Anežka Pavlásková - soutěž "Šumava - litera"
Tento příběh je velmi, ale velmi starý. Pochází z dob, kdy se ještě nikdo nedivil, když spatřil kouzelníka, vílu nebo nějaké podobné úžasné stvoření. Tehdy jich totiž nebylo tak malé množství jako dnes. Chcete vědět proč? … Ale to je už úplně jiné vyprávění. O tom vám povím zase někdy příště. Dneska vám řeknu o dvou malých dětech – Kačence a Honzíkovi.
Tak tedy nezlobte a pozorně poslouchejte...
Tento příběh je velmi, ale velmi starý. Pochází z dob, kdy se ještě nikdo nedivil, když spatřil kouzelníka, vílu nebo nějaké podobné úžasné stvoření. Tehdy jich totiž nebylo tak malé množství jako dnes. Chcete vědět proč? … Ale to je už úplně jiné vyprávění. O tom vám povím zase někdy příště. Dneska vám řeknu o dvou malých dětech – Kačence a Honzíkovi.
Tak tedy nezlobte a pozorně poslouchejte...
Zdroj: www.google.cz |
Na kraji
hlubokého lesa stála jedna malá, ale zato krásná chaloupka. Celá byla postavená
ze dřeva a docela se podobala tomu,
čemu se teď říká srub, ale mnohem, mnohem hezčí. Měla nádhernou doškovou
střechu a okna s malovanými rámy. Co vám budu povídat, jednoduše radost
pohledět. V ní žily dvě dětičky,
světlovlasá holčička a černovlasý chlapeček, Kačenka a Honzík. Měly se nádherně
až na jednu maličkost, rodiče museli tvrdě pracovat ve městě. Na ně tak měli
málo času a děti zůstávaly doma samy.
Musely se nějak zabavit, a tak vymýšlely různé hry, jednou Kačenka jindy zase
Honzík. Ale to jim vydrželo jen chvíli... No, řekněte, vás by určitě taky
nebavilo hrát něco dokola celý den. Občas oba dva pomýšleli na to, že půjdou do
lesa. Tam by to byla super zábava. Nicméně si vzpomínali, jak jim maminka s
tatínkem říkali, ať mezi stromy nechodí, že by se mohli ztratit. A tak nikdo z
nich se neodvážil tuto zábavu navrhnout. Přece jen se i teď otřásali při
vzpomínce na ošklivá strašidla, zlé čarodějnice, hejkaly, zlomyslné trpaslíky a
další potvory, které si pamatovali z vyprávění. Ale ta nuda... ta už se nedala
vydržet. Poslechnout rodiče, nebo ten hlas vzadu v hlavě, který říkal: „Pojď do
lesa, nebuď strašpytel! Neříkej mi, že se bojíš povídaček pro malé děti.“ To
byl každodenní souboj, který se v nich odehrával. Jít, nebo nejít? Pak ale
přišel ten osudný den...
Jednou
ráno, hned jak se za rodiči zabouchly dveře, se děti otočily k sobě. Obě se
konečně rozhodly, ale nevěděly jak začít. Jako první se nakonec odhodlala
Kačenka, přece jen byla starší. „Hele, Honzíku, nechtěl bys jít na průzkum do
lesa? Dyť tam přece nemůžou bejt jenom strašidla. Musej tam bejt i víly a
...“ „ „...a kouzelníci, jednorožci!“
skočil jí do řeči Honzík. ,,Navíc když si dáme záležet a nebudem se zdržovat,
nikdo si nemůže všimnout, že jsme nebyli doma.“ Za chviličku stáli oba dva
oblečení před chaloupkou, plní odhodlání. Vstoupili do lesa. Jen se rozkoukali,
zaplavil je obrovský příval radosti. Tolik zvířátek nikdy neviděli. A co
teprve, když našli hříbka. „Jé, Káťo, tady je hříbek a další a támhle taky!!!“ ozýval se mladší ze
sourozenců. Za chvíli měli plné náruče hub... V zápalu sběru si ani
neuvědomili, že už nejsou na kraji lesa, ale v hlubokém mlází.
Vtom je
vyrušil náhlý zvuk. Znělo to, jako by někdo zpíval. A už zase a znovu. Děti
zprvu zkoprněly, pak se na sebe podívaly a usmály se. „To jsou určitě víly!“
vykřikla Káťa okamžitě. Rozběhla se jako o závod. Musí je vidět, ať se stane
cokoliv. Honzík nebyl dvakrát nadšený, ale přiznal si, že by se tu bez starší
sestřičky asi bál. S vypětím všech sil Kačenku doběhl. Byl naprosto vyčerpaný,
ale pokračovali dál, až uviděli jejich závoje. Zastavili se a pozorovali je z
bezpečné vzdálenosti. Když si víly všimly, že mají obdivovatele, jako by zkameněly.
Zdálo se, že nikdy nikoho podobného neviděly. Kačenka se tedy začala hned
představovat: „Dobrý den.“ Ani nevíte, jak se víly při těchto slovech polekaly.
