ŠUMAVA - LITERA : pět z šesti ocenění putuje do naší školy

V sobotu 18. října 2017 proběhlo v MěKS ve Vimperku slavnostní vyhlášení studentské literární soutěže

pro žáky základních a středních škol na téma „Šumava, krajina dětství“, která se konala

v rámci 3. ročníku festivalu regionální literatury „ŠUMAVA – LITERA“.

Úkolem soutěžících ve dvou kategoriích (I. kat.: žáci 6 - 9. tříd a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií  a II. kat.: žáci gymnázií, SŠ a SOU) bylo napsat pověst, pohádku či dětský příběh ze Šumavy, přičemž minimální rozsah práce čítal u mladší kategorie dvě a u starší kategorie čtyři strany A4.

Literárního klání se zúčastnili také žáci naší školy, kteří v obou kategoriích z udělených šesti cen získali rekordních pět umístění. V první kategorii zvítězila Míša Štouralová s prací „O sežraném království aneb Jak malý Kája Kůrovec s beruškou Beruškou Šumavu zachránili“ a třetím místem byl oceněn příběh „Záhada“ Ester Štěchové. Obě děvčata jsou žákyněmi tercie. Druhou kategorii zcela ovládli budoucí maturanti z oktávy. Nejvyšší příčka patřila „Šumavě – krajině dětství“ Jana Jandy, druhé místo pak Katce Kunclové a jejímu příběhu „Nezapomeň“ a bronzový stupínek „Pověsti o vodníkovi a kocourovi“ Veroniky Majerové.

Výše zmíněná literární dílka si budete mít možnost na pokračování přečíst právě zde, na stránkách našeho časopisu.

Začínáme příběhem Jana Jandy a přejeme pěkné počtení!

Šumava – krajina dětství

Náš příběh začíná v tom nejkrásnějším a zřejmě i nejodlehlejším kraji, který jsem kdy viděl. Krajina je zde nádherná ve své krutosti drsných podmínek a místní lid se jí ve všem podobá. Člověk se tady přizpůsobil všudypřítomnému lesu. Společně dokáží každému cizinci předvést svou pohostinnost  a hojnost darů, ale jediná křivda spáchaná na tomto zvláštním místě vás uvrhne v nemilost, jež ohrozí život.Tento konec světa obývali také tři přátelé: Hetr, Kom a Jan. Partička, jakou jen tak někde nepotkáte. Navenek drsní hoši, kandidáti na povýšení    do rytířského stavu, ale uvnitř bezstarostní snílci.

Tato zapomenutá země si žila dlouhá staletí svým vlastním životem. Vnější svět o těch několika osadách uprostřed hvozdů sotva věděl a i ti, kteří alespoň tušili něco    o tomto kraji, se ho báli navštívit. Neodůvodněný strach zapříčinil, že Šumava, tak se tento sporně vymezený prostor nazýval, nedostávala zrovna aktuální informace o svém okolí. Čím méně Šumavané věděli, tím méně se zajímali.Tímto osvědčeným způsobem všichni žili od nepaměti. Jenže status quo se postupně stával neudržitelným. Vrabci si začínali švitořit o novém zlu. Jakási nenávistná síla způsobovala rozpukání zemského povrchu. Z černých, smrdutých puklin vystupovaly odporné nestvůry a na štítech měly znak hradní brány, ze které hrozila všem příchozím ruka s mečem.  I přes hrůzostrašnost některých zvěstí si ale Šumava žila dále nerušeným životem.

Zdroj: www.google.cz

O necelý rok později se Jan, Hetr a Kom opět vypravili do svého oblíbeného hvozdu. Kom, nejhbitější z nich, si s sebou jako obvykle vzal svůj luk a šípy, Hetr, nejsilnější z nich, se vyzbrojil sekyrou a Janovi, nejchytřejšímu z nich, stačil meč.Nastal tehdy nádherný letní den, ale v lese bylo ticho a mrtvo jako v zimní noci. Trojice lovců stěží poznávala pěšinu, pařezy i stromy, které nad nimi zlověstně roztahovaly rozložité větve. Ač poledne, v lese známém jako Jasný hvozd ubývalo světla. „Nespletli jsme si les?“ zeptal se Hetr.

