Adéla Bille: 1. místo ve čtvrté kategorii (18. - 21. let) krajského kola Evropa ve škole
Bylo krásné pondělní odpoledne a
celá naše škola čekala, až se otevřou dveře klubovny v druhém patře gymnázia, z
nichž měl vystoupit pan ředitel Oldřich Bell, který měl vyhlásit vítěze
mezinárodní soutěže o realizaci leteckého taxi. O první místo bojovali zástupci
šesti tříd, ale já jsem věděl, že se nám projekt podařil a že ho komise určitě
zvolila jako ten nejlepší. Ano, jsem v tomhle trochu namyšlený, ale společně s
ostatními kamarády jsme na projektu strávili dvakrát více času než ostatní a
byla by škoda, kdyby se nedostal do čela soutěže.
Přesně v 5 hodin odpoledne se rozevřely dveře klubovny, vystoupila z
nich osmičlenná komise, která byla tvořena třídními učiteli a ředitelem našeho
gymnázia. Ředitel, jinak přezdívaný Kravaťák, protože bez kravaty nikam
nechodil, si stoupl na poslední schod schodiště v naší hale, aby na něj všichni
pořádně viděli, a otevřel slavnostně červenou obálku, ve které byl poukaz na
výrobu taxíku pro vítěznou třídu.
Nejprve pronesl děkovné řeči pro
zúčastněné a postupně si zavolal soutěžní skupiny k sobě. Jako první pronesl
jména žákyň, které zastupovaly třídu 1. A. Bylo velmi pravděpodobné, že ze
soutěže vypadnou jako první. Byly nejmladší a zároveň bez chlapecké pomoci
velmi slabé pro sestavení čehokoli, natožpak leteckého taxi. Dále prohrály
třídy 2. A, 3. A, 3. B i 4. A. Jako poslední jsem zůstal na schodišti já
společně se Šimonem, Ondřejem a Lucií, zástupci třídy 3. B. Jak jsem předpokládal,
bylo to jasné, náš plán byl geniální, a teď jsme ho dokonce mohli zrealizovat ve
spolupráci s firmou Airbus. Kravaťák nám předal obálku s poukazem a sladkou
odměnou. Byli jsme šťastní a nadšení, že se do projektu můžeme pustit hned.
Stačilo jen podepsat, že jsme výhru převzali, a mohli jsme se vydat vstříc
našim snům.
Byli jsme posláni do města Toulouse, sídla
největší letecké firmy Airbus, která leží na jihu Francie. Cesta trvala téměř 3
hodiny. Když jsme dorazili do města, čekal na nás na předem domluveném místě,
což bylo náměstí, ředitel Osten, který měl na starost první oddělení pro
konstrukce letadel. Nasedli jsme k němu do osobního automobilu značky Mercedes,
kterým nás odvezl do firmy.
Nejprve jsme prošli kontrolním oddělením,
kde jsme museli nechat všechna naše zavazadla zkontrolovat. Vše proběhlo v pořádku
a vydali jsme se do kanceláře ředitele Ostena. Zde jsme dostali několik
formulářů, které jsme si měli přečíst a podepsat. Například zde byly podmínky
ceny, vlastnictví nebo souhlas s použitím našeho návrhu. Vyplňování bylo pro
nás nekonečné. Po dvaceti listech jsem přestal vnímat, co čtu, protože se
všechny předpisy dokola opakovaly.
Po dvou hodinách vyplňování jsme mohli začít s obhajobou a postupem
sestrojení našeho návrhu. Všechno jsme měli výborně připravené. Od surovin na
výrobu, přes pohonné hmoty, až po barvu. Ředitel oddělení se vším souhlasil,
nápad se mu líbil a navíc na projekt dostal dotace, takže se nemusel obávat, že
by se projekt nepovedl.
Návrh konstrukce jsme předložili jednomu z
pracovníků, který hned začal s výrobou. Už po hodině byla zhotovena kostra
malého automobilu s obrovskými křídly. Další tři hodiny probíhalo zpracování
plechů a doplnění detailů. Přesně po pěti hodinách práce bylo naše letecké taxi
zhotovené. Nemohli jsme uvěřit, že se z našeho návrhu stalo během několika
hodin skutečné letadlo. Posledním doplňkem byl název. Společně s ředitelem
oddělení jsme se shodli na jméně Airtax, které bylo velice výstižné.
Před tím, než nám pracovníci předali
taxík, jsme si sestavili mapu se zastávkami na tankování a výlety. V pěti zemích jsme si vyznačili jedno důležité místo, které bychom
měli navštívit. Cílem bylo proletět Evropu ze západu na východ. Na východě,
přesněji v Rusku, jsme měli vyzvednout Kravaťáka, který měl být v té době
na dovolené v Moskvě, a dovézt ho zpět domů.
Nastal den D, první červnové úterý.
