Kouzelná Filipojakubská noc

Poslední dubnová noc je nazývána nocí Filipojakubskou. Dnes máme tento čas spojený zejména s tzv. „pálením čarodějnic“, naši předci ho však vnímali jako lidový svátek, se kterým se pojila celá řada zvyků a tradic.

www.google.cz

Filipojakubská noc není zřejmě českým zvykem, jelikož se o něm nedochovaly žádné staročeské písemné zprávy. Svůj původ má nejspíš v německých zemích, kde se tato noc označuje jako Valpuržina. Můžeme se však jenom domnívat, kde a kdy tento lidový svátek vznikl. Názory badatelů se neshodují. Zatímco někteří ho dávají do souvislosti s německou Valpuržinou nocí či keltským svátkem Beltine, jiní v něm spatřují pouhou zábavu dětí, která vznikla někdy v 19. století.

www.google.cz

Většina odborníků však spatřuje spojitost s Filipojakubskou nocí a starým keltským svátkem zvaným Beltine. Ten připadal na stejnou noc jako dnešní „pálení čarodějnic“. Jednalo se o svátek plný radosti a veselí, zpěvu a tance. Keltové zapalovali ohně, u kterých se shromažďovali. Přes oheň se také skákalo – to proto, aby se lidé očistili od všeho zlého. Zapalované ohně také značily jakýsi předěl mezi temnou a světlou částí roku, která měla právě po svátku Beltine nastat. Keltové věřili, že právě o té noci mají svou největší moc víly, elfové a čarodějnice. Beltine byl zároveň svátkem lásky, kdy se spolu scházeli milenci. Děti, které byly počaté o tomto svátku, měly mít pak po celý život štěstí.

www.google.cz

Tradici zapalování ohňů se v dějinách snažila zakázat církev, která se tak snažila skoncovat s pohanskými zvyky. Z období socialismu také známe snahy o potlačení této tradice, kdy stranické organizace spatřovaly v zapalování ohňů riziko vzniku požáru a zranění. Během druhé světové války také nebyl svátek slaven, a to z důvodu zákazu zapalování ohně venku.

www.google.cz

Přesuňme se nyní do minulosti a podívejme se, jak poslední dubnová noc kdysi vypadala. Tato noc byla odpradávna spojena s temnými silami, které byly silnější než jindy. Lidé dříve věřili, že se o půlnoci mezi sv. Filipem a sv. Jakubem slétají čarodějnice na sabaty a škodí lidem. Čarodějnice se údajně mohly proměňovat ve vlky, psy nebo kočky a v této podobě se vydávat mezi lidi a škodit jim. Účinnou ochranu před zlými úmysly čarodějnic představovala svěcená křída, květ kapradí, svěcená hostie nebo kříž, ale také oheň.

www.google.cz

Proto byly v noci před prvním květnem zapalovány ohně, zpravidla na nějakém vyvýšeném místě. Kolem ohně se tančilo, mladí lidé ho přeskakovali. Ze starých šatů se také vyrobila postava čarodějnice, která byla na hranici upálena, což ostatně známe dodnes. V některých oblastech neupalovali lidé na hranici čarodějnici, ale Moranu. To byla stará slovanská bohyně smrti. Přinášela zimu, a proto byla na jaře upalována, aby definitivně skončila její vláda. Někde Moranu lidé místo upalování házeli do vody.

www.google.cz

www.google.cz

V některých krajích mladíci vyhazovali do vzduchu hořící košťata. Hospodyně si zase zakládaly na tom, aby bylo uklizeno celé stavení včetně stájí a chlévů, musely nakrmit dobytek a zajistit dveře a okna, aby do domu nemohla vstoupit čarodějnice. Proto se také před vchod do domu i chlévů kreslila čára svěcenou křídou, kterou čarodějnice nemohla překročit. Ze stejného důvodu se nad dveře pověsil kříž nebo větvičky (nejčastěji březové a vrbové). Někdy lidé pro jistotu celý dům vykropili svěcenou vodou. Existovala však mnohem jednodušší opatření, jak zabránit čarodějnici vstupu do stavení – třeba trní hlohu nebo ostré pruty umístěné před vchodem. Lidé také věřili, že čarodějnice nemůže sáhnout na kliku omotanou lýkem. Před dveře se také házely drny hlíny s trávou – dokud čarodějnice nespočítala stébla trávy, nemohla vstoupit dovnitř. Než však tento úkol dokončila, zakokrhal kohout a čarodějnice už nemohla lidem škodit.

www.google.cz