„Touto cestou chodíme vždy, ale také to zde stěží poznávám,“ odvětil Jan. Kom jen mlčel, zahanben nulovým úlovkem držel šíp v napjatém luku a čekal na zvěř, která les nedávno opustila. Přecházeli přes most a Kom si konečně všiml podivného ticha. „Kde je potok?!“ vykřikl. Všichni se podívali přes okraj mostu a skutečně - voda chyběla.  Na dalším postupu se dohodli jediným pohledem. Museli zjistit, co se stalo. Pokračovali tedy proti směru zaniklého proudu. „Slyšíte to?“ řekl Kom.

„Ano, takto zurčí voda, konečně zvuk přírody dolehl k mým uším!“ zaplesal Hetr mladickou radostí. Pochodem v korytu se dostali na okraj dlouhé pukliny, která se táhla napříč a do níž padala voda. Tato díra požírající oblíbený potok odporně zapáchala. „Legendy tedy nelhaly,“ vážně řekl Jan, „je to přesně, jako to popisovali poutníci, nejprve smrdutá puklina a pak útok nějakých příšer z té pukliny.“

„Slyšel jsi správně!“ ozval se mocný hřmot zpoza stromu. Všichni vytasili zbraně. Najednou prořízl vzduch Komův hlas: „Ukaž se, ať tě můžu provrtat šípem!“ Cizinec se navzdory těmto slovům ukázal. Tětiva zazvonila. Šíp zasvištěl, ale než mohl zasáhnout postavu v šedém plášti, shořel na popel. „To je čaroděj Vilan Šedý,“ správně konstatoval Jan, „co neseš za zprávy tentokráte?“

„Myslím, že účel mé přítomnosti by vám měl být jasný,“ odpověděl Vilan                    a udeřil svou magickou holí do země. Zadunění a oslnivé světlo bylo to poslední, co si trojice přátel z toho setkání pamatovala.

Když se probrali z mrákot, uviděli kolem sebe interiér malé chatrče. Z kotlíku nad ohněm vycházel duhový kouř, malým oknem dovnitř prosvítalo zapadající slunce, na stole stála svíčka a police se prohýbaly pod barevnými lahvičkami. „Vítejte v mém domě,“ přivítal je Vilan, „a omluvte to uspání, nechtělo se mi nic vysvětlovat na tom strašném místě.“ Všichni usedli ke stolu. „Proč jsi nás unesl?“ zeptal se Hetr.

„Unesl?“ zasmál se čaroděj, „odkdy nemáte rádi dobrodružství?“

„Stále ho vyhledáváme,“ odvětil Jan, „ale pokud náhodná setkání s Vámi vždy skončí takto, nedivím se Vaší nízké oblibě u lidí.“

„Náhodná? Ty bláhový. Naše schůzka měla k náhodě daleko.“

Vilan začal vysvětlovat: „Pověz, Jane, jak přišel jsi ke svému meči?“

„Našel jsem ho v jeskyni.“

„A ty, Hetře. Kde jsi našel svou sekyru?“

„Byla zaseknutá ve stromu. Jak víte, že jsem ji našel?“

„Kde jsi získal svůj luk, Kome?“ pokračoval čaroděj.

„Připlaval po potoce, když jsem rybařil.“

Vilan konečně zakončil napjatý dialog: „Své zbraně máte ode mě. Před lety, když hvězdy předpověděly konec dobrých časů, svět potřeboval nové hrdiny. Z nejlepších materiálů a s nejmocnějšími kouzly jsem sestrojil meč, sekyru a luk. Tyto předměty byly opatřeny prastarou magií, která je přivedla až k vám, nejušlechtilejším lidem v tomto kraji.“

Nastalo zamyšlené ticho. „To je sice zajímavé, ale měli bychom se vydat k domovu,“ konstatoval Hetr, „už se stmívá.“

Čaroděj to zamítl: „Zůstanete zde, vaše domovy již nejsou bezpečné.“ S těmito slovy   a bez zbytečných otázek se všichni uložili ke spánku.