Organizace Bedd, která celou akci pořádala, nám přesně v 8 hodin ráno předala klíče od našeho leteckého taxi, Bylo nádherné, perfektně
umyté a jeho velký červený nápis zaujímal tu nejlepší pozici na levé boční
straně. Bylo ještě zaparkované v budově, kde bylo vyrobeno, a nám nezbývalo nic
jiného, než ho nějakým způsobem dostat ven.
„Můžeme?“ zeptal se Ondřej a ukázal směrem
ke dveřím, kam jsme měli taxi dotlačit. „Určitě, hlavně si musíme dávat pozor
na ta křídla, bez nich by to nebyl žádný letecký taxík,“ řekla velmi výstižně
Lucie, ale měla stoprocentní pravdu. Tlačili jsme naši krásnou mašinu směrem k
velkým zeleným dveřím budovy velmi opatrně a pomalu. Vše proběhlo přesně podle
plánu a taxi stálo ve své celé kráse před budovou největší letecké firmy a umožnilo nám vydat se
za životním dobrodružstvím.
Všichni jsme naskákali dovnitř do auta a
naše cesta po Evropě mohla začít. První zastávkou, kterou určil Šimon, bylo Koloseum,
a to kde jinde než v Itálii v Římě. Cesta byla dlouhá, ale ne natolik náročná,
aby se nedala zvládnout. Po celou dobu jsme měli na telefonech zástupce
organizace, kteří nám radili s cestou. Dorazili jsme úspěšně po třech hodinách.
Čekali jsme cestu mnohem delší, takže jsme se radovali, že máme více času
prohlédnout si město. Šimona nejvíce zajímala jeho vysněná památka, takže jsme
jako první vyrazili k ní. Koloseum bylo nádherné a okouzlující. Pořídili jsme si několik fotek a samozřejmě je poslali domů
rodičům a našemu panu řediteli do Ruska.
V Římě jsme si dali k obědu pizzu
Pepperoni a těstoviny s mořskými plody. Obě dvě jídla byla velice lahodná,
nejradši bych nejedl nic jiného. Večer jsme se doletěli podívat k Pise a navíc
jsme stihli i nádherný západ slunce.
Zítra máme navštívit další zastávku,
kterou jsem vybíral já. Už se těším, až moje vysněné místo představím svým
spolužákům. „Adame, už musíš vstávat!“ ozval se do ticha hlas.
„Už jedeme?“ pomyslel jsem si a
začal jsem se usmívat od ucha k uchu. „Adame, vstávej, nebudu to víckrát
opakovat!“ řekl ten samý hlas, více nahlas a více rozhořčeně, než před chvílí.
V tu samou chvíli do mě někdo velmi silně uhodil. Byla to maminka, která seděla
na vedlejším sedadle letadla a zrovna pěkně se nedívala. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil jsem, že jsem
na palubě letadla a letím na rodinnou dovolenou, společně s maminkou a s bratry, kteří seděli
těsně u okna a koukali se, jak naše letadlo přistává. „My už jsme vážně tady?“
zeptal jsem se maminky. „Ano, připrav si své příruční zavazadlo, budeme
vystupovat,“ odpověděla. Nemohl jsem tomu uvěřit, že jsme vážně tady. Nejméně patnáct
let sním o cestě na Akropolis společně se svou rodinou a teď jsem konečně tu.
Škoda, že tu není táta, který před dvaceti lety se svým leteckým taxi obletěl s
maminkou celé Řecko, určitě by se mu tady líbilo stejně tak, jako dříve. Byl by
na nás určitě pyšný, že jsme se vydali na cestu, kterou sám vykonal ještě
předtím, než zemřel.
„Tady naše cesta s tatínkem začala,“
ukázala maminka směrem k parkovišti, kde stálo několik malých leteckých taxíků.
Pojďte, ukážu vám, kterým z nich jsme procestovali Řecko. Vzala bratry za ruku
a na mě kývla hlavou, abych ji následoval. Došli jsme k modrému taxíku s číslem
735 a několikrát jsme si ho obešli. Vlastník tohoto letadla nám dovolil prohlédnout
si taxík zevnitř. Sedl jsem si za volant. Po několika minutách, kdy jsme si
auto prohlíželi i zevnitř, jsem si všiml rytiny na vnitřní straně volantu.
Zaměřil jsem se na ni a nemohl jsem uvěřit svým očím. Malými tiskacími písmeny
zde bylo vyryto datum 22. 5. 1999 a pod ním nápis Airtax. Maminka si všimla, že
jsem našel to, co nám chtěla nejvíce ukázat. Podala mi červenou obálku, kde byl
nějaký vzkaz, a řekla: „Přečti si ho, dal mi ho tvůj táta, abych ti ho předala,
až sem doletíme, a ukázala ti to, co jsi už sám našel.“
Otevřel jsem dopis velmi rychle. Velkým
písmem zde bylo napsáno: „I sny se mohou stát skutečnými, jen jim musíš věřit.
Táta.“
Komentáře
Okomentovat