Ale Káťa chtěla být slušná a tak pokračovala: „Já jsem Kačenka z chaloupky na
kraji tohoto krásného a úžasného lesa. A toto je můj bratr Honzík.“ Zatímco se
víly po sobě zmateně koukaly, Káťa nenápadně šťouchla mladšího sourozence do
zad a špitla: „ No tak, Honzo, nedělej mi ostudu a aspoň pozdrav.“ Honzík se k
ní otočil a pak ustrašeně pozdravil. Víly si začaly mezi sebou povídat, dokonce
to vypadalo, jako by se na něčem domlouvaly. Po chvíli děti vyzvaly: „Následujte
nás.“ Kačenka ani Honzík se neodvážili neposlechnout. Vyšli z paloučku a kličkovali mezi stromy. Jednou zatočili
sem, pak zase tam a zase nazpátek... Přešli přes potok, minuli velikou skálu.
Obě děti byly už tak unavené, že se ani nedivily, když prošly bránou celou ze
zlata a drahého kamení. Konečně se výprava zastavila. Sourozenci se ihned
svalili na zem a okamžitě usnuli.
Spali
dlouho, předlouho. Až když se v lese
začalo pomalu stmívat, procitli. K jejich překvapení se nad nimi sklánělo hned
několik postav. Byl tu kouzelník, lesní žínka, bezhlavý rytíř, trpaslík (ten se
moc sklánět nemusel), a jedna ze známých víl. Jakmile děti otevřely oči, jedna
z postav odešla. Zanedlouho se vrátila hned s celým průvodem lidí. Uprostřed
davu šla královská rodina. Král s královnou se posadili na nádherné trůny.
Zbytek obyvatel lesa se postavil kolem vládců a vytvořil tak téměř dokonalý
půlkruh. V jeho středu byla Kačenka s Honzíkem. „ Milí hosté,“ ozval se král,
„dlouho jsme na vás čekali a každým dnem jsme doufali, že se objevíte. Konečně
jste přišli a naše prokletí se blíží ke konci. Dnes se začíná naplňovat dávná
věštba a my budeme volní.“ Když domluvil, ozval se takový jásot a potlesk, že
se snad celý svět musel otřást. Všichni byli nadšení, všichni kromě Káti a
Honzy. Ti netušili, o čem se divní tvorové kolem nich baví. „Jaké prokletí,
jaká věštba?“ Jejich napůl nechápavých a napůl zoufalých výrazů si ale nikdo
nevšímal, oslava již byla v plném proudu.
Až
potom, co měsíc vystoupil vysoko nad vrcholky stromů, se davy začaly rozcházet.
Někteří se vydávali do práce, jiní si zase šli po dlouhém dni zaslouženě
odpočinout. Když se mýtina konečně vyprázdnila, děti si všimly, že tu zůstaly
samy s královnou a králem. Královna se zvedla a došla k dětem. „Pojďte za námi,
musíte si před zítřkem pořádně odpočinout.“
„Ale my nemůžeme, musíme domů, čekají tam na nás. Už jsme tam měli dávno
být,“ vyhrkla Káťa. Teprve nyní si vzpomněla na to, co jim říkali rodiče. „Ale
to přece počká, teď jste naši hosté!“ Odvedla je do jeskyně, kde měli nocovat.
Avšak Honzík ani Káťa za noc nezamhouřili oka. Báli se, co je čeká. Jediná věc,
kterou si přáli, byla vrátit se domů.
Brzy ráno,
hned jak začali zpívat ptáci, stál celý les před jeskyní. Nakonec i sourozenci
museli vyjít ven. Oslepilo je denní světlo a ohlušil jásot všech přítomných.
Čas zkoušky nadešel. Už přichází ustrojená královská rodina a celý dav se jako
na povel dává do pohybu. Nešťastné děti unáší daleko, předaleko. Všichni se
zastaví až na vysokém kopci Boubíně. Obyvatelé lesa se shromáždili. „A nyní
přistoupíme k obřadu. Milá Kateřino, milý Jane, právě jste osvobodili kouzelný
les Šumavu a tím zachránili i celou pohádku. Právě jste nás zbavili krvelačného
boha Mýtolesa. Ten na nás uvrhl prokletí. Každým rokem nám sebere kus našeho
domova. Kletba platí do té doby, dokud se k nám neodváží vkročit lidská bytost.
A vy tu jste, nebáli jste se a tím zlomili kletbu. Děkujeme vám.“ Když skončil,
celý dav po něm zopakoval: „Děkujeme vám.“ Poté se vládce opět ujal slova: „ Na
důkaz vděčnosti vám nyní bude předána část bohatství.“ Zatleskal a elfové
přinesli dva obrovské pytle plné zlata a drahých kamenů. Přesně tolik, kolik
byly děti schopné unést. Poté se najednou tento úžasný svět začal ztrácet,
mizel do tmy, až se vytratil úplně.
Děti
ležely ve svých postýlkách. Byly celé nešťastné, zrovna teď se vzbudit
nechtěly. Skláněla se nad nimi usměvavá maminka: „Vstáváme, děti, snídaně je na
stole...“
Jaké
bylo jejich překvapení, když pod postelemi našly něco blyštivého – svůj vysněný
poklad!
Komentáře
Okomentovat