Sportovní televizní divák

www.google.cz

Michael Svoboda – 2. místo (IV. kat.) v krajském kole soutěže Evropa ve škole 2016

Všichni to známe. Česká republika, jinak rozhádaný národ, kterému vlastenectví příliš neříká, se v době významných sportovních událostí semkne a jako jeden muž fandí českým sportovcům při honbě za stupínkem nejvyšším.

Čím populárnější sport, tím větší zájem fanoušků. Mistrovství světa v hokeji, fotbalové mistrovství Evropy a světa (pokud se tedy na ně česká reprezentace kvalifikuje), olympijské hry, v poslední době i biatlon – to jsou sporty, které přitáhnou k televizním obrazovkám i ty, kteří by jinak o daný sport ani nezavadili.

Sportovní televizní diváci se dělí na několik kategorií.

Kategorie první - Koukám, tedy jsem: „Sportovní fandové“ z této kategorie vědí, že fotbal je hra s kulatým míčem, za kterým se honí přesně neurčený počet hráčů a že biatlon je to ježdění na lyžích s flintami, ale to je tak všechno. Na přenos se dívají v důsledku davového chování. Když koukají všichni ostatní, musím přeci také, abych se mohl v práci zapojit do fundované diskuze, říkají si a zapínají televizi deset minut před zahájením.

Danému sportu ale pranic nerozumí, tudíž je nebaví. Po pěti minutách se začnou nudit, jdou si uvařit kávu, následně pročítají televizní program a začtou se do rozhovoru s celebritou z televizních obrazovek.

Když závod skončí, často to ani nepostřehnou. Ale nezapomenou na zdi na svém facebookovém profilu zanechat zkazku, která má dokazovat, že všechno podrobně sledovali, protože sport je přece „in“ a mohli by nasbírat pár „lajků“. Statusy jako „Soukalová dneska jela na pána“ nebo „Rosický konečně ukázal, jaký má čtení hry“ většinou opíšou z diskusního fóra pod reportáží ze závodu nebo zápasu, kterou si musí přečíst, aby měli aspoň obecné povědomí o tom, co sledovali.

Kategorie druhá – Manželky a přítelkyně: Rozhodně bych nechtěl urazit žádnou ze zástupkyň něžného pohlaví, to by mě mrzelo, ale dámy, ruku na srdce, některá z vás se v následujících řádkách určitě najde.

Sedíc vedle svého mužského protějšku na pohovce, sleduje žena znuděně dění na obrazovce.

O sportu ví ze začátku totéž, co zástupci první kategorie, nakonec se ale často vypracuje na relativně vysokou odbornou úroveň, a protože ke sportu nemá srdeční vztah, je po několika letech často schopna velmi přesných a emočně nezatížených analýz.

Začátky ovšem bývají krušné. Po pěti minutách bezpředmětného civění před sebe začne nezkušená partnerka klást muži jednu otázku za druhou: „Proč teď vzal ten míč do ruky, to se přeci nesmí, ne?“

„To byl brankář, zlatíčko, ti můžou,“ odpoví muž shovívavě, a i když ho to ruší, je rád, že se jeho partnerka obětovala        a tráví čas společně s ním, stejně tak jako on s ní jezdí nakupovat.

„A proč má ten jeden hráč žlutý dres, když všichni ostatní jsou červení nebo modří?“

„To je pan rozhodčí, miláčku.“

„Aha. A proč teď ten žlutý pán ukazuje hráči nějakou fotečku?“

„To je žlutá karta,“ medvídku.

„A proč, a proč….?“ ptá se žena neúnavně, ani ne proto, že by ji to zajímalo, ale protože chce, aby měl její partner pocit sounáležitosti a koupil jí tu překrásnou kabelku od Gucciho, kterou prostě musí mít.

Kategorie třetí – Trenéři: Vyrojí se vždycky jako houby po dešti. Někteří z nich jsou bývalí hráči, drtivá většina z nich zná ale daný sport pouze z obrazovky, a i přes to, že hokej vidí jednou za rok v televizi během mistrovství světa, považují se za odborníky na slovo vzaté.

Reflektují jednu úžasnou vlastnost českého národa – pokud se někomu daří, máme jej rádi a obdivujeme ho; pokud se někomu nedaří, kritizujeme jej. Pokud se tedy českému národnímu týmu daří, jsou "trenéři" spokojeni a při sledování zápasu pochválí každou pěknou akci, ocení trenéra jako muže na správném místě, nejlepší hráč či kapitán se stává horkým kandidátem na prezidenta. Ovšem ve chvíli, kdy se nedaří, tým prohraje, či dokonce vypadne z turnaje, všichni hned vědí, co bylo špatně a že svaz sáhnul při výběru trenéra vedle.

Sledovat zápas s takovýmito lidmi je vskutku kulturní zážitek. Typické jsou pro ně povětšinou prudké změny nálady ve vztahu ke skóre zápasu. Za příznivého stavu mívají náladu skvělou, jsou veselí, objevují se i radostné výkřiky. Jakmile se ovšem stav zápasu vyvíjí pro „jejich“ tým nepříznivě, je ihned jasné, kdo že je tu odborník.

„Ježišmarjá, jak to hrajou? Tak na bránu to dávej, si to tam furt posíláte z rohu do rohu. Do brány, sakra, do brány!“ trénují od pohovky nebo od hospodského stolu. Nezapomínají přitom na příslušnou gestikulaci, často se zapotí víc než samotní hráči.

„Toho Jágra už bych nestavěl, motá se tam a nic z toho. Kam to přihráváš?! Ten gólman je děravej jak cedník!“ pokračují v odborných komentářích. Především „trenéry“ v důchodovém věku se snaží jejich známí zklidnit, neboť při zápasu prudce vzrůstá pravděpodobnost srdeční zástavy a následného pobytu v IKEMu.

Když zápas dopadne pro naši reprezentaci neúspěchem, zaříkávají se, že příště už koukat nebudou, ale sliby chyby,          u televize nedočkavě sedí několik minut před začátkem dalšího utkání. Na rozdíl od předchozích dvou kategorií však mají ke sportu srdeční vztah. Mějme je rádi.

Nesmíme zapomenout ani na kategorii „Srdcařů“. I když třeba sedí před televizí, „fanouškovský“ projev mají lepší než lidé na stadionu. Oblékají reprezentační dresy, tváře si ladí do národních barev a k velké radosti všech sousedů jsou vybaveni bubny a neúnavnými hlasivkami. Obývacím pokojem čas od času projde mexická vlna, a když náš tým vstřelí gól, propuknuvší euforie rozkmitá ručičky seismografů jak sanandreasský zlom.

Zájem o sport v naší zemi je jednoznačně pozitivním jevem a každý sportovní fanoušek by na sebe měl být hrdý. Ať už se řadí do jakékoliv kategorie, přispívá v Česku svým dílem k nevídané vlně vlastenectví a patriotismu. Škoda jen, že nám ona vlna nevydrží od skončení sportovního klání déle než týden.