Zdravím! Mé jméno je Vojtěch Burian.
Tak přesně takto jsem 1. února započal svůj první veřejný koncert. Co si budeme povídat, na začátek žádné terno, ale nic tím člověk nepokazí. Po neuvěřitelně dlouhém úvodu, který nebyl tak vtipný, jak mi připadalo, jsem v neuvěřitelné trémě pozval na pódium Janičku (doprovodná zpěvačka), která již od pohledu nebyla ve své kůži. Začala první píseň, kterou jsem, jak je u mne už téměř tradicí, pokazil (kdykoliv jsem hrál na veřejnosti, platilo pravidlo: první píseň = tragédie). Naštěstí proslov po písni byl úspěšnější nežli ten předchozí a vše mi bylo odpuštěno. Avšak ihned v další písni chyba a v další znova a znova... už se mi nedařilo chyby obracet ve svůj prospěch a udělat z nich "dokonalé" vtipy (zřejmě trpím zvláštní chorobou, že se svým vtipům směji sám).
Ptáte se, jak je možné, že jsem na koncert nebyl dokonale připravený? Odpověď je jednoduchá. Laxní přístup ke zkouškám nás s Janičkou zřejmě bude mrzet ještě několik měsíců, ne-li let. Naštěstí jsem vše zachránil svou tvorbou (kterou se mi mimořádně podařilo zahrát skoro bez chyb) a vtipy v naprosto improvizované řeči, která se stala sama vtipem. Vrcholem večera bylo poděkování všem lidem, již mi pomohli koncert zorganizovat.
Závěr patřil pasování mého věrného přítele a technika Míry, jemuž byl předán dar k narozeninám.
I když jsem celý koncert měl pocit, že obecenstvo spíše nudím, nežli jim předávám radost, ze zpětných reakcí jsem zjistil přesný opak. Několik lidí za mnou po koncertu přišlo a říkalo, že se dlouho takto nepobavili, což mě mile potěšilo.
Nakonec bych chtěl poděkovat všem příchozím, i když odešli v průběhu (asi hlavně z důvodu, že si mne spletli s Janem Burianem), za to, že mne podpořili, a těším se na viděnou na budoucích vystoupeních.
Tak přesně takto jsem 1. února započal svůj první veřejný koncert. Co si budeme povídat, na začátek žádné terno, ale nic tím člověk nepokazí. Po neuvěřitelně dlouhém úvodu, který nebyl tak vtipný, jak mi připadalo, jsem v neuvěřitelné trémě pozval na pódium Janičku (doprovodná zpěvačka), která již od pohledu nebyla ve své kůži. Začala první píseň, kterou jsem, jak je u mne už téměř tradicí, pokazil (kdykoliv jsem hrál na veřejnosti, platilo pravidlo: první píseň = tragédie). Naštěstí proslov po písni byl úspěšnější nežli ten předchozí a vše mi bylo odpuštěno. Avšak ihned v další písni chyba a v další znova a znova... už se mi nedařilo chyby obracet ve svůj prospěch a udělat z nich "dokonalé" vtipy (zřejmě trpím zvláštní chorobou, že se svým vtipům směji sám).
Ptáte se, jak je možné, že jsem na koncert nebyl dokonale připravený? Odpověď je jednoduchá. Laxní přístup ke zkouškám nás s Janičkou zřejmě bude mrzet ještě několik měsíců, ne-li let. Naštěstí jsem vše zachránil svou tvorbou (kterou se mi mimořádně podařilo zahrát skoro bez chyb) a vtipy v naprosto improvizované řeči, která se stala sama vtipem. Vrcholem večera bylo poděkování všem lidem, již mi pomohli koncert zorganizovat.
Závěr patřil pasování mého věrného přítele a technika Míry, jemuž byl předán dar k narozeninám.
I když jsem celý koncert měl pocit, že obecenstvo spíše nudím, nežli jim předávám radost, ze zpětných reakcí jsem zjistil přesný opak. Několik lidí za mnou po koncertu přišlo a říkalo, že se dlouho takto nepobavili, což mě mile potěšilo.
Nakonec bych chtěl poděkovat všem příchozím, i když odešli v průběhu (asi hlavně z důvodu, že si mne spletli s Janem Burianem), za to, že mne podpořili, a těším se na viděnou na budoucích vystoupeních.
Komentáře
Okomentovat