Aneta Staňková - soutěž "Šumava - litera"
Na tradiční městské slavnosti, každoročně pořádané
na konci letních prázdnin, bylo opravdu živo. Přestože se psal už dvacátý osmý
srpen, slunce pálilo nezvykle intenzivně. Všechny stánky byly obklopené
usmívajícími se lidmi, kteří s nadšením čichali k pytlíkům
s exotickým kořením a se zaujetím si prohlíželi ručně malované keramické
hrnky a talíře.
 |
| Zdroj: www.google.cz |
Právě jsem si kupovala lístek na ruské kolo, když mě
napadlo, že bych cestou z poutě mohla zajít do hračkářství, abych se
podívala na panenku Barbie, kterou mám od rodičů slíbenou ke svým blížícím
se desátým narozeninám. Myšlenku na vysněný dárek jsem měla v hlavě i po projížďce
na ruském kole, a tak jsem ve spěchu koupila perník pro svého spolužáka Pepíka,
jenž mi v pondělí přinesl jahodové lízátko ve tvaru srdce a vyznal mi
lásku, a rychle se vydala do obchodu s hračkami.
A pak se to stalo. U rybníka jsem viděla Pepíka, jak
se vede za ruku s Alenou, dcerou našeho starosty. Nejenže dělal, jako že
mě nevidí, dokonce před mýma očima utrhl sedmikrásku a věnoval ji své nové milé.
Panenka mě rázem přestala zajímat, jediné, co se mi honilo hlavou, byly
myšlenky na Pepíkovu zradu. Bylo mi do breku. Schovala jsem obličej do dlaní,
aby nikdo z kolemjdoucích nespatřil mé kutálející se slzy, a rozeběhla se
domů.
Jak tak klopýtám přes kamenitou cestu a přemítám o
svém utrpení, slyším za sebou hlas: „Ale Janičko, copak se stalo, že tak
pospícháš? A proč vzlykáš?“ Podle hlasu ihned poznávám Tomáše, chlapce ze
sousedství, který si se mnou vždycky hrál na schovávanou a na babu, když jsem
chodila ještě do školky a on na základní školu. Dnes mu je už dvacet let a
v září začal studovat, a tak se domů vrací jen výjimečně.
„Ale nic, jen jsem trochu smutná. Šla jsem se
podívat do hračkářství na panenku, kterou mám slíbenou k narozeninám, a
zjistila jsem, že už ji nemají. Tak jsem se zeptala prodavačky u pultu, ale ta
mi jen potvrdila, že ji někdo koupil už předcházející den,“ chrlím ze sebe
pohotově vymyšlenou lež.
„Třeba to byli tvoji rodiče, to tě nenapadlo?“ ptá
se Tomáš a podává mi kapesník, abych si mohla otřít uplakané oči, „Ale že bys
zrovna ty, taková statečná holka, brečela kvůli hračce? To mi nějak nesedí,“
dodává po chvíli a zkoumavě si mě prohlíží.
„Máš pravdu. Nejsem smutná kvůli dárku
k narozeninám, mám zlomené srdce,“ nejsem schopná pokračovat ve lhaní, a
tak Tomášovi otevřeně vypovím všechno, co mě tíží. Ten jen pozorně naslouchá a
pak navrhuje: „Pojď, ukážu ti tajemství, které zaručeně vyléčí všechny smutky a
trápení. Můžeš mi věřit, několikrát se mi to osvědčilo.“
Jdeme po rozkvetlých, vonících loukách, překračujeme
zurčící potůček a Tomáš mi přitom vypráví tajuplné příběhy o skřítcích, kteří
prý v noci navštěvují zamilované a prostřednictvím snů jim napovídají,
bude-li jejich láska šťastná, či nikoliv. Snažím se rozpomenout, co se mi během
posledních nocí zdálo, ale nenapadá mě nic, co by mohlo mít hlubší význam.
„Tak jsme tady,“ zastavuje Tomáš u dřevěného kříže
na vrcholu strmého kopce. Je krásné počasí a v dáli před námi se na obzoru
rýsuje Boubín. V údolí pod námi se rozprostírá Vimperk, který odtud působí
majestátně a připomíná královské město v rozkvětu, přestože ve skutečnosti jeho
rozloha dosahuje pouhých osmdesáti kilometrů čtverečních. Cítím vůni vlčích
máků a kochám se pohledem na barevné sídliště, kde se snažím v řadě
balkonů poznat ten náš. Taky vidím špičku městské zvonice a kašnu na náměstí.
„Cítíš tu energii? Vidíš, jak jsi malá ve srovnání
s Boubínem a s celým městem?“ přeruší mé rozjímání Tomáš. „Ano. Je to
tady úchvatné,“ nemohu ze sebe vypravit ani slovo, jak jsem okouzlená. „To jsem
ti chtěl ukázat. Vždycky, když jsem smutný a mám splín, přijdu sem, na Homolku.
Tady se posadím pod kříž a jen se dívám a nechávám se ohromit velikostí Šumavy.
Najednou si uvědomím, jak malicherné jsou mé starosti,“ dodává můj společník
s dojetím v hlase.
Ještě chvíli jen tak sedíme a pozorujeme zelené
kopce, které vypadají, jako by byly hedvábné. Poté mě Tomáš doprovází domů a já
mu děkuji za to, že mi ukázal tak překrásné místo v mém rodném městě.
Od té doby, co jsem byla poprvé na Homolce, uteklo
hodně vody. Taky už nejsem malé děvčátko jako tehdy a Pepíkovi, který zranil mé
city, jsem dávno odpustila. Tomášovi jsem dodnes vděčná, že mě tenkrát potkal a
prozradil mi tajemství svého věčného optimismu. Nemyslím si, že existují
skřítci, kteří mluví k zamilovaným, ale o léčebné síle Šumavy, krajiny
mého dětství, jsem nikdy nepochybovala.
Komentáře
Okomentovat