Osvobozený prales

Anežka Pavlásková - soutěž "Šumava - litera"

Tento příběh je velmi, ale velmi starý. Pochází z dob, kdy se ještě nikdo nedivil, když spatřil kouzelníka, vílu nebo nějaké podobné úžasné stvoření. Tehdy jich totiž nebylo tak malé množství jako dnes. Chcete vědět proč? … Ale to je už úplně jiné vyprávění. O tom vám povím zase někdy příště. Dneska vám řeknu o dvou malých dětech – Kačence a Honzíkovi.
Tak tedy nezlobte a pozorně poslouchejte...

Zdroj: www.google.cz

Na kraji hlubokého lesa stála jedna malá, ale zato krásná chaloupka. Celá byla postavená ze dřeva   a docela se podobala tomu, čemu se teď říká srub, ale mnohem, mnohem hezčí. Měla nádhernou doškovou střechu a okna s malovanými rámy. Co vám budu povídat, jednoduše radost pohledět.     V ní žily dvě dětičky, světlovlasá holčička a černovlasý chlapeček, Kačenka a Honzík. Měly se nádherně až na jednu maličkost, rodiče museli tvrdě pracovat ve městě. Na ně tak měli málo času    a děti zůstávaly doma samy. Musely se nějak zabavit, a tak vymýšlely různé hry, jednou Kačenka jindy zase Honzík. Ale to jim vydrželo jen chvíli... No, řekněte, vás by určitě taky nebavilo hrát něco dokola celý den. Občas oba dva pomýšleli na to, že půjdou do lesa. Tam by to byla super zábava. Nicméně si vzpomínali, jak jim maminka s tatínkem říkali, ať mezi stromy nechodí, že by se mohli ztratit. A tak nikdo z nich se neodvážil tuto zábavu navrhnout. Přece jen se i teď otřásali při vzpomínce na ošklivá strašidla, zlé čarodějnice, hejkaly, zlomyslné trpaslíky a další potvory, které si pamatovali z vyprávění. Ale ta nuda... ta už se nedala vydržet. Poslechnout rodiče, nebo ten hlas vzadu v hlavě, který říkal: „Pojď do lesa, nebuď strašpytel! Neříkej mi, že se bojíš povídaček pro malé děti.“ To byl každodenní souboj, který se v nich odehrával. Jít, nebo nejít? Pak ale přišel ten osudný den...

Jednou ráno, hned jak se za rodiči zabouchly dveře, se děti otočily k sobě. Obě se konečně rozhodly, ale nevěděly jak začít. Jako první se nakonec odhodlala Kačenka, přece jen byla starší. „Hele, Honzíku, nechtěl bys jít na průzkum do lesa? Dyť tam přece nemůžou bejt jenom strašidla. Musej tam bejt i víly a ...“  „ „...a kouzelníci, jednorožci!“ skočil jí do řeči Honzík. ,,Navíc když si dáme záležet a nebudem se zdržovat, nikdo si nemůže všimnout, že jsme nebyli doma.“ Za chviličku stáli oba dva oblečení před chaloupkou, plní odhodlání. Vstoupili do lesa. Jen se rozkoukali, zaplavil je obrovský příval radosti. Tolik zvířátek nikdy neviděli. A co teprve, když našli hříbka. „Jé, Káťo, tady je hříbek a další  a támhle taky!!!“ ozýval se mladší ze sourozenců. Za chvíli měli plné náruče hub... V zápalu sběru si ani neuvědomili, že už nejsou na kraji lesa, ale v hlubokém mlází.

Vtom je vyrušil náhlý zvuk. Znělo to, jako by někdo zpíval. A už zase a znovu. Děti zprvu zkoprněly, pak se na sebe podívaly a usmály se. „To jsou určitě víly!“ vykřikla Káťa okamžitě. Rozběhla se jako o závod. Musí je vidět, ať se stane cokoliv. Honzík nebyl dvakrát nadšený, ale přiznal si, že by se tu bez starší sestřičky asi bál. S vypětím všech sil Kačenku doběhl. Byl naprosto vyčerpaný, ale pokračovali dál, až uviděli jejich závoje. Zastavili se a pozorovali je z bezpečné vzdálenosti. Když si víly všimly, že mají obdivovatele, jako by zkameněly. Zdálo se, že nikdy nikoho podobného neviděly. Kačenka se tedy začala hned představovat: „Dobrý den.“ Ani nevíte, jak se víly při těchto slovech polekaly. Ale Káťa chtěla být slušná a tak pokračovala: „Já jsem Kačenka z chaloupky na kraji tohoto krásného a úžasného lesa. A toto je můj bratr Honzík.“ Zatímco se víly po sobě zmateně koukaly, Káťa nenápadně šťouchla mladšího sourozence do zad a špitla: „ No tak, Honzo, nedělej mi ostudu a aspoň pozdrav.“ Honzík se k ní otočil a pak ustrašeně pozdravil. Víly si začaly mezi sebou povídat, dokonce to vypadalo, jako by se na něčem domlouvaly. Po chvíli děti vyzvaly: „Následujte nás.“ Kačenka ani Honzík se neodvážili neposlechnout. Vyšli z paloučku  a kličkovali mezi stromy. Jednou zatočili sem, pak zase tam a zase nazpátek... Přešli přes potok, minuli velikou skálu. Obě děti byly už tak unavené, že se ani nedivily, když prošly bránou celou ze zlata a drahého kamení. Konečně se výprava zastavila. Sourozenci se ihned svalili na zem a okamžitě usnuli.

