naše prozatím bílé a nespálené pupky. Následovala snídaně, zpravidla o půl hodiny později, než bylo v plánu, a poté na řadu přicházela dopolední aktivita. Volejbal, plavání, šnorchlování, výlety a třeba i fotbal na střeše Lidlu. Program byl opravdu pestrý a musím říct, že se nenašel nikdo, kdo by trhal partu a soutěží se neúčastnil.

Oběd byl individuální záležitostí. Někdo byl okrabičkován z domova, někdo spoléhal na čínské polévky, někdo kupoval mražené pizzy a ten nejchytřejší kradl od jiných. Já například byla vděčná za dva sourozence. Zpravidla do tří hodin jsme měli volno, které většina využila ke spánku, a poté se pokračovalo aktivitami. Výjimkou byly dny, kdy naše fotbalová reprezentace nastoupila na zelený trávník ve Francii. To jsme zapáleně fandili u televize. (Sranda byla, když jsme v pátek hráli s Chorvaty.)

Nejvyčerpávajícím dnem byl čtvrtek (tuším). Po kamenitých cestičkách jsme ušli asi sedm kilometrů podél pobřeží. Cestou jsme si skoro zlámali oba kotníky a potkali utopeného býka, který byl celý zelený a pořádně smrděl. Cílem naší stezky byla zahradní restaurace. Následovalo překvapení v podobě bojovky: cestu nazpátek jsme měli absolvovat sami. Pouze s mapou a zvýrazněným místem, kde se zrovna nacházíme. Ještě štěstí, že žijeme v 21. století a že většina studentů měla nabitý mobil s GPS. Doma jsme byli za necelé dvě hodiny.

Co ještě zmínit? Například to, že jsem prodavačku hodnou chvíli přesvědčovala, že pět lipa je pět kun, že nás Chorvati neměli po páteční remíze zrovna v lásce a že jsem od středy všechny zdravila dobrmanem. A na co rozhodně nesmím zapomenout, že STK jsme si všichni pořádně užili!

P.S. Budoucí třeťáci, kdybyste chtěli během cesty autobusem spát, zaberte si uličku. Tam se spí nejlépe!