„Cože, ty posloucháš „hitovky“?“ Ano, přesně tak. Já poslouchám „hitovky“. Co to přesně „hitovky“ jsou? Nevím, co si pod tím představíte vy, ale já si vybavím Karla Gotta, Hanu Zagorovou, Václava Neckáře a další.
Každý si představí ledacos, ale moji vrstevníci si očividně myslí, že „hitovky“ jsou už i písničky ze začátku 21. století. Ano, je to tak. Já jsem trochu jiná. Poslouchám jiný žánr než moji vrstevníci a je na tom snad něco špatného?
Každý člověk má rád něco jiného a tím se lišíme. To nás dělá originálními.
Někdy ale „žasnu“ nad tím, jak se starší generace dokáže „přizpůsobit“ všeobecnému vývoji.
Moje babička poslouchá skupinu Kabát nebo také Enrique Iglesias, což je spíše zpěvák mé věkové kategorie. Já naopak poslouchám „hitovky“ Karla Gotta, Lenky Filipové, bratří Nedvědů, Václava Neckáře, Hanky Zagorové, Heleny Vondráčkové a dalších českých zpěváků minulého století.
Myslím si, že nejsem jediná, kdo „zaostává v retru“. Vždyť tyhle písničky se hrají v rádiích. Hrají se na známých stanicích (Blaník, Impuls) spolu s aktuálními hity.
Skupina Olympic je dnes jednou z nejoblíbenějších a nikomu nevadí, že začala hrát před víc jak padesáti lety.
Zato skupina Keks, která je jednou z mých oblíbených, by mým spolužákům vůbec nic „neřekla“, ale kdyby slyšeli: „Víš, ty jsi z jinýho světa, víš…“, tak by si vzpomněli, že už to někde slyšeli.
Zkrátka každý může mít jiný názor, ale je pouze moje věc, co se mi líbí a co poslouchám.
Jsem divná? Možná ano, možná ne, ale hlavní je, že ty písničky mě inspirují, uklidňují a dokážou mě
i rozesmát.
Kateřina Mrázovái rozesmát.
 |
| www.google.cz |
Komentáře
Okomentovat