Nezapomeň

Kateřina Kunclová – 2. místo (II. kat.) v soutěži Šumava – litera

"Nezapomeň, Karlsberg, ano?! A tam je Petr. A nezapomeň na páteřík! Ale hlavně Karlsberg! Stačí, když půjdeš tímhle směrem. Teď už není vidět, je už moc velká tma, ale ráno, ráno se ti zjeví v plné kráse. Neznám výše postavený hrad, rozhodně ne. Je však pravdou, že za ten svůj mizerný život jsem bohužel nedokázal navštívit všechny krásy Koruny české. Ovšem i tak jsem hrdý na to, že jsem mohl zažít stavbu tohoto mistrovského díla, osobně ho poznat a navštívit. Uznej sama, dcerko. Za pět let! Slyšel jsem, že se o to hlavně zasloužil nějaký Michal či Vít snad? Nebo oba? Nevím, každopádně se jedná o mistrovské dílo. Kdyby tady nebyl, nevím, jak bych dokázal uživit rodinu, jak bych dokázal uživit tebe. Nemysli si, také něco stojíš, i když se tvůj věk nedá na prstech jedné ruky spočítat. A nebreč, není to nic strašného, jen krev, vždyť to znáš od sousedovic dobytka. Já jsem také jenom takový "dobytek". Prachsprostý pytlák, lupič, dareba, jak by řekla tvá drahá zesnulá matka. Snad mi tam nahoře ještě drží místo, i přes tu všechnu špínu, prolitou krev, prokleté zlato... Přes to vše, co se okolo mě za posledních pár let nashromáždilo, nebo spíše kolem mé duše... Ale kdo v téhle době nehřeší? Kam se podíváš, všude je smutno, z každého kouta této naší matičky země slyšíš jen nářek, ale copak je to normální? Trestat lidi za víru? Opravuji se: "za čistou víru?" Víru sice s hříchy, ale s pokáním, s tím, co byl nejspíš hlavní záměr Spasitele, s poznáním špatného činu a trpění za něj, nejdůkladnější zapamatování si toho osudného činu a následovné varování ostatních, varování vzniklé z vlastních zkušeností. Anebo by páni raději pár penízků přihodili? Dušičku si očistili, protože nač vůbec zkoušet tuto nelehkou a trnitou cestu života, když si můžou pár kousky, u nich spíše hrstmi, jakéhosi kovu umést tu pohodlnou cestičku ke schodům nebeským? Ale což, nebudu se rozčilovat, neb tak si nepředstavuji zaslouženou smrt, a proto než si ta s kosou pro mě přijde, chci ještě chvíli klidu a ticha. Prosím, nevzlykej mi tu, nestojí to za to a raději mě tu nech alespoň krátký okamžik samotného, chci si tohle nebe na zemi naposledy pořádně užít, abych měl na co vzpomínat."

Zdroj: www.google.cz

Anna se poslušně zvedla a poodešla o pár set metrů dál, upoutaly ji světlušky a jejich schopnost proměnit ztrouchnivělý pařez na cosi nepopsatelného, jako by se něco stalo onou dnešní lunou, pluje si jako obvykle po nebeském černém brokátu, protkaném hvězdami samotnými, a najednou nikde? Že by se přeci jenom zakutálela sem mezi nás, smrtelníky? A naplněna až po okraj vším tím strachem z ošklivých lidí, kterých tu není málo, naopak se mnohem více začínají množit jako nějaká epidemie, epidemie moru, epidemie lidské hlouposti a chtíče, epidemie doslova hubící čistá  srdce věřící svou katolickou podstatou.

"Konečně sám. Zhluboka dýchat, neb takovýto vzduch, vůni, ne, spíše pach, nikde jinde nenajdeš, hochu. Můžeš procestovat celý svět a stejně se vždycky vrátíš zpátky, hrb sem hrb tam, hrb všude, kam se podívám. A i přesto, že za hory za doly, tvé zlaté Bavory... Jsi krásnější. Taková česká, rozmanitá. Na jednu stranu slyším ŠUM jednotlivých vlásečnic, cév, žil či tepen tvých dcerušek, zásobáren vody v těchto krajinách počínajících, na druhou stranu cítím vůni, něčím velmi specifickou, ovšem nedokážu přijít na tu onu extra ingredienci, ale je tak čerstvá, jako když se seče otava. Trefa do černého. Jedině takto lze vyjádřit tvou krásu, dvě specifika, jedno slovo a snad každá lidská, pozemská, nadpozemská duše dokáže pochopit, ŠUMAVA = kalokagathia Země Koruny české, nic míň a... Nic míň! Konkurenci, prosím, nehledej. Ach, má rudá, hříšná krev již tvou smaragdovou pokrývku zbarvuje, ovšem nezapomeň, že ještě dcera má se zde vyskytuje. Střež ji, skryj ji, ulož v mechu, nabídni jí vždy útěchu. Už kvůli mé věrné lásce k tobě, ať nemusím se otáčet v hrobě. Omluv mne, už musím jít, avšak děkuji, že jsem zde mohl žít."

