Malé shrnutí lyžařského kurzu na Špičáku z pohledu dívek z 5.G
 |
| www.google.cz |
SRÁŽKY STOPROCENTNÍ
(Andrea Hiklová, Klára Kukačková)
Už od
rána nás vítala zamračená obloha a tisíce kapek všude kolem nás. Na pokoji zima
jako na Sibiři a oblečení už promočené. ,,Kluci, pučte nám kalhoty!“ voláme na
své spolužáky čekajíce na snídani v dlouhé tmavé chodbě za zamčenými
dveřmi.
Po
snídani, konečně v suchém, připraveny na snowboard, sbíháme schody po
dvou. ,,Kam si myslíte, že jdete? Kdo vám to dovolil?“ sráží naše nadšení pan
profesor Filip a my se poraženě
odebíráme pro lyže. Podíváme se navzájem do očí a víme, že dnes umřeme.
Stojíme
na nástupu nad svahem a shlížíme s hrůzou v očích dolů. Po dlouhém
poučení o naší bezpečnosti se bezhlavě vrháme šusem vstříc strmému kopci. Nohy
se klepou, sníh je nekvalitní, počasí nám nepřeje a kapky bodají do tváře. Paní
profesorka Havlíčková už čeká za horizontem. Kolem mě prosviští známá bunda,
ohlížím se a vidím spolužačku valející se po hlavě v hromadách mokrého
sněhu. Její lyže jede dál. ,,Hele, Ája!“
Promočeni
a zmrzačeni kráčíme s prázdnými žaludky na oběd, kde pro nás pod poklicí
dusí seschlou kost. Ale i tak se vracíme na pokoj přeplněni. Cestou potkáváme
cizí tváře. Prý církevní škola. Odebíráme se z nudné atmosféry prázdného
pokoje za našimi spolužáky do tělocvičny.
,,Hej! Svezeš mě?“ křičí Ája s nadšením ukazujíc na pojízdný košík na
povlečení. Naskakuje dovnitř a už ječí, jak s ní košík otáčím
v ostrých zatáčkách. Mou pozornost na malý moment upoutá rána míčem a
ohlížejíc se zpět, vidím převrácený košík s Ájou uvnitř.
Čas
nás tlačí a my vybíháme schody po čtyřech, jelikož konečně můžeme na snowboard.
Opět stojíme na tom kopci, ale tentokrát jako by i slunce vyšlo. Svah se blyští.
,,Tohle je svoboda.“ S radostí krotíme krutý a neprůbojný sníh. Vynalézáme
nové způsoby ježdění. ,,Koukej! Jsem tuleň!“
Soustředím se na ostré hrany, když vtom přichází rána a ostrá bolest.
Probouzím se na zemi, kolem mě projíždí má helma. Obávám se, že je v ní i
hlava. Nahoře na svahu leží zbytek mého ošacení a nade mnou se sklání paní
profesorka Havlíčková. Asi přelet nad Kukaččím hnízdem.
Stojíme v tělocvičně, navlíknuté v obrovských mikinách a teplákách
našich spolužáků. Naproti nám si kopou s míčem kluci z církevní školy
s jejich lektory.
,,Dáme
basket? My proti vám!“ Hra začíná. Naše eso Jan Heřta jr. střílí jeden koš za
druhým. Plzenští nechápou. Když je čas na večeři, zanecháváme poražené
v tělocvičně.
Po večeři nás čeká poslední sjezd. V lyžárně
nacházíme staré prasklé boby. Bereme je do rukou a spěcháme na kopec. Boby jsou
nažhavené a nám divoce bije srdce. ,,Jedem!“ zakřičí někdo a rychlostí blesku
sjíždíme upravený sníh.
Pomláceni a promočeni vycházíme již po milionté strmé schody. V posledním
patře se zastavíme a připojíme se ke skupině žáků z druhé školy, kteří
zpívají na chodbě s kytarou. Zpíváme skoro hodinu, ohromeny vlastními
hlasy. Najednou přichází kaziči zábavy! ,, Večerka!“ profesoři z církevní
školy zahánějí všechny spát, i cizí děti.
Znaveni se konečně dostáváme do postelí. ,, Pro dnešek stačilo, dobrou noc a
srážky stoprocentní!“
 |
| www.google.cz |
JSME ZVÍŘATA
(Marie Korandová)
Ten den konečně nastal. Po dni běžkování, ve kterém
shledávali zábavu snad jen blázni, dvou dnech, kdy nám počasí zrovna nepřálo a
všichni byli promočení od neustálého mrholení,
se neprobouzím do kapek bubnujících do střechy. Slunce svítí a na obloze
se poflakuje jen pár mráčků. Alespoň něco, říkám si, zatím co se
v polospánku plazím na snídani jen ve svém pyžamu a žirafě. Periferně
vidím, jak vedle mě poskakují dva jednorožci. Jak někdo může mít po ránu
takovou energii, to snad nikdy nepochopím.
