Když je třeba udělat v životě důležitý krok...

„Když je třeba udělat v životě důležitý krok, ptá se muž, co má říci. Žena, co si vezme na sebe."        - Elbert Hubbard -

Kateřina Kunclová – 2. místo (IV. kat.) v KK soutěže Evropa ve škole 2017

„Když já ale opravdu nevím, co si mám vzít na sebe. … tu vůbec nic nemám.“ Naďa zavřela nabručeně už třetí skříň svého šatstva a odešla si naštvaně sednout za Robertem a malým Kryštofem do obýváku na gauč. Každý den se opakující situace, už deset let, a přece ji Robert opět jednou rukou objal okolo ramen, druhou jí pozvednul skleslou hlavu, zadíval se do jejích očí a řekl: „Pro mě budeš hvězdou večera i v pytli od brambor, miláčku.“
Naďa asi právě na tento okamžik čekala, koutek úst se jí lehce zdvihl, otočila se na Richarda, políbila ho na čelo a odešla zpátky do haly. Přece já nějaké ty ucházející šaty najdu, znělo jí v hlavě. Normálně se takto do boje s otázkou „Co na sebe“ nevrací, ale dnešek byl velkým dnem. Dnes spolu slaví už desáté výročí svatby a to přece není  jen tak. Poté, co si Robert vytrpěl další půlhodinu čekání už v poměrně dosti pomačkaném obleku, vyšla z koupelny jeho milovaná Naďa a opět jí to neskutečně slušelo jako při každém výročí, jako při každé slavnostní, snad až důležité situaci, nebo dokonce kroku. Ona v tom prostě „uměla chodit“.

            Dosavadní prožitý společný život našich dvou hlavních mladých hrdinů bychom opravdu mohli rozdělit na několik společných důležitých okamžiků, situací, kroků.

1    Závěrečná zkouška v 1. semestru 1. ročníku na VŠ

           Osud těmto dvěma vysokoškolákům přál a jejich společný příběh začal psát právě zde.

·         Naďa

-    „A jelikož jsem se dneska vyspala do růžova, tak ať mi to k tomu ještě dneska alespoň pořádně sluší, až mi ctěný pan profesor Břimda oznámí, jak je mé IQ ve velmi špatném stavu a že se pomalu jeho hodnotou blížím na rozumovou zdatnost houpacího koně,“ říkala si nahlas Naďa, když po celých dvou hodinách usilovného vybírání konečně našla tu pravou kombinaci svého dnešního outfitu.

-    „Břimda ale není zas tak špatný. I když, počkat, dneska mám na sobě halenku s kraječkou, sukni nad kolena a jednodušší baleríny. Jo, to by asi nemělo vadit, hlavně když občas nenápadně odhalím ramínko, kolínko. Ono to půjde.“

-    „No, přeci nejsem tak ošklivá, aby mi dal zrovna dneska F. To by mi teda vážně neslušelo!“A měla pravdu, stačilo jen dvakrát přehodit ladně nožku přes nožku, usmát se a ještě ladněji hodit svými dlouhými loknami a C bylo na světě.

·         Robert

-    Ještě v půl čtvrté ráno hypnotizoval u velmi ostrého světla své stolní lampičky čtvery skripta najednou, ďábelský to předmět.

-    „Zkouška až od devíti, tak to je dobré, budu hlídat budík jen čtyři a půl hodiny. Snad jim tam něco řeknu. Ani snídat nebudu, hodím na sebe prostě jen tu pomačkanou košili, sako se skvrnou od kávy, nějaký kalhoty se taky najdou a jedu! Nelze dneska plýtvat časem. V městské si ještě zopakuji základní pojmy, snad tam něco rozumného řeknu.“

-    U zkoušky nevěděl co dřív, jazyk se mu motal, z úst se mu hrnulo páté přes deváté, neskutečně se potil a občas z jeho prázdného žaludku zaznělo výrazné zahřmění, signál hladu. Naštěstí obdržel za B, zvládnul to.

           Jak vidíte, občas je opravdu lepší popřemýšlet o vnějším obalu knihy a přát si být alespoň na chvíli atraktivní slečnou, ženou.

           Po zkouškách si oba dva úspěšní studenti zašli něco koupit do místní menzy. Robert sice nevypadal zrovna nejlépe, ale slovo dalo slovo a první schůzka byla nakonec domluvena.