“Pšík!” Asi zhruba takto vypadalo Annino probuzení. Že by se jí snad k nosu přitulilo nějaké stéblo trávy, či jí snad na něm polechtaly první, ranní, sluneční paprsky? Asi spíš ta první varianta, neb se pohybujeme na konci sychravého podzimu a zároveň na začátku kruté šumavské zimy. Sluneční pohlazení již tolik nevzruší, nezahřeje, a už vůbec neprobudí. Jeho moc výrazně slábne a dopředu se žene děd Mráz. Nespočet plamínků, plamenů, snad až vater v srdcích samotných kvůli němu uhaslo, ať už lidských či tvorů živočišných. A obzvláště v těchto končinách se mu zalíbilo, jako by se jednalo o nějakou soutěž s tím druhým pánem. Konkrétně se jednalo o stvoření, jež smutek samotnou životodárnou vodou dělá, pentličky snad kolem všeho mokrého věší, dušičky v hrníčkách ukládá. I ono poctívalo obyvatelstvo kašperskohorské svou přítomností. Ale zpět k osobě starší a léty zkušenější. Měla by se snad Anna stát jeho další obětí, možná až triumfem? Haló, Anno, probuď se, chlad v tvém srdci ještě není vítán, teď ještě ne! A vskutku, pomohlo!

Pomalu otevřela ospalkami zalepené oči, chvíli mžourala, snažila se rozpoznat cokoliv, co se nacházelo v jejím okolí a zároveň na to i zaostřit. “Zase zapomněl za sebou zavř-”, a najednou jí to došlo. Pařez, světlušky, us… Cože světlušky? V tuhle dobu? To je jedno, ale jde o to, že USNULA!

Víčka zcela dokořán a zmatené rozhlížení. Tak přeci běžně nevypadalo typické ráno jejího života. Její “otče!” se rozlilo do údolí pod ní jak velká voda. Velmi roztržitě se v domnění, že se porozhlédne po svém okolí a pokusí se najít otce, zvedla. Nebo spíše chtěla zvednout, ale jak byla vinou tehdejšího ranního přízemního mrazu zkřehlá a zároveň, jak její strava v posledních pár dnech byla tak “energeticky” výživná, přibližně ve stylu lesních plodů, občas nějaká holubinka, nohy ne a ne poslouchat. Klesla opět k zemi. Ale ruce však ještě nějakou sílu měly. Postupně se zachytávala nejbližších, ještě lehce zmrzlých, trsů trávy ve snaze se přitáhnout. A i když zas tak pevně v zemi nedržely a některé byly působením sluníčka už dosti orosené, tím pádem se nedaly zrovna dvakrát dobře držet a podkluzovaly, dokázalo se to statečné děvčátko přitáhnout. Nosíkem dělala snad až brázdu v okolní trávě, zeleni, hlavička byla ještě stále pokleslá, síly na její pozvednutí nebyly dostačující, ale na střídavé zvedání pravé ještě něco málo přece jen zbylo. “A ještě, a ještě! Přitáhnout a… Počkat, rosa také lepí? A odkdy je rudá jako… Jako… Krev.”