Následujícího rána je vzbudil zápach čarodějné kuchyně. Na stole ležely tři talíře plné bylinného vývaru a hromada cestovního vybavení. Po spěšné snídani si vzali batohy, pláště, vaky na vodu a za neustálého popohánění vyšli ze dveří. „My někam jdeme?“ probral se jako první Jan.

„Ano,“ odsekl Vilan.

„Ale kam?“ otázali se současně novopečení cestovatelé.

„To vám řeknu cestou, zde je příliš mnoho zvědavých uší. Zrychlete!“ zavelel jejich samozvaný průvodce.

Po desetikilometrovém pochodu se celí utrmácení zastavili na oběd. Obědvali bylinný chléb. Konečně se jim dostalo slíbeného vysvětlení: „Časy se mění. Jistě jste si všimli, že lidé z měst nejsou jako my. Město je ničí, vymývá mozky, otupuje mysl, pokřivuje těla. Nejhorší je to v Praze. Za těmi starými hradbami živoří uzavřená společnost. Mnoho z jejích příslušníků se příbuzenským rozmnožováním změnilo      na nestvůry. Přesně ty nestvůry, které vystupují z puklin a obsazují zemi. Co se týče těch puklin, jsou to vstupy do okupačních tunelů budovaných pražským starostou, čarodějem. Říká si Heřta     a zavázal se životem, že pro své poddané získá novou zemi, aby odlehčil svému přeplněnému městu. Ty tunely vedou pod zemí z Prahy k nějaké puklině. Pochoduje v nich armáda příšer. Je to smrtící síť cest ukrytá pod povrchem…“
„Už to chápem!“ přerušil jeho plamenný monolog Jan.
„Heřta. Zní to tak kakofonicky. Tomu říkám jméno pro temného pána,“ pronesl Kom.

Zakrátko pokračovali v putování. Než se nachýlil večer, opustili šumavskou oblast. Po hubené večeři Vilan instruoval: „Vyspěte se a ráno pokračujte na sever. Těsně před Prahou se vám do cesty postaví bílý hrad se stříbrnými věžemi. Jmenuje se Gao a je to poslední enkláva čistoty a ušlechtilosti v okolí toho strašného města. Vstupte dovnitř, tamní pán je můj přítel. Já tam na vás budu čekat. Postupujte opatrně, jste na nepřátelském území. Sbohem.“ Po těchto slovech čaroděj zmizel ve tmě. „Ale kam šel?“ zmateně se zeptal Kom. Odpovědělo mu jen zasvištění větru.

