Táhnu za sebou velký kufr a začínám se cítit dost
nepatřičně, když vidím, že všichni ostatní mají alespoň jedenkrát menší
zavazadlo než já. Poté, co nás paní učitelka Tláskalová spočítá, přijede miniautobus
a my se do něj při hlasitém tlachání naskládáme. Sice vtipkujeme o naší zásobě
německých slov, ale ve skutečnosti nad námi visí opar nervozity.
Na místo dorazíme jako první. Ubytovna je velká a podle
zeleného nápisu poznáme, že se jedná o prostory Národního parku Šumava.
Přijíždí další autobus – mnohem větší než ten náš. V oknech se objevují holé
dlaně, které nám mávají. „No, jsou teda fakt v přesile,“ podotkne někdo
sarkasticky.
Zavazadla necháváme v chodbě a podle pokynů pana učitele Hajníka
jdeme do klubovny. Je to velká místnost se dvěma podlouhlými stoly. Usazujeme
se úplně vzadu namačkaní na sebe. Netrvá to dlouho a do místnosti váhavě
vstupují cizinci. Nejdřív mi připadají drobní, ani bych neřekla, že jsou jen o
rok mladší, ale jak se rozkoukám, už na mě takovým dojmem nepůsobí. Váhavě se
usazují k prvnímu stolu, ale je jich tolik, že se musí přidat k nám.
Jako první nejspíš prolomí ledy Zdeněk, který se bez
ostychu, což je pro něj typické, natáhne k dívce s blond vlasy a nabídne jí
sušenky Oreo. Němka mu věnuje úsměv plný rovnátek a jednu si vezme. „Thank
you,“ řekne automaticky a my začneme znenadání tleskat a výskat, protože jsme
rádi, že si uvědomují, že naše německá konverzace není natolik dobrá, abychom s
nimi klábosili tak plynule, jako oni hovoří mezi sebou. Zjistíme, že milá
blondýnka se jmenuje Maxi. A najednou se k nám valí jména ze všech stran.
Ferdinand, David, Susi, Teresa, Adrian, Elias, Juli...
Jsme informováni, že se nejdřív rozdělíme do pokojů a až si
vybalíme, půjdeme na oběd. Ten byl vynikající a my se pomalu začínáme obávat
seznamovacích her a připravujeme si monology. „Hallo, ich bin Ester und ich bin
fünfzehn Jahre alt und ich komme aus Vimperk.“
Nakonec ale jdeme ven – ano, v takové zimě a ven – a hrajeme
hry, které pro nás připravil NP Šumava. Na seznamovací hry dojde až k večeru,
kdy o sobě musíme zjistit alespoň osm věcí, pak se jeden člověk z týmu vylosuje
a všichni o něm musíme říct jednu informaci. Je to zábava, a dokonce se u toho
i zasmějeme.
Druhý den se pořádně oblečeme, jelikož nás čeká výlet do
přírody. Přestože je 15. května, vládne venku ošklivé počasí, ale nám to úsměvy
z tváří nesetře. Zastavujeme se u řeky Vydry, abychom se o ní něco
dověděli, a pak se pomalu vracíme zpátky. Němečtí chlapci pouštějí nahlas písničky,
a dokonce znají i nějaké české, jako je „Jóžin z bážin“. Druhý den je ze
všeho nejlepší a přijde mi, že víc sblížit už se nemůžeme, ale učitelé
vymysleli hry, podle kterých to jde.
Máme si vylézt na šest židlí. Namačkaní na sobě posloucháme
jejich pokyny. Dále se máme seřadit podle barvy vlasů, aniž bychom si řekli
slovo. Je těžké přelézt přes sebe tak, aby nikdo nespadl, z čehož mají učitelé
velikou legraci, ale i starost, nakonec to však dokážeme. Výzvy pokračují,
seřazujeme se podle věku, podle názvu ulice, podle příjmení. Místnost už není
tak tichá a sem tam někdo vyprskne v záchvatu smíchu.
Druhá a poslední noc je o něco živější, a přestože jsme
tolik utahaní, chceme si odnést co nejvíc vzpomínek a jsme k nelibosti učitelů
vzhůru co nejdéle.
Ráno se s kruhy pod očima dozvídáme, že dnešní program bude
velmi krátký. Rozdělujeme se do dvou skupin a vyrážíme do luk, kde se snažíme
podle klíčů určit druhy ptáků, stavíme jejich hnízda a potom hrajeme hru „Sovy
a vrány“, která nám ale dlouho nevydrží, jelikož je jeden z německých studentů
zraněn a my se musíme kvůli ubíhajícímu času vrátit, abychom se rychle najedli
a sbalili se.
Jako poslední nás čeká jen společná fotografie. V dlaních
tisknu českou vlajku, cizincům vůbec nevadí se ke mně přidat a společně křičíme
„sýr“. Potom přijíždí náš miniautobus. Se smutkem v očích se při hlasitém
tlachání cpeme dovnitř a máváme našim novým kamarádům. Shodujeme se na tom, že
příště nám jen tři dny nebudou stačit.
Ester Štěchová
Komentáře
Okomentovat