“Panenko, probuď se. Slyšíš?” pokoušela se marně služebná Hodava vzbudit spící děvče. Měla strach, protože nikdo cizí do hradu nesměl a purkrabí se měl za chvíli vrátit. Odjel do města, nějaký problém se soumary. Sice se vědělo, že tu chudinku našli a před hrad dotáhli pacholci, i že je za tento troufalý čin nechala žena purkrabího spráskat bičem, ale že ji Hodava zachránila a vzala k sobě do komůrky, bylo již tajemstvím. Žena purkrabího, Machna, totiž nesnášela ženskou konkurenci, myšleno samozřejmě z těch nižších řad. Nebojím se i říci, že kdyby se nepohyboval purkrabí tak blízko, dobromyslní nešťastníci od dobytka by možná nedožili večera. Ale stačilo by, aby panství opět navštívila paní našeho hradního pána, paní Anna z Frymburka, a z Machny by byl opět anděl nebeský. Celkově se snažila na Zmrzlíky udělat dojem, třeba jak vychvalovala a vzývala Žižku nebo jak stále mladého pána, Petra, před matkou hájila, že se o žádný plundr Bavor nejedná, pouze bohatým bere a chudým dává, a že je to vlastně dobromyslná činnost.

“Karlsberg, musím najít Karlsberg! Dobří lidé, poraďte,” ozvalo se z dívčích úst a už už by se zvedala a lezla z postele. “Našlas, tak nevstávej a lež!” reagovala rychle Hodana a naštěstí dokázala ještě děvče před unáhleným zvednutím se zastavit.

“Viděla jsem ho, byl tak daleko. Spíš mi svým vzhledem připomínal dva ostré tyčící se zuby. A takový strmý svah pod ním, není možné, že už jsem tu.”

“Jsi a nemluv, zaprvé tu za přítomnosti pouhé Machny nejsi vůbec vítaná a zadruhé musíš šetřit síly. Když tě sem přivezli, vypadala jsi příšerně. Umyla jsem tě a převlékla. Neboj, všechny tvé věci jsem ti schovala, nic nezmizelo, snad, ale chtěly by vyprat, jsou celé zakrvácené, stejně, jako si byla ty.”

“Machna? Snad? Vyprat? Jak já?” Všechny tyto otázky v tu chvíli několikrát proběhly Anně v hlavě, byla ještě trochu v šoku. “On tam zůstal!” vzkřikla najednou po chvíli. “Musím za ním, nemůžu ho tam nechat na pospas těm špinavcům křižáckým!”

“Myslím, že už je pozdě. Jsi tu u mě v komůrce dneska již třetím dnem, sama nechápu, že ses vzbudila až teď. Každopádně lesní zvěř se asi o ono mužské tělo, vedle kterého tě našli, postarala. Je mi to líto, ale tak to tady chodí, nelítostná matka příroda.” Pak nastalo ticho, dlouhé ticho občasně narušené ještě tišším dětským vzlykotem.

“A Petr, kde je Petr?”

“Petr? Odkud znáš našeho pána? A myslíš mladšího, či staršího?”

“Já nevím, spíš staršího a neznám, znal ho otec. Bylo to jedno z jeho posledních přání, abych ho vyhledala. Sama nevím proč. Ani to, proč jsme museli tak narychlo odejít. Otec před pár dny vpadl zčistajasna do světnice, i přes to, že se měl vrátit až příští týden. Zase byl na další toulce, jak tomu říkával. Byla jsem mírně v šoku, ale zároveň i štěstím bez sebe, vídám ho tak málo. Ale něco bylo špatně, ani mě neobjal, jen si přidržoval jakýsi kus látky na stehně a něco hledal. Ani mi neopětoval pozdrav, hlavně to najít. Lépe jsem se podívala na poměrně rozsáhle roztržené kalhoty. Ta látka, kterou si v počátku místa natržení přidržoval, byla skrz na skrz prosáklá krví, lidskou krví, otcovou krví! Ale že by mi to hned vysvětlil, to ne. Poté, co si rádoby “ošetřil” nohu, prakticky jen ovázal kusem látky, mi rozkázal vzít to nejdůležitější a prý odcházíme kvůli špatné náboženské a tak trochu i finanční stránce. Že mu poranění způsobil medvěd, jsem se dozvěděla až druhý den, jednalo se totiž o reakci na mou zmínku o Královském hvozdu. Přiznal se, že se s Petrovou skupinou nepohodl a rozhodl se vrátit z výpravy dříve a sám. Ovšem nepočítal s tím, že právě zde bude mít “takovou čest” potkat ono toulavé lesní stvoření, však ale uznejte sama! Kdyby to nevěděl, tak prosím, člověk by ho politoval, nenařknul hloupým, jenže on to sám moc dobře věděl, že se to v takovýchto končinách krvelačnými chlupáči jen hemží, že i místní si začali mezi sebou šeptat něco o medvědí stezce. Tolik mě to rozzlobilo, věděl, jak moc je pro mě důležité, aby na sebe dával pozor. Jak on je pro mne důležitý. Rozhodla jsem se mlčeti, nepromluvit ani slovo,” řekla trochu sklesle a na chvíli se odmlčela.  

