Sestřiny housle


                                                                                Foto: JT

Vždycky jsem sestře záviděla, že na ten kouzelný nástroj umí hrát. Pod jejíma rukama se staré housle s otřískaným lakem měnily v živou bytost. Připomínaly mi sladkou bílou labuť, která umí stejně tak vysokým jemným hlasem tesklivě naříkat, jako si vesele pobrukovat v nižších tóninách.
Dneska ráno ale ležely její housle na poličce u stolu nějak smutně. Černý futrál se zdál ještě tmavší, přestože kůže, jíž byl potažený, byla stále ošoupanější a místy se už začínala odlupovat.
Vzala jsem je něžně do rukou a položila na stůl. Staré držadlo, které prošlo jistě už stovkami dětských ruček, se na sluníčku začínalo mile lesknout. Dotkla jsem se levého závěru. Lehce při otevírání zavrzal, ale nakonec povolil. Nedočkavě jsem otevřela i druhý pantík a zvědavě nahlížela do vnitřního pouzdra potaženého matným červeným plyšem. Okraje byly lemovány lesklou rudou služkou spletenou se zlatou nitkou v roztomilý copánek.
Smyčec s dlouhými žlutobílými koňskými žíněmi byl uschován ve víku, jemně přidržován červenými příchytnými ručičkami. Ještě byl dokonce od posledního hraní pocukrován popraškem paní Kalafuny, která sama sídlila v malé přihrádce v hlavě futrálu.
Na ni jsem ale skoro zapomněla. Už jsem totiž očima hltala ty nádherné housle!
Ležely trochu namyšleně, trochu zasněně na červeném plyši. Jejich basovitý tvar mi připomínal barokního andělíčka s vypouklým bříškem. Uchopila jsem je váhavě za dlouhý krček ze světle žíhaného dřeva. Palcem jsem přejela po dlouhých strunách táhnoucích se od černého dřevěného struníku s dolaďovačem přes vyřezávanou kobylku. Rychle šplhaly po hmatníku přes krček až k ladně stočené hlavě, kde se nenadále ztrácely v količníku. Natáčely se na nové kolíčky jako hedvábné vlasy marnivé dívky na úzké natáčky.
Okouzleně jsem naslouchala jejich zvuku. E. A. D. G. Tóny mi již pomalu doznívaly v uších, ale housle se mi stále chvěly v rukou. Třásly se tak, jako by někde ve svém nitru dusily pláč.
Polekala jsem se.
Když jsem pak roztřesenýma rukama přejížděla po víku houslí, pochopila jsem jejich bolest. Lak na zadní straně stejně jako na lubech se ještě krásně leskl a třpytil, zatímco bříško bylo již odřené a ohmatané. Zřetelně jsem pod bříšky svých prstů cítila jemné jizvičky a prasklinky způsobené stářím i kalafunovým práškem. Vypadaly jako upracované, popraskané ruce mojí maminky.
Byly krásné! Kdesi se vzala malá slza a stékala mi po tváři, aby se pak s tichým zazvoněním rozbila o podbradek houslí. Rychle jsem ji setřela.
Naposledy jsem pohladila staré housle zdobené dvěma vyřezávanými ef, položila je do futrálu
a zasněně zaklapla víko.

Lenka Lužná

Komentáře