Snad někdo i poukázal na naše sladěné overaly, ale jelikož mám hlad a
nejsem úplně tak vzhůru, zvládnu se jen pousmát.
„V tom jako budete i lyžovat?“, žertuje paní profesorka
Havlíčková „ to budu mít v družstvu zvířátka?“ Na rtech nám hraje úsměv, když pomyslíme, jak
se naše pětice, bohužel šestý Pikachu nám onemocněl, bude prohánět po svahu. Konečně si budu moct zalyžovat na pořádném
sněhu, žádné mokré muldy. Na většině sjezdovky ještě zůstal „manšestr“ a mě
znovu naplňuje pocit štěstí. Celé
dopoledne si většina z nás užívala lyžování, a jelikož bylo tak hezké
počasí, paní učitelka nám před obědem dovolila zajet si k Sekyrkám na
točenou kofolu a párek v rohlíku. „Koukej, Lucinko, co jsme měli. Ani si
neumíš představit, jak to bylo dobrý. Vy jste v Sekyrkách nebyli, co? No
to mě moc mrzí.“
Po obědě hrajeme s holkami na pokoji žolíky, nervy a
canastu, zabíjíme čas, než se znovu vydáme na svah. „ Já mám žízeň, nejdete do
hospody pro pití?“ ozve se Lucka. A tak jdeme do hospody, samozřejmě pro pití,
a vůbec ne za milým barmanem.
Odpoledne je sníh znovu rozježděný, ale jelikož mám na nohou
lyže, přede mnou a za mnou jedou jednorožci, zebra a Stitch, cítím se jak žirafa.
Když se utahaní vrátíme na pokoj, převlékneme si mokré oblečení a kůže dáme
sušit. Poté konečně společně ulehneme do postele a díváme se na Popelku.
Přerušení následuje až kvůli večeři, ovšem zanedlouho se do svého pelechu
vracíme i s novými zájemci o Popelku. Když nám film
skončí, povídáme si dlouho do noci, dokud se nám nezavřou oči. Sníme o
jednorožcích, lyžích a někteří i o barmanech.
 |
| www.google.cz |
REPORTÁŽ Z NAŠEHO PÍSNIČKOVÉHO VEČERA NA LYŽAŘSKÉM VÝCVIKU
(Kamila Švejdová)
Vracíme se
z večeře, ke které jsme měli kuřecí řízek, a cestou do našeho pokoje máme
pocit, že už tam, po dni stráveném na sjezdovce, snad nevyjdeme. Modlíme se,
abychom již zahlédly dveře našeho pokoje, ale bohužel jsme ubytováni až ve 3.
patře. Zdá se, že jsme již na konci našeho utrpení, už jenom pár schodů a
můžeme se svalit do postele. Jeden krok, druhý…
Ale co to
je? Najednou slyšíme veselé tóny kytary doprovázené hlasitým zpěvem. Čím je více
schodů za námi, tím hudba sílí a my najednou vidíme, co je příčinou toho
veselí. Přímo před dveřmi našeho pokoje sedí paní učitelka s kytarou a
děti z její třídy okolo zpívají. Není to naše paní učitelka, ale jedna
z kantorek z plzeňské školy, která s námi sdílí chatu.
Její žáci
zabírají celou uličku k nám do pokoje a my se skoro nemůžeme procpat ke
dveřím. Když přece jen dorazíme do pokoje a před námi se objeví slibný obraz
krásné postele, uvědomíme si: co se s nimi seznámit a trochu si zazpívat?
Ne všichni jsou z tohoto nápadu nadšení a dokonce se cítí být pohoršeni
tím, že je před jejich pokojem takový rámus, mně to ale nijak nevadí, právě
naopak! Vlídně jsem přijata do jejich hudebního kroužku a začínáme zpívat.
Celou chatou
se nesou naše písničky. Ať už lidové, nebo umělé, české, nebo anglické, známé,
či neznámé. Zpíváme vesele, dlouho a hlavně hlasitě. Když jsme v nejlepším,
přichází druhý učitel z plzeňské školy a oznamuje nám, že je právě 10
hodin, což znamená, že je večerka. Jen neochotně se odebíráme zpátky do pokojů
a po dlouhém dni konečně uleháme do postelí.
 |
| www.google.cz |
Komentáře
Okomentovat