“Rána se ale zhoršovala, čím dál tím více si na ni tiše “pod vousy” stěžoval, bručel, nadával. A pak se to stalo, myslím, že se jednalo o šestý den naší výpravy, vlastně zároveň i o poslední a také nešlo přímo o den, ale již večer, skoro noc. Otec byl jako obvykle v čele, já za ním poslušně šla, krok sun krok a bedlivě sledovala každičký jeho pohyb. Nebyl už totiž s tou zraněnou nohou tak hbitý, špatně na ni došlapoval. Pro jistotu, aby tuto slabost tolik neprozradil, nedal najevo, se raději podpíral o jakousi sukovici. Chvílemi se zdálo, že nohu už za sebou skoro i táhne. A najednou se otec zastavil, poprvé za celou tuto naši výpravu a zdálo se, že je něco špatně. V hlavě mi běhaly otázky typu “Co? Proč? Co se děje? Zastavil?!” ale z úst nevyšla ani hláska, nešlo to. Ležel tam strom, dlouhý padlý strom, takový jsem ještě neviděla. Celou délku kmene měl posázenou z každé strany jednotlivě větvemi, tu trčela jedna, tu zas druhá. Neváhala jsem, obešla jsem otce a sama přes kmen přelezla, protože proč to obcházet, strom byl natolik dlouhý a terén okolo něj tak špatný, špatně zpevněný, že nebylo jiné východisko. To všechno věděl otec také, je vidět, že zde jisté rodinné pouto asi bylo. Přistoupil tedy k stromu blíže a už už se ho snažil stejně přelézt, téměř by byl i na druhé straně, když se mu jedna z ostrých, nepořádných větví zaryla přímo do onoho “vzpomínkového” místa na Královský hvozd, na hladového chlupatého netvora medvědího, který ho napadl. A pak už to není tak zajímavé, nic, co by si každý rozumný člověk nedokázal domyslet. Bolest mu natolik projela celým tělem, že i upustil samotnou sukovici a klesl na již zmiňovanou větev. Projela nohou skrz na skrz. Podařilo se mi otce velmi ztěžka ještě kousek odtáhnout, aby měl alespoň pocit ušlechtilejší smrti”, dopověděla a celá vysílená padla zase do lehkých mdlob. Bylo pozoruhodné ji poslouchat, natož sledovat. Hodava ze sebe nevydala ani hlásku. Takové myšlenkové pochody, které děvčátko mělo! Už ani jedna slza jí nesmočila tvář. Dokázala se s tím vším tak smířit, taková odvážná, statečná, vyspělá.

“Hodavo, už jsem tady byla dost dlouho, navíc myslím, že Machna něco tuší. Kde je tady Amálino údolí? Měly by tam být skály, Zlatý potok a zlatokopové, ti především,” pronesla zhruba po týdnu Anička. Hodava si k ní přisedla na postel, chvíli přemýšlela a pak povídá: “Já se tady v tom okolí zas tolik nevyznám, ale Bartoš s Blažejem, víš, ti tví zachránci, znají to tam, každý den se tudy vrací za rodinami. Můžu se jich zeptat. Ale počkat vlastně, proč to chceš vědět a jaké “dlouho”? Vždyť bys měla ještě ležet, jsi tak drobná. A neboj, já tě dokáži schovat, případně obhájit, přirostla si mi tak k srdci!” řekla a sotva padlo poslední slovo, rozletěly se dveře oné malé komůrky dokořán a tam, na prahu, paní hradu, pardon, domu, tedy purkrabství, chci říci Machna. Přiskočila ke značně roztřesené, řádně vylekané a na lůžku sedící Hodavě, vztekle ji popadla za její prachobyčejnou halenu a už už si ubohou služebnou pěkně zvedala až k svému vlastnímu obličeji. Ne zrovna přátelský pohled z očí do očí. A pak? Hodila jí o zem.