Ráno po probuzení vyrazili severním směrem. Pohybovali se nenápadně a vždy pod hřebenem nebo na hranici lesa. Jejich opatrnost se ještě zvýšila v momentě, kdy zahlédli skupinu Pražanů pochodující po cestě k jedné z blízkých puklin. Bylo pozdní odpoledne, když se jim do cesty postavila smrdutá bažina. „To by mohl být problém,“ klidně řekl Jan, propadaje se do bahna. „Vytáhněte mě!“ Hetr a Kom naštěstí stáli ještě na pevné zemi, a tak mohli Jana snadno vytáhnout. Náhle se bahno dalo do pohybu. Teklo téměř rychlostí řeky. Tři přátelé to nevěřícně sledovali z bezpečné vzdálenosti. Údiv pokračoval. Z močálu se vynořila přibližně tři metry vysoká a tři metry široká postava. Podobala se obří žábě, ale stála vzpřímeně na dvou nohách. Rozevřela své široké čelisti a zaječela: „Kitky rašelina! Moje rašelina! Já jsem Kitka! Vy zemřít!“    Ve svém strojeném proslovu nepokračovala, protože se jí do jednoho oka zavrtal Komův skvěle mířený šíp. Rozběhla se na hrdiny. Hetr jí jediným máchnutím své sekyry usekl nohu. Kitka ztratila rovnováhu a spadla hrudí na Janův vytasený meč.  Tak skonala příšera z močálu. Zakrátko to začalo všude vřít. Velké bubliny rozhazovaly bláto po okolí několik minut. Poté se vše uklidnilo a před mimořádně špinavou, ale šťastnou trojicí se rozléhalo nově vzniklé jezero odrážející rudý svit právě zapadajícího slunce. „Jsem jako prase,“ konstatoval Kom a ve svém zabláceném oblečení vstoupil do blyštivých vod následován Janem. Hetr si v blízkosti našel skalní vyvýšeninu a použil ji k efektnímu skoku do vody. Dopadem na hladinu způsobil vlnění podobné bouři na moři, ale už se nevynořil. „Ten hlupák! Jeho sekyra ho táhne ke dnu!“ zakřičel Jan a plavali ho s Komem zachránit. „Kam plavete?“ zeptal se Hetr     ze břehu. Jan na něj nechápavě zíral: „Jak ses tam dostal? Kdo tě zachránil?“
„To já!“ ozvalo se z temných vod.
„Kdo ty? Ukaž se!“ zavelel Kom.
Vodou prolétl bílý záblesk, na hladině se objevila jezerní víla, lehká jako pírko kolibříka, a jemně pravila: „Já jsem Sneta, zdejší víla. Ten tvůj volný pád se ti nějak nepovedl, Hetře. Vám třem hrdinům děkuji za obnovu mého jezera a porážku zlé žabí královny. Já ty plazy nesnáším.“
„Žába je obojživelník,“ opravil ji Jan.
„Aha. Každopádně vás za vaše hrdinství obdaruji vodou z tohoto jezera, do které vložím světlo měsíce. Snad vám jeho záře pomůže v nejtemnější chvíli,“ dopověděla Sneta a rozplynula se jako ranní mlha. Na břehu se zjevila křišťálová lahvička plná lehce světélkující tekutiny. Jan vylezl z vody a dal si lahvičku do kapsy. Té noci žádný z hrdinů nespal. Všichni se smáli Snetě a jejímu taxonomickému omylu.

Po rozednění našli u břehu uvázanou loďku. „Asi dar od Snety,“ zabrumlal Hetr. Nalodili se, vytáhli plachtu a klidně prořezávali vodu severním směrem. Plavba to byla tichá, hluboce zamyšlená. První promluvil Kom: „Copak my víme, jak porazit Heřtu?“
„Ne. To nejspíš neví nikdo v tomto světě. Můžeme jen doufat, že nás Vilan opustil, aby to zjistil, a že ve svém úkolu neselže,“ odpověděl Jan. Hetr se zatím začal cpát druhou snídaní.

Na břehu je přivítal strmý, ale schůdný svah. Jakmile všichni vystoupili, jejich loďka se rozplynula. S funěním šplhali vzhůru opírajíce se o kořeny vzrostlých stromů. Když zakončili svou horolezeckou zkušenost, přivítala je skalní soutěska plná mlhy, husté jako šlehačka. Odvážně procházeli tím strašidelným místem. Vidět bylo sotva dva kroky dopředu. „Kam zmizely skály?“ nervózně se zeptal všímavý Kom. Skály skutečně zmizely a kamenitý povrch pod jejich nohama vystřídala tráva. Jan prozřel: „Museli jsme opustit soutěsku, ale z mlhy asi jen tak nevyjdeme.“ Situace se stávala čím dál beznadějnější. Byli obklopeni bílou tmou a žádný z nich nedokázal určit další směr. V zoufalství jim nezbývalo než bezradně stát a čekat.