2    První rande

·         Naďa

-    „Jak být pro něj co nejkrásnější? Přeci jen nemám ty nejdelší nohy na VŠ, Konvalinkovou prostě nepředčím, ovšem! Vezmu si ty džíny s vysokým pasem, v těch budu mít hýžďový sval dosti ukázkový a nesmím zapomenout na.... Sakra, co k tomu? Všechno pěkné mi buď už není, anebo jsem to nechala doma, zase nemám co na sebe! To je život! A tu halenku, kterou jsem měla u zkoušek, si přeci vzít nemůžu, …by si mohl pomyslet... Radši ani neříkat!“

-    „Je zase pravda, že čím méně, tím lépe, tím více sexy, tím dříve se neubrání emocím. Vážení pánové, je to opravdu věda.“

·         Robert

-    „Včera jí to v té menze tak slušelo, ta halenka, ach, ta by se rozepínala. No, možná si ji vezme i dneska, to by bylo skvělé! Ale k sobě mě asi jen tak nepustí. Co bych jí měl asi tak říct, aby mě trochu víc zařadila do svého intimního prostoru?“

-    „Stará dobrá klasika neomrzí: Jsi tak vtipná, hezká, voníš a tvé oči jsou jak studánky. Čert vem to, že je má zelené, takové zakalené studánky, no co,“ broukal si pod vousy, když se alespoň trpělivě snažil vyčistit tu skvrnu od kávy, neboť nic lepšího se "svátečním" oblekem už udělat nemohl. A vždyť na vzhledu nezáleží, pomyslel si.

           Kupodivu vše dopadlo na jedničku, vzájemně si rozuměli excelentně. Třeba opravdu na vzhledu tolik nezáleželo. Rok se s rokem sešel a už přemýšleli o vzájemném „okroužkování“.

Zdroj: www.google.cz

3    Svatba

           Poslední z větších zážitků N. a R., a jestli dovolíte, začala bych u Roberta.

·         Robert

-    „Chlape, dnes je tvůj velký den. Dnes řekneš své ANO, ovšem ne jen tak ledajaké. Pouze tři písmena a jak dokážou změnit život! Avšak pokládá se teď důležitá otázka: Chceš opravdu s tou osobou celou v bílém strávit život? Nepřipomíná ti slovo ANO skoro až upsání se samotnému ďáblu? Co ty tam vlastně teda řekneš? Rozmysli si to dobře." Asi nějak takto vypadalo ráno Roberta v den jeho svatby. Už od šesti seděl bezmocně na posteli, v ruce jemně perlivou mattonku, naproti němu zeď. Bublinky, ty mu pomáhaly, ještě že byl abstinent. A zeď? Ta byla v období jeho zkouškového vždy nejlepší kamarádkou. Nespočetněkrát už vyslechla jeho otázku „Co, co vlastně mám říct?“ Někoho už by to snad i bavit přestalo, ale jí ne, ona tu pořád byla s ním.

·         Naďa

-    A její místnost? Zde vládly úplně jiné starosti.

-    „Jak to, že ty šaty nemají tu slíbenou krajku, jak jsme se domluvili? Vždyť právě má krajková halenka bylo to, co ho na mě napoprvé nejvíce zaujalo! Navíc tohle není ten typ šněrování, který tam byl ještě včera, určitě ne! A kde je ta čelenka do vlasů? A hřeben do drdolu?!“

-    „Dámy, je moc pěkné, že mi tu děláte takovou oporu, ano, možná mi to i sluší, ale chtěla jsem být jako pravá princezna a ne jako Popelka před proměnou. Takhle se mu určitě líbit nebudu. Ne, já se prostě nemohu vdávat!“

  

          Více vás napínat nebudu. Vzali se i bez krajky, a jak nakonec pro Roberta vyplynulo na povrch, takový úpis ďáblu to nebyl.

            Je však zajímavé, jak každý typ pohlaví má ve vyloženě "prekérních" situacích zcela odlišné myšlenky. Ženy zřejmě na tom nejsou tak špatně, když se naučily vsázet na svůj půvab. A muži by občas možná mohli přehodnotit názor, že dokáží zaujmout pouze svou "nadprůměrnou" inteligencí a šarmem. Ne vždy se hledí přímo na obal knihy, ale občas se na něj člověk přece jen podívá…