“Jsi v pořádku?” vzkřiklo děvče, ale když vidělo pod omráčenou Hodavou drobnou kaluž krve, nenapadlo ji nic jiného než skočit na tu proradnou ženskou, čarodějnici, “mrchu žárlivou”, vždyť už přeci nemá co ztratit. Myslíte si, že ta by na to nebyla připravená? Vytáhla zpoza svého dlouhého roucha nůž a několikrát bodla, děvče se chytilo za břicho, vyplivlo trochu krve a padlo na kolena. Zůstalo tu stát jen chladnokrevné stvoření, které se ještě chvíli těšilo svou dobře odvedenou prací.

“Ach, pane hradu, drahý Petře Zmrzlíku starší, vy už jste tady? Můj muž tu sice ještě není, ale i tak mám pro Vás báječný úlovek, pokračujte, prosím, až do komory té staré čarodějnice, podfukářky, snad i zlodějky H, h… Halavy? Nevím, jméno je stejně vedlejší, pojďte! A ještě Vás tam čeká jedno překvapení, uvidíte!”

“Cože?! Stráže? Kde je to dítě?! Jo, že nevíte a co ta krvavá stopa tady? Vede ven, na nádvoří! Počkat, jak to, že tady končí?! Vždyť je to hned uprostřed cesty! Cože? Jaký vůz a jací Bartoš s Blažejem?! Zlatý co? Údolí? Jaký potok? Radši mlč a hned za nimi!” rozkřikovala Machna po celém nádvoří. Skoro už bylo osedláno, mohlo se vyjet, když najednou: “Stát! Čí jsou ty věci u Hodavy? Čí je ten páteřík?”

“Pane, tady ty stopy pokračují, přímo do štoly. Ale vždyť v tuhle dobu už tu žádný ze zlatokopů nebývá, je skoro noc, navíc po těch všech bojích tady chce být každý do klekání doma.” “Jděte a prohledejte to, musí být ještě naživu. A vy, pryč mi z očí. Víte, co jste provedla? Je to dcera jednoho z mých nejlepších přátel. Jednoho z mnoha obyčejných kališníků, ale s jedním z největších srdcí, která jsem za život poznal. Jošek byl nejen rodinným přítelem pana Jana, nedělejte, že nevíte, známého kašperskohorského rodáka zvaného “kardinál z Reichensteinu”, ale zároveň i mužem, jenž zachránil mého milovaného prvorozeného syna na jedné z těch jeho “rádoby” ušlechtilých výprav do Bavor. Vzkazoval mi právě po synově družině, že na tom není zrovna dvakrát dobře finančně i fyzicky a že za mnou pošle svou malou dcerku. Od raného dětství vyrůstala bez matky, také tak odvážné ženy, je vidět, po kom děvče je. Když byl Jošek na výpravách, pracovala, spíše vypomáhala ve sklářských hutích, aby alespoň ona mohla rodinu zabezpečit. Nechtěli ji tam zprvu, ale postupem času, když viděli její paličatost a zápal, přijali ji. Na památku dostala i jeden z údajně nepovedených páteříků, který pak věnovala své dceři. Rozhodně to musí být on,” řekl a sklopil oči k dlani, ve které držel nalezenou vzpomínku, korálkovou památku. “Ale pak přišla zas a znova epidemie moru, šíří se to doteď… Člověku nezbývá nic jiného, než se jen modlit a modlit k zdraví svému. I já bych měl už asi začít, abych se té další zimy dožil. Každopádně, matka umírá a zůstávají tři děti, Anna, Vít a Oldřich. Oba bratři ale již byli v té době dospělí, navíc je to táhlo jinam, Víta do války a Oldřicha sem, za „zlatem“. Teď už mi vlastně ani nepřipadá zvláštní, když jsme zrovna tady. Chtěla jen vyhledat ztraceného bratra. Roztomilé, ale ví to vůbec? Že Vít zemřel teď nedávno, paradoxně při bitvě na Vítkově a Oldřich je již několikátou neděli nezvěstný? Možná právě jeho bylo to tehdejší marné a žádostivé naříkání, jež se z jedné ze štol, ach, myslím, že právě z této, ozývalo. Ale co se dalo dělat, lidé se báli. Všechny tyto nepříjemné události jsem měl, chtěl zrovna  dneska Joškovi oznámit, kde vlastně je? A ta Anna, našli ji?”

“Teda pane, tam to ale pěkně klouže. Jo a to skalní jezírko je celé zakrvácené. Máme hledat dál?”