Ochladilo se. Všichni se ovinuli svými plášti. Mrznoucí Jan nervózně přehraboval v kapse mince, když se mu do ruky šťastnou náhodou dostala lahvička    od Snety. Povzbuzen novou nadějí ji pozdvihl nad hlavu. Voda ve skle se rozzářila oslnivým jasem, ale viditelnost nezlepšila. Místo jasného výhledu se země začala otřásat rychlými kroky. Jan schoval světlo zpět do kabátu přesně v okamžiku, kdy ho    i s jeho společníky sebrala ze země obří ruka. Náhle se octli pevně drženi před obličejem obra. „Já jsem Hája,“ tupě řekl přerostlý tvor a povolil sevření, aby se hrdinové mohli nadechnout, „vy máte vílí světýlko a já jsem kamarád víl.“
„Škoda, že nedosáhnu na sekyru,“ zasoptil Hetr neposlouchaje ničeho. Kom držený v obří pěsti hlavou dolů začínal vypadat poněkud zeleně. „Postav se, Hájo,“ zavelel Jan všimnuv si, že obr klečí.
„Tak dobrá,“ řekl Hája a začal se zvedat, „snad se nebojíte výšek.“ Mlha, která je nekonečné minuty sužovala, zůstala hluboko pod nimi. „Temnota Prahy na severu, konečně máme zase směr naší cesty,“ zaradoval se Jan.
„Co se to tam třpytí?“ zeptal se bystrý Kom a začal zvracet v pozici střemhlav.
„To musí být náš cíl, hrad Gao,“ odpověděl Jan.
„Skvěle, problém vyřešen,“ vítězoslavně prohlásil Hetr, „Hajo, dones nás k tomu hradu.“

Po těchto slovech jim cesta ubíhala doslova obří rychlostí. Než se nadáli, byli pod hradem, kde je jejich netradiční dopravní prostředek položil, rozloučil se a odešel. „Konečně konec,“ zašeptal Kom nesený celou cestu nohama vzhůru. Jan a Hetr uviděli Koma položeného v mechu obaleného od hlavy až k patě ve vlastních zvratkách.

Hradní stráž je vedla ke svému veliteli. Přivítání to nebylo vlídné, ale k nepřátelství mělo daleko. Stav nádvoří a interiéru hradu se ani zdaleka nepodobal okázalému vnějšku. Za honosným opevněním to vypadalo daleko depresivněji. Roky obléhání a nájezdů Pražanů si vybraly krutou daň. Příliš dlouho odolávalo toto místo bez podpory svých spojenců. Tak se stalo, že dávná perla středu již jen stěží připomínala zašlé časy hojnosti. Vše, co mohlo být využito k přežití, již využito bylo. Obchodní vozy a řezbářská výzdoba posloužily jako palivo do krbů, rozpraskané, mramorové sochy králů již nestály na svých podstavcích, ale podpíraly hroutící se budovy. Zdejší lidé přijali zbroj zděděnou po předcích za svůj všední oděv.

Audience u pána připomínala rozhovor s velmi nezvanými hosty. Dialog, dá-li se to tak nazvat, vyplňovaly útržkovité, často nesrozumitelné věty. Po mnoha nejistých otázkách na Vilanovu přítomnost vyvedla stráž hrdiny ze sálu  a ubytovala je v poloprázdné stáji. „Nejde to moc podle plánu,“ postěžoval si Hetr. „Alespoň se zase jednou vyspíme pod střechou,“ zaplál svým optimismem Jan. S těmito slovy se rozhodli věnovat přicházející noc spánku.

Ani tento krátkodobý záměr jim nevyšel. Po půlnoci je probudila temná postava. „Vstávejte,“ ozvalo se šeptem pod černým pláštěm a temnotu noci potlačilo světlo pochodně. „Nejste zde v bezpečí,“ šeptal dál tajemný hlas.
„Kdo jsi?“ zeptal se Jan.
„Eret, Vilanův přítel a zdejší voják,“ představil se.
„Čarodějova nepřítomnost mi také dělá starosti, ale čekat na něj nemůžeme. Heřta si již delší dobu pohrává s myslí hradního pána. Odejdeme okamžitě.“ Po těchto slovech uhasili pochodeň a potichu se plížili ze stáje přes nádvoří do vedlejší budovy. Zde našli jen zdánlivě bezednou díru do podlahy a do ní spuštěné lano. „Co to zase je?“ rozmrzele řekl Kom.
„Přece studna,“ odpověděl Eret, „musíme sešplhat dolů.“
Během slézání Hetr pronesl: „Ani mě nezajímá, proč vprostřed noci utíkáme              ze spřáteleného hradu studnou. Radši mi řekněte, jestli je nutné, abych se namočil.“
„Nenamočíš se,“ uklidnil ho Eret, „studna je vyschlá, zkoušeli jsme ji prohloubit, ale místo vody jsme narazili na něco mnohem zajímavějšího, tunel vybudovaný pražskými jednotkami. Dno studny a tunel jsme oddělili železným poklopem. Ty podzemní zrůdy ho nejspíš ještě neobjevily.“ Ruce již měli mozolnaté od hrubého lana, když se dostali na dno. Eret otevřel poklop a všichni rychle skočili do tunelu a malá dvířka se za nimi zaklapla. „Doufám, že jste si nic nezapomněli. Ten poklop se dá otevřít jen z druhé strany,“ řekl klidně Eret    a opět zažehl pochodeň.

Dlouhé minuty kráčeli všichni čtyři úzce semknuti smrdutým tunelem. Dohořívající oheň vrhal světlo jen na hranici viditelnosti a do duší hrdinů se vkrádaly stále chmurnější myšlenky. Náhle těžký dupot přerušil trýznivé ticho a za záhybem chodby se objevila rudá záře. Eret pohotově uhasil pochodeň. Objevily se první obludné postavy. Čtveřice hrdinů se rychle přitiskla na slizkou stěnu. Již nahmatávali své zbraně, když si museli zakrýt uši na obranu před skřípavým řevem nestvůr. Z utrpení je zachránilo až bezvědomí.

Potlučení a odzbrojení se probudili v pražském vězení. V rohu seděla zahalená postava. „A vida, kdo tu je! Náš Vilan!“ pronesl k překvapení všech Kom.
Vilan spustil: „Ano, nakonec nás všechny zajali, abychom svými těly nasytili jejich potomstvo. Jaké štěstí, že jsme zase pohromadě a silní.“
„S tou silou bych to nepřeháněl,“ řekl Kom.
„To v přátelství je naše moc,“ oponoval čaroděj, „copak necítíte, jak se země tím tunelováním otřásá? Stěny praskají ve švech. Trpělivost nás sama vysvobodí.“
„Abychom se dočkali,“ sýčkoval Eret, „hádám, že na popravčí četu nebudeme muset dlouho čekat.“
„Máte ještě nějakou vodu?“ zeptal se Jan. Ostatní přikývli a podali mu své láhve. Následně rozpačitě sledovali, jak Jan lil vzácnou tekutinu na stěnu okolo usazení pantů mříží. „Ti hlupáci, mají tu málo vody, tak prostě spojili stavební kameny páleným vápnem,“ vysvětloval Jan. Měl pravdu. Kontaktem s vodou začaly mizerně uhlazené bílé nánosy syčet a prskat. Brzy se navlhčená místa silně zahřála. Rozpínající se kov skřípal ve svém kamenném sevření a na zdi se objevily drobné praskliny. Poté se práce chopili Hetr, Kom a Eret. Dřevěnou lavicí naráželi do oslabených mříží, dokud nevyletěly. Jejich snažení bohužel nezůstalo nepovšimnuto. Do místnosti vtrhl odporný Pražan vyzbrojený snad stokilovým kladivem. Kom rychle sebral ze země hroudu hasícího se vápna a skvěle mířeným hodem ji umístil do bachařova obličeje. Zrůdě se rychle začaly vařit oční bulvy a o zbytek se postaral Hetr. Dorazil nepřítele jeho vlastním kladivem. Zbytky zakrnělého mozku se rozstříkly po stěnách. „Naše zbraně jsou v té truhle,“ ukázal Vilan, ošetřiv Komovu lehce spálenou ruku.

Když byli opět ozbrojeni, vyběhli před budovu vězení a konečně spatřili Prahu. Nebyl to hezký pohled. Neustálé otřesy srovnaly se zemí většinu budov, místy hořely menší požáry, nebe zahlcené černým kouřem znemožňovalo poznat denní dobu. Z obrazu zkázy vystupovala černá věž, Heřtovo sídlo, obklopená početnými šiky Pražanů. „Již se shromažďují, hlavní invaze brzy započne, musíme si pospíšit, jdeme!“ zavelel Vilan. Oslabení a žízniví museli přejít asi kilometr polem trosek.

Když měli většinu cesty za sebou, přišel čas na taktickou poradu. „Až do věže se přes ty zrůdy nedostaneme,“ zabědoval Kom.
„A až odejdou dobývat svět, bude již pozdě na cokoli,“ doplnil ho Jan, „kdybychom jen mohli nějak odlákat jejich pozornost.“
Vilan se zeptal: „Cítíš tu příležitost k hrdinství, Erete?“
Eret s šibalským úsměvem odpověděl: „Taky mě to napadlo. Pro smrt a slávu. Vpřed, čaroději!“ Po těchto slovech se oba rozběhli podél šiků nepřátel k blízké vyvýšenině. Vilan rozzářil kouzelnou hůl a Eret poutal dost pozornosti svým těžkopádným během. Téměř okamžitě byli spatřeni. „Bohatství za jejich hlavy,“ ozvalo se z výšin věže a celá armáda těch hloupých tvorů spěchala získat slíbenou odměnu.

Tak trojice přátel zůstala sama s volnou cestou. Vstupní dveře povolily  po jedné ráně Hetrovou sekerou. Dlouhé točité schodiště vedlo do jediné síně, kde byly stěny obloženy pákami a táhly. Zde stál on. Samotný Heřta hleděl z okna na svou armádu, která se pokoušela dobýt skalnaté návrší, jenž se právě stalo chatrnou pevností Vilanovi a Eretovi. „Vítejte v Praze!“ hromově zaznělo z jeho úst.
„Přicházíme na tobě vykonat spravedlnost za tvé zločiny, nejspíš,“ nejistě řekl Jan.
„Zkuste to,“ zasmál se temný pán. Kom vystřelil na postavu u okna, ale jakmile šíp vyletěl, místnost se zaplnila temným kouřem a postava zmizela. V mizivé viditelnosti postupovali hrdinové ke středu místnosti zády k sobě. „Bojíte se smrti?“ ozvalo se z neurčitého směru.
„Odvahu, přátelé,“ řekl Jan a rozžehl vílí světlo. Z kouře se vynořily některé obrysy. „To čekání nemá smysl!“ vykřikl Hetr a začal nahodile pohybovat pákami na stěnách. Kom ho následoval. Jan s odstupem sledoval jejich počínání, když se celá věž patrně v důsledku neodborné manipulace s ovladači začala otřásat. Kouř zalarmoval u stropu místnosti černou postavu s dýkou v ruce. Ta se rychle a hrozivě snášela k zemi. Již se napřahovala svou zbraní k úderu do Hetra. Náhle se z dýmu vynořil Jan a probodl jí břicho. Osoba se postavila na zem. Jan se svými společníky stanul opět tváří v tvář zraněnému Heřtovi. „Myslíte, že mě můžete zabít?“ zasmál se.
„Za pokus to stojí!“ odpověděli všichni tři a vrhli se na něj. Obklopen svými nepřáteli nemohl temný pán uniknout. Dlouho se zmítali v zoufalém boji, když Jan zavelel k ústupu. „Vzdáváte to?“ zeptal se Heřta.
„Kome, střel ho do břicha!“ zavelel Jan. Kom bleskově vypustil skvěle mířený šíp. „Jste ještě hloupější, než jsem si myslel, meč mi neublíží, tak proč by měl šíp?“ zasmál se. V jeho dvakrát proděravěném žaludku to začalo jasně svítit. Janovi se tam podařilo vložit lahvičku od Snety, Komův šíp ji rozbil a kouzelná voda se začala rozlévat        po ranách utržených od magických zbraní. Světlo bylo čím dál jasnější a Heřta se začal zmítat v bolestech. „Raději půjdeme,“ moudře navrhl Kom. Venku ustaly boje a všichni sledovali bílé plameny šlehající z nejvyššího okna věže. Trojice hrdinů seběhla několik pater, když oslnivý výbuch roztrhl komnatu pána Prahy a ukončil jeho život. Zmatení Pražané se v ten okamžik vzdali Vilanovi a Eretovi a rozutekli se po svém městě. Nastalý mír a klid netrval dlouho. Tunely pod městem se bez černé magie začaly hroutit a zem se propadala. Mnoho zrůd tak přišlo o život, ale pět statečných se zachránilo Vilanovými kouzly, když se všichni opět setkali mezi věží a skalnatým návrším.