Spali dlouho, předlouho.  Až když se v lese začalo pomalu stmívat, procitli. K jejich překvapení se nad nimi sklánělo hned několik postav. Byl tu kouzelník, lesní žínka, bezhlavý rytíř, trpaslík (ten se moc sklánět nemusel), a jedna ze známých víl. Jakmile děti otevřely oči, jedna z postav odešla. Zanedlouho se vrátila hned s celým průvodem lidí. Uprostřed davu šla královská rodina. Král s královnou se posadili na nádherné trůny. Zbytek obyvatel lesa se postavil kolem vládců a vytvořil tak téměř dokonalý půlkruh. V jeho středu byla Kačenka s Honzíkem. „ Milí hosté,“ ozval se král, „dlouho jsme na vás čekali a každým dnem jsme doufali, že se objevíte. Konečně jste přišli a naše prokletí se blíží ke konci. Dnes se začíná naplňovat dávná věštba a my budeme volní.“ Když domluvil, ozval se takový jásot a potlesk, že se snad celý svět musel otřást. Všichni byli nadšení, všichni kromě Káti a Honzy. Ti netušili, o čem se divní tvorové kolem nich baví. „Jaké prokletí, jaká věštba?“ Jejich napůl nechápavých a napůl zoufalých výrazů si ale nikdo nevšímal, oslava již byla v plném proudu.

Až potom, co měsíc vystoupil vysoko nad vrcholky stromů, se davy začaly rozcházet. Někteří se vydávali do práce, jiní si zase šli po dlouhém dni zaslouženě odpočinout. Když se mýtina konečně vyprázdnila, děti si všimly, že tu zůstaly samy s královnou a králem. Královna se zvedla a došla k dětem. „Pojďte za námi, musíte si před zítřkem pořádně odpočinout.“  „Ale my nemůžeme, musíme domů, čekají tam na nás. Už jsme tam měli dávno být,“ vyhrkla Káťa. Teprve nyní si vzpomněla na to, co jim říkali rodiče. „Ale to přece počká, teď jste naši hosté!“ Odvedla je do jeskyně, kde měli nocovat. Avšak Honzík ani Káťa za noc nezamhouřili oka. Báli se, co je čeká. Jediná věc, kterou si přáli, byla vrátit se domů.

Brzy ráno, hned jak začali zpívat ptáci, stál celý les před jeskyní. Nakonec i sourozenci museli vyjít ven. Oslepilo je denní světlo a ohlušil jásot všech přítomných. Čas zkoušky nadešel. Už přichází ustrojená královská rodina a celý dav se jako na povel dává do pohybu. Nešťastné děti unáší daleko, předaleko. Všichni se zastaví až na vysokém kopci Boubíně. Obyvatelé lesa se shromáždili. „A nyní přistoupíme k obřadu. Milá Kateřino, milý Jane, právě jste osvobodili kouzelný les Šumavu a tím zachránili i celou pohádku. Právě jste nás zbavili krvelačného boha Mýtolesa. Ten na nás uvrhl prokletí. Každým rokem nám sebere kus našeho domova. Kletba platí do té doby, dokud se k nám neodváží vkročit lidská bytost. A vy tu jste, nebáli jste se a tím zlomili kletbu. Děkujeme vám.“ Když skončil, celý dav po něm zopakoval: „Děkujeme vám.“ Poté se vládce opět ujal slova: „ Na důkaz vděčnosti vám nyní bude předána část bohatství.“ Zatleskal a elfové přinesli dva obrovské pytle plné zlata a drahých kamenů. Přesně tolik, kolik byly děti schopné unést. Poté se najednou tento úžasný svět začal ztrácet, mizel do tmy, až se vytratil úplně.

           

Děti ležely ve svých postýlkách. Byly celé nešťastné, zrovna teď se vzbudit nechtěly. Skláněla se nad nimi usměvavá maminka: „Vstáváme, děti, snídaně je na stole...“

Jaké bylo jejich překvapení, když pod postelemi našly něco blyštivého – svůj vysněný poklad!