Unavení, vyprahlí a zaprášení se vydali na cestu zpět. S vítězstvím v duši lehce překonali ruiny padlého města a se západem slunce uzřeli Gao. Hrad však vypadal jinak než dříve. Z oken věží visela černá látka a vlajka byla na polovině žerdi. „Proč ty znaky smutku. Oni přehlédli náš triumf?“ spekuloval Jan.
„Gao je nyní bez pána. Myslím, že tě čeká spousta povinností, Erete,“ pousmál se Vilan.
„Jakých povinností? Přece Ereta nepotrestají za dezerci, když s námi utekl bojovat,“ obořil se Hetr.
„Snad ne,“ zasmál se Eret, „musím se vám omluvit za svou lež. Nejsem hradním vojákem.Nezdálo se mi vhodné zpravit vás o svém stavu, abyste na mě příliš nespoléhali. Jsem dědic pána hradu.“
„Aha, to leccos vysvětluje,“ řekl Jan a poté nastalo zamyšlené ticho.

Zakrátko je přivítal potemnělý Gao. Nějaký chlapec, procházeje nádvořím, zahlédl příchozí a utekl do věže. Z oken na ně zamířili lučištníci s hořícími šípy. „Zadržte!“ zahřměl Vilanův hlas. Pozdě. Vzduchem zasvištěly ohnivé střely a zapálily seno v kamenných korytech. Celý hrad se rozzářil. Z vedlejších budov vyběhly slavnostně oděné ženy a zasypaly Ereta kvítím. „Sláva Eretovi, pánovi na hradě! Jeho otec v zemi spí, syn nám slávu přinese!“ rozléhalo se okolím. Bujará oslava z posledních zásob potravin trvala dlouho do noci.

Ráno nastalo velké loučení. Jan, Hetr a Kom se připravovali na návrat zpět       na Šumavu v kočáru s bohatou zlatou odměnou za své hrdinství. Eret vyslal radostné zprávy všem spojencům a Vilan se rozhodl zdržet jako rádce. „Těšte se na obchodní    a vojenskou spolupráci, ten váš kraj má jistě co nabídnout. Brzy vás navštívím, na shledanou,“ rozloučil se Eret.

Na cestu zpět stačil jediný den. Rychle a pohodlně se vezli po cestě bez skrývání a bojů. Občas zahlédli zborcenou puklinu, v dáli se zalesklo jezero víly Snety. K večeru byli doma. Všichni se sběhli, aby se podívali na návrat pohřešovaných. Jan prohodil: „Štěstí, že zdejší tunely Pražanů zalil náš potůček. Zřejmě se sem nemohli dostat tak snadno.“ V dalších dnech všem popsali své dobrodružství a život se vrátil  do zažitých kolejí. Ne, nevrátil. Nastaly časy hojnosti plynoucí z otevření se